Pimburovi cesty (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Pimburovy cesty - lovec upírů
Část první - Odjezd
Pimbur seděl uvnitř lidmi nacpané hospody. Jeho buracející smích jasně rozrážel hospodský ruch když právě vyslechl vtip od svého přítele Rimura. Pimbur byl hobit. Na svou malou výšku byl hrdý a mnohdy ji pokládal spíše za skvělou věc, než za nevýhodnou odlišnost. Ze své výšky udělal přednost a rád se ukazoval mezi vysokými lidmi. Do hospody chodil rád a ačkoli se může zdát, že mezi tolika vysokými tvory si musel připadat hloupě, nebylo tomu tak. Cítil se mezi nimi dobře. Vůně piva a dobrodružné historky ve společnosti svých přátel byla jednou z věcí, kterou měl nejradši. Vždy toužil dojít dál než za babiččin záhon, ale od svého domova se nemohl odtrhnout. Byl to veselý tvor, který svou radostí dokázal rozveselit, ale i naštvat, nejednoho mrzouta. Vždy vyvedl nějakou hloupost. Hlouposti dělal rád. Kdyby mohl být královský šašek, král by si jej jistě oblíbil. Bylo pozdní dopoledne a Pimbur seděl v hospůdce na své židly a houpal se. Jakmile vyslechl od Rimura onen skvělý vtip, začal se hlasitě smát a naklánět dozadu. Spadl ze židle a všichni okolo se mu začaly smát. Pimbur si nepřipadal trapně. Naopak. Byl rád, že se lidé smějí. V hospodě bylo nepochybně veselo, a právě proto tam Pimbur tak rád chodil. Zvedl se ze své židle a prudkým pohybem se všem uklonil. Zvedl si židli a opět se posadil. Podíval se do svého džbánu a když zjistil, že je dočista prázdný, zakřičel na hostinského, který právě roznášel piva: "Plešoune! Další pivo!". Hostinský se neurazil. Plešoune mu říkal každý, kdo ho znal. Jeho lesknoucí se pleš dodávala jeho hrubým rysům v tváři respekt. Plešoun byl postarší, trochu širší muž, se zastěrou kolem pasu, který svým vzhledem jasně dával najevo, že právě on je tady hostinský. Plešoun zvedl hlavu směrem k Pimburovi a když právě položil všechny piva na stůl, zakřičel přívětivým hlasem: "Hned to bude!" Do svého bločku si udělal pár čárek a odešel k pultu. Za zády měl na policích 3 naražené sudy s pivem a nad nimi několik flašek tvrdého alkoholu. Sehnul se do skříňky v pultu a vytáhl dřevěný džbán. Otočil se a naplnil jej po okraj pivem. Bílá pěna, která se ladně přehupovala ze strany na stranu, když hostinský hýbal džbánem, jak jej nesl směrem k Pimburovi rázem povyskočila, když Plešoun rázným pohybem položil džbán na stůl. Vzal si Pimburův prázdný džbán a opět si udělal ve svém bločku čárku. Pimbur odsrkl kus pěny, upil něco málo ze svého piva a dal se do opětovné konverzace s Rimurem.
Chvíli si s ním povídal, pak se však najednou Pimbur zarazil. Zmlkl, ale jeho pohled se ani z daleka nepodobal údivu nebo dokonce strachu. Pimbur nezmlkl proto, že by si nečeho všiml. Zmlkl, protože celá hospoda byla najednou zticha. Chvíly se rozhlížel, neboť nevěděl co se děje, když tu si najednou všiml vysokého muže, který za zvuku rytmického chrastění kroužků jeho železné košile, jež schovával pod svým dlouhým černým kabátcem, kráčel doprostřed hospody a rozhlížel se po okolí. Někteří sledovali s respektem jeho obrovský meč, jež se mu nepravydelně houpal, přychycen na jeho tmavě hnědém koženém opasku, jiní zase se strachem v očích očekávali, co se stane. Vysoký muž si sundal svou černou kápi, jež měl přišitou ke svému plášti. Jeho temně modré oči zkoumali udivené tvory v hospodě a letmo vzhlížel k barmanovi. Pohladil si svou oholenou hlavu a zastavil se na zátylku, dříve než se dotknul ošklivé čerstvé jizvy, kterou utržil v boji. Když zvedl ruku, aby si pohladil svou oholenou pleš, odkryl kabátec ze své hrudi, pod níž se na kroužkové košily, pravděpodobně z pravého stříbra, lesklo několik stříbrných náboženských přívěšků. Většina z nich byla docela obyčejná, ale jeden z nich byl velice zvláštní. Měl tvar horní čelisti, zřejmě lidské, s trochu delšími ostrými špičáky. Popošel o pár kroků vpřed a dřevěná prkna na podlaze rázem pod náporem jeho černých kožených bot zavrzaly.
Pimbur hleděl na vysokého muže a přemýšlel nad nějakou hloupostí, která by přerušila to otravné ticho. Najednou mu prosvištěl hlavou nápad. Vstal ze židle a neboť byl malý, chytil židly za opěrátko a táhl ji za sebou. Vysoký muž se na něj podíval a nechápavě zvedl jedno obočí. Pimbur dal židli před něj a postavil se na ni. Strčil svůj směšný obličej muži pod nos a veselým hlasem na něj zakřičel: "Čau! Já sem Pimbur, kdo seš ty?!". Muž se na něj chvíly díval, ale pak chytil Pimbura pod pažemi a sundal jej ze židle na zem jak malé dítě. Celá hospoda v ten moment vypukla smíchy. Pimbur se na něj podíval a uraženě sepjal ruce do sebe. Muž odsunul židly a popošel k prázdnému stolu na kraji hospody. Sedl si na rozvrzanou židly a přitom si dával pozor aby nepokrčil svůj kabátec. Když se usadil, ticho v hospodě pominulo a všichni se nadále věnovali svým rozhovorům a džbánkům piva. Pimbur jej stále uraženě sledoval a přemýšlel, jak by mu to vrátil. "To si přece nemůžu nechat líbit." Přemítal si Pimbur v duchu. "Musím mu to nějak vrátit. Něco podlýho aby na mě ještě dlouho myslel, ale co?". Dlouho nepřemýšlel. Nechal to na náhodě a směle vyrazil ke stolu, u něhož muž seděl. Mezitím k němu přikráčel Plešoun a nesměle se muže otázal: "Budete si něco přát?". Vysoký muž hrubým hlasem odpověděl: "Dvojtou whisky s rumem." Dvojtou whisky pil často. Vždy, když dorazil do nějaké hospůdky, nemohl si ji opdpustit. Zejména po ránu. Plešoun jen přikývl a odešel namýchat muži drink. Když Plešoun odešel, na vysokou židly se nasoukal Pimbur a opírajíc se rukama o stůl hleděl na muže a přemýšlel, co mu jen má říct. Prohlížel si jeho zvláštní oblyčej, který podezřívavým pohledem prohlížel všechny v okolí, všetně Pimbura.
"Zdravím." řekl hbitě Pimbur a pokračoval: "Můžu se zeptat, co ste ksakru zač?" dokončil rázně svou větu. Vysoký muž si prohlédl jeho drobnou hlavu, která se opírala o ruce na stole. Probodl jej svým pohledem a odpověděl mu: "Jdi mi z cesty půlčíku. Nebo si ublížíš." Pimbur se urazil ještě víc, než byl. "No dovolte pane? Já? Nikdy. Pche prý ublížit si." Opět sepjal ruce do sebe a začal se houpat na židly. "Já sem se jakživ ani nožem neříz." Pimbur si jednou rukou zvedl svůj slaměný klobouk aby si narovnal jeho zkroucené vlasy, které ho pod kloboukem hrozně svěděly. Poškrábal se na hlavě a opět si nasadil klobouk. S velkým nádechem si dal ruce za hlavu a opět se rozhoupal: "Já a ublížit si. Pche." Stále si mumlal pod nosem. Jen to dořekl, židle se přehoupla a Pimbur byl opět na zemi.
Zvedl se ze země a postavil se. tentokrát už se moc lidí nesmálo. Nejspíš si jej nevšimli, nebo jim to po tak krátké době nepřipadalo směšné. Pimbur se poprvé začal cítit trapně. Byl naštvaný a neodolatelně toužil mu to vrátit. Posadil se na židli a hleděl na vysokého muže, který si právě vytahoval z boční kapsičky své torny malou dýmku, kterou nacpal drcenými hnědými listy a zapálil. Vůňe kouře, který vycházel z ůst muže zavoněla Pimburovi pod nosem.
"Zajímavá vůně. Co je to za tabák?", zeptal se nesměle Pimbur a přitom dával pozor na jeho tvář.
"Fermünské listy." odpověděl muž.
"Voní docela hezky. Můžu ochutnat?", navazoval na rozhovor Pimbur.
Muž jen bezeslov podal dýmku do Pimburových drobných ruk. Pimbur si ji dal do ůst a párkrát popotáhl. Podal dýmku zpět muži a pokračoval:
"Výtečná. Elsfký tabáky sem nikdy moc nemusel,ale tenhle chutná zajímavě." Pimbur pomlaskával a snažil se přemítat nad chutí tabáku: "Má takovou štiplavou ale zároveň nasládlou chuť. Takový osvěžující." Muž jen přykývl hlavou a dál pokuřoval ze své dýmky. Pimbur chvíly čekal a když vyděl, že muž mlčí, snažil se pokračovat v rozhovoru:
"Jak se menuješ?"
"Do toho ti nic není. Už jednou sem ti říkal, ať se odemne držíš dál." Řekl muž.
"Ale no tak. To se za své jméno stydíš nebo co?" namítal Pimbur. Muž ale mlčel. Nic neříkal a pomalu a dlouze si popotáhl ze své dýmky a pomalu vydechl kouř. Jakoby nad něčím přemýšlel. Pimbur už se chystal znovu něco říct, když tu ho ale zastavil mužův hlas, který jen klidným hlasem odpověděl:
"Kreon."
Když to Pimbur zaslechl, zamrazilo ho. Protivný chlad mu projel celým tělem a zastavil se na konečcích prstů. Pimbur se snažil přijít muži na kloub. Pozoroval jej a přemýšlel, co je vlastně zač. Snažil se s mužem sblížit, neboť se mu to jeho tajnůstkaření ani za mák nelíbilo. Pimbur netušil proč, ale chtěl vědět co pod tou oholenou palicí skrývá. Nemohl si pomoct. Ačkoli se muže trochu bál, ovládal ho pocit zvědavosti. Držel se jej jako klíště. Pokračoval v rozhovoru a přitom jej pořád sledoval:
"A odkud jste?" Muž si párkrát popotáhl ze své dýmky a pomalu vydechl dým z ůst. Povzdechl si a již po několikáté opakoval :"říkal sem ti něco o tom, ať se ode mě držíš dál." Naklonil se k Pimburovi, rukou se opíral o stůl a hlavou téměř před Pimbura a dokončil větu: "Nebo snad ne?". Pomalým pohybem se opět narovnal a dále popotahoval ze své dýmky. Pimbur se nerovzně rozhlídl a zavrtěl na židly. Nenápadně zakašlal a když muž nereagoval, pohlédl na jeho pití. Zvídavě spozoroval co muž pije a zakřičel na plešouna: "Plešoune, hoď mi sem to co má von. Co to vlastně má?!" Plešoun se na něj podíval a přišel k němu. Tichým hlasem se jej zeptal: "Jsi si jistý? Tohle je totiž dvojitá whisky s rumem. Vždyť tě to složí na zem." Pimbur se naštval a hlasitě odpověděl: "Nekecej a přines to." Plešoun se otočil, přičemž potichu řekl: "Jak chceš." Směroval k pultu připravit Pimburovi nápoj i když v duchu věděl, že to nedopadne dobře. Pimbur tiše čekal a sledoval Plešouna jak nalévá whisky do skleničky. Pimbura ovládl strach. Strach z toho, co se stane, když to vypije. Rád sedával u piva ale tvrdý alkohol příliš nepil. Byl si téměř jistý, že to s ním něco udělá. Byl ale tak zvědavý, že byl ochoten to risknout. Když se plešoun přibližoval se sklenicí dvojté whisky s rumem, rozbušelo se mu srdce. Najednou měl sucho v ústech. Potichu polkl, nadechl se a upil trochu ze sklenice. Zatočila se mu hlava a na chvíly se mu všechno okolo rozhoupalo. Když se po chvíly vzpamatoval, vyděl jen, jak Kreon dopil posledních pár kapek ze sklenice, položil ji na stůl a rázně se zvedl ze své židle za odporného vrzavého zvuku rozpadajícího se dřeva. Ze svého měšce vytáhl zlaťák a položil ho na stůl. Pimbur měl očividně dost a už teď věděl, že dvojtou whisky s rumem už nikdy nechce vydět. Kreon si upravil svůj kabátec a pomalým krokem odcházel z hospody. Pimburovi chvíly trvalo než si uvědomil, co se vlastně děje. I ta troška jej zmátla natolik, že si chvíly neuvědomoval, že onen tajemný muž odchází. Najednou, jako blesk, který udeří do stromu, si to uvědomil. Zvedl se ze židle a utíkal za Kreonem, který byl v tuto chvíly již ve dveřích. Ve zmatku se otočil na hlas Plešouna, který na něj křičel něco o placení a položil na stůl pár blištivých stříbrňáčků. Pimbur obvykle nedával dýška. Mnohdy i ve spěchu zaplatil mnohem míň než by ve skutečnosti měl, jako třeba teď. Na jakékoli další narážky Plešouna ovšem nereagoval a snažil se dohnat Kreona.
Když vyběhl z hostince, spatřil Kreona odcházet přez ulici směrem na náměstí. Malé děti, které si hrály na chodníku se švihadly, najednou přestaly skákat a upřely svůj pohled směrem na Kreona. Přešel dál přez ulici a po chvíly si jej děti už nevšímaly a dál se věnovaly svým hrám. Jakmile si Pimbur uvědomil, že Kreon jde směrem k tržišti, okamžitě se za nim rozběhl.
Nohy se mu pletly, div málem nezakopl o ty malé děti, když kolem nich prosvištěl jako vítr. Vběhl do malé uličky mezi dvěma menšími domy a před sebou spatřil tržiště. Desítky stánků, jejichž plachta se mírně pohupovala do větru. Pimbur proběhl uličkou a rozhlížel se po okolí a hledal Kreona. Vyděl spousty stánků, jeden s ovocy, druhý s rybami, třetí se zbraněmi, ale Kreon nikde. Najednou přešel mrak, zakrývající slunce a Pimbura oslnila jeho silná záře. Zašklebil se a snažil si rukou zastínit tvář, aby se mohl ještě jednou lépe podívat, jestli Kreona jen někde nepřehlédl. Na chvíly měl pocit že ho vydí, pak se ale podíval lépe a spatřil jen obyčejného měšťana, který právě nakupoval jablka. Už si začínal myslet že ho nadobro ztratil, řekl si ale, že pro jistotu ještě obejde všechny stánky. Prošel kolem stánku se zeleninou a rozhlídl se. Na druhém konci tržiště najednou mezírkou mezi kličkujícím davem spatřil Kreona u stánku s cestovními potřebami. "Máte nějaké přání?" ozvalo se Pimburovi za zády, když na něj půvabná prodavačka zeleniny promluvila: "Je libo okurečky, nebo brambor?". Pimbur se jen otočil a podíval se na prodavačku a pravil:"Děkuji nechci", pousmál se a zase se otočil a běžel za Kreonem aby jej už zase neztratil. Do cesty mu vběhlo malé dítě, které mu otravně nabízelo praženou kukuřici: "Pane pane vemte si je dobrá pane za meďáček jednu misku pane." halekalo otravně dítě. Pimburovi trochu připomínal jeho v mladých letech. Odstrčil malého chlapce stranou a běžel dál. Když prokličkoval davem horlivě nakupujících lidí, elfů a trpaslíků, jež čestně a s hrdostí nosily své velké sekery na zádech a nad tornou jim nechybel přivázaný korbel piva. Konečně dorazil ke stánku u něhož před chvílí stál Kreon. Teď již tam ale nebyl. Pimbur si v duchu nadával, pak se ale podíval na levou stranu a spatřil jej u vedlejšího stánku s ovocem. Dřív než se mu otravný prodavač, stojící za stánkem s cestovnímy potřebami, pokusil vnutit něktéré z jeho polorozpadlého zboží, raději odešel za Kreonem.
"Hej ty Kreone! Ještě sem s tebou nedomluvil." křičel na Kreona když se ho snažil obejít. Kreon si jej ale nevšímal a dál se prohraboval mezi ovoci a marně se snažil najít nějaké čerstvé.
"Hej! Ty! Mluvím s tebou" stoupl si před Kreona a vesele poskakoval aby se mu podíval do očí. Kreon na něj ale nereagoval a když vzdal hledání čerstvého jablka, odkráčel k vedlejšímu stánku, kde se za odporného zvuku starých rozvrzaných houslí pokoušel obchodník prodat co nejvíce svého zboží. Kreon pokračoval dál pryč z tržnice a Pimbur se přitom stále hnal za ním. Skákal kolem něj a snažil se upoutat jeho pozornost. Pak se zastavil u posledního stánku a koupil si starou zvrásnělou mrkev. Kousek si ukousl a mrštil ji po Kreonovi. Trefil ho do jeho pečlive naolejované pleše. Kreon se prudce otočil a odfrkl si jako býk. Zlostným pohledem se podíval na Pimbura. Pomalu se ohl, zvedl mrkev ze země a přistupoval k malému hobitovi. Pimbur hluboko uvnitř začínal mít strach, ale snažil se to nedávat najevo. Když se k němu Kreon přiblížil, chytil Pimbura za límec a s menší námahou jej zvedl nad úroveň jeho hlavy. Pimbur se snažil kopnout jej do břicha, avšak jen marně prokopával do vzduchu.
"Poslouchej ty skrčku." řekl Kreon mezi zuby, "Ted se otočíš a půjdeš si hledět po svejch je ti to jasný?"
Pimbur se na něj jen vesele podíval, naklonil hlavu na stranu a řekl: "Ne"
Kreon se naštval, vrazil mu mrkev do úst a pustil jej na zem. Pimbur jen ukousl mrkev, zbytek nechal spadnout na zem a hnal se dál za Kreonem, který doufal, že se Pimbura už konečně zbavil. Pimbur byl ale neodbytný a snažil se Kreona opět dohnat. Kreon opustil davy lidí na tržnici a vydal se po ceste z města, směrem do Erijského lesa na jihu. Pimbur šel vedle něj a snažil se najít nějaké téma k rozhovoru které by Kreona zaujalo a které by nevyprovokalo další mrkev v ústech. Nemohl ale na nic přijít a tak jej alespoň doprovázel a vesele si přitom broukal píseň, kterou si často zpíval jeho otec, když se právě vracel z bitvy. Jeho otec býval voják. Měl zažitých desítky bitev a vždy, když se vracel domů, byla již z dálky slyšet jeho píseň. Bohužel byl však zabit na bojišti při obraně Drinské pevnosti.

Hou hou, hou hou, nasi pevnost nedobijou!
Hou hou, haj hej, hlavy nepratelu usekej!

Skřeti v jeskynich jen dokola žerou,
nebojují neznaj nic,
v jeskynich si prase pecou,
prase, to jim vyjde vstric!

V poli rozsekame skrety hned,
pobijem je oberem je bez nich bude lepsi svět!

Hou hou, hou hou, nasi pevnost nedobijou!
Hou hou, haj hej, hlavy nepratelu usekej!

Pevnost naše ta je pevná, cihla k cihle denně sedá,
lučistníci vždycky trefí cíl, a my mužem bojovat dýl.

V poli rozsekáme skřety hned,
pobijem je, oberem je, bez nich bude lepsi svet!

Náhle se však zarazil. Přestal si broukat a hleděl před sebe. Uvědomil si, že stojí na cestě za městem a že Kreon schází z cesty do lesa. ohlídl se a uvědomil si že je až příliš daleko. Je mu sice už 16 ale lesům se vždy vyhýbal. obvzlášť pak v nočních hodinách. Uvědomil si, že je mnohem dál než kdy byl. Chtěl se vrátit, ale zároveň ho to táhlo dál. Pryč od všedního života. Za poznáním a také za tím podivným Kreonem. Když si to uvědomil byl natolik daleko, že už se mu nechtělo zpět. Pak ale zjistil, že nemá nic. Zbraně, jídlo, pití...nic. Jen pár stříbrných grošů po kapsách, zašpiněnou vestu a děravé kožené kalhoty. Alespon že ty boty nepotřeboval. Rozběhl se za Kreonem, dříve než ho zase ztratí. Brodil se deseticentimetrovými vlnami napadlého listí. Hrnul jej před sebou dál a dál. Hromádky listí zůstávaly za ním a s nimi i vyšlapaná čára z jejich kroků. Na zem pozvolna dopadalo za zvuku sílícího větru několik oranžových listí, některé však stále ještě trochu zelené, spousta na zemi již bylo uschlých a většina větví téměř holá. Byl totiž konec podzimu. Doba, kdy se všichni zavírají do svých chatrčí se zásobami nakáceného dřeva ke krbům, ohřát si své ruce u teplého ohně a prosedět většinu času doma, aby se tak vyhnuli nepříjemným ledovým vychřicím a odporným plýskanicím. Les naskýtal mnoho barev, typických právě pozdnímu podzimu. Listí pod Pimburem šustilo, mnoho z nich se rozpadlo téměř na prach. Pimbur však stále nestačil Kreonově tempu. Snažil se co mu síly stačí, ale Kreon se mu stále vzdaloval. Poklekl, nabral hromadu listí a vyhodil ji do vzduchu přičemž zakřičel: "Sněží!". Kreon se otočil, aby se podíval, co se děje. Doufal, že už je Pimbur pryč a že se ho konečně zbavil, když si jej ale všiml, že se stále žene za ním, otočil hned hlavu zase zpět, aby si Pimbur nestačil všimnout, že se o něj Kreon zajímá. Pimbur získal trochu času a pokoušel se tak dále dohnat Kreona. Tentokrát se mu to kupovidvu dařilo. Kreon totiž zpomaloval. Blížily se k nedalekému paloučku. Nedaleko odtud byla slyšet šumící říčka, jejíž vlny si razily cestu spletitým kamením, ze strany na stranu, ryby pluly a občas se objevil i nějaký medvěd, který právě hledal oběd. Přišli na palouček a Kreon se připravil na rozbití tábora...

Část druhá - Pŕepadení v noci
Bylo pozdní odpoledne, když skončili s rozděláváním tábora. Vítr sílil a zvedal prach okolo. Bylo těžké v takovém větru rozbít tábor. Obzvlášť pak tehdy, když je nablízku Pimbur. Celou dobu byl spíše na obtíž. Neustále chodil za Kreonem a bezmezně se ho ptal na vše možné i nemožné. Od jeho života až po to, jak se dostal do města. Nezapomněl ani na jeho rodinu nebo na přátele. Vždy se mu však dostalo jen mlčenlivé odpovědi. Snažilse jej ignorovat, občas to však bylo opravdu těžké. O to víc,když Pimbur narážel na jeho minulost. Vždy si vzpomněl na věci, které si přál už dávno zapomenout. Udělo se mnoho událostí, než skončily s rozděláváním tábora. Nejdříve však museli nasbírat dříví. Kreon proto vzal své věci a šel se porozhlédnout po okolí lesa. Pimbur však nechtěl zůstat sám. Nemohl přece nechat Kreona takhle odejít. "Co když už se nevrátí" říkal si v duchu Pimbur, "Tolik věcí na kterejch sem se ho ještě nezeptal." pomyslel si a vyrazil za ním.
"Ty hele a co tvoji rodiče. Odkud vlastně seš?" ptal se dotíravě Pimbur, když se mu pletl pod nohy. On jej však ignoroval. Jen mu vrazil do rukou pár menších klacků, které byl schopen unést a mlčel. Byl si téměř jistý, že se ho jen tak nezbaví a tak jej alespoň zaměstnal. Pimbur se ale nenechal odbýt a pokračoval v otázkách.
"Ale no tak," na chvíli přestal mluvit a urovnal si v rukou rostoucí hromádku dříví, jak do ní Kreon přikládal další kusy dřeva, "neříkej mi že nemáš žádnou rodinu. Každý ji má." Pimbur věděl, že naráží na citlivá místa. Jedině tak z něj mohl něco dostat. Trefil se takřka do černého. Otázkou, kterou právě položil, jej zasáhl do míst, kde žádné brnění, ani štít nepomůže. Jakoby byl ten malý hobit zkušeným střelcem. Jakoby otázka, kterou položil, byla šíp. Šíp, který jej trefil do srdce. Rána, kterou však šípem způsobil byla mnohem bolestivější, než kdy tušil. A cíl i patřičně zareagoval. Naprosto instinktivně a hbitě odpověděl protiútokem.
"Na svou rodinu si nepamatuju, stačí?" Ve skutečnosti si na ni pamatoval až moc dobře. Nerad o tom mluvil, snažil se zapomenout. Každý, komu by se něco takového stalo, by chtěl zapomenout. Jenže Pimbur byl jako rubař. Vytahoval z hloubky hromady těžkého kamení. Kamení, které dlouhá léta tížila jeho srdce. Stačilo se jen dobře trefit a takřka bez námahy se mu podařilo vytáhnout jeden z nejtěžších kamenů, který Kreon v hloubi své paměti skrýval. Bylo mu tehdy deset let, což je dost dlouhá doba na to, aby zapomenul. Díky Pimburovi si však na všechno znovu vzpomněl.
"No dobře jak chceš. Je mi jasný že vo tom nechceš mluvit." Znovu si urovnal hromádku dříví, která vzhledem k jeho výšce nabírala obdivuhodných velikostí. Kreon jen sbíral dříví a přihazoval je Pimburovi do náručí, nehledě na její velikost. Byl zasněn. Vzpomínal na svou rodinu a přál si zapomenout. Díky Pimburovi, se mu to však ani trochu nedařilo...
...Tehdy byla zvláštní noc. Strach sužoval okolí, neznámo proč. Všichni měli zvláštní pocit, že se stane něco zlého. Nikdo tomu však nevěřil. Celá vesnice šla spokojeně spát do svých domovů, ukolébat své děti a číst své staré zaprášené knihy. Noc se táhla dlouho do noci a trvalo dlouho, než zhasla poslední louč ve vesnici. Všude kolem se rozprostřela absolutní tma. Černá jako vesmír. Tady však nezářily žádné bílé hvězdy. Husté mračna, jež se rozprostíraly nad vesnicí, prozářila jen slabá zář měsíce. Mraky v té tmě nebyly vidět, přesto tam však byly. Zakrývaly černou plachtu vesmíru a s ní i drobné hvězdičky, které se snažily neúspěšně prorazit drobnými paprsky. Všichni už spali a hluboké ticho narušovalo jen krákání krkavců a hučení slabého nočního vánku. Znenadání, jako když blesk udeří, vítr začínal sílit a z lesa se z dálky ozývaly zvláštní zvuky podobné vrzání dveří od skříně. Zvuk se blížil a byl více a více rozpoznatelný. Čím dál lépe připomínal hlas křičící ženy. Tento zvuk byl však mnohem vyšší. Rozléhal se po vesnici a probudil ze spánku mnoho obyvatelů vesnice. Jen někteří tvrdí spáči spali dál. Najednou z lesa vylétla skupina okřídlených mužů a žen, s šedou hrubou kůží. Měli velká, tmavě hnědá až černá křidla, na jejichž konci byl malý dráp. Ruce měli trochu delší a jejich chrup byl zvláštní, odlišný. Horní špičáky měli delší a ostřejší. Každému již bylo jasné, že jde o upíry. Přilétli do vesnice a když se postavili na zem, sklopili křídla, jež následně zarostly do kůže, jakoby ani neexistovaly. Začali se rozhlížet po vesnici a občas se výstrašně nahli a zakřičeli odporným hlasem do prázdna a ukázali tak své hrůzostrašné špičáky aby nahnali strach místním lidem. Strach je ještě více posilňoval. Byl pro ně drogou. Potřebovali další dávku. Chtěly slyšet pláč, smutek a strach. Co ale opravdu chtěli byla krev. Jejich rudé, jako drahokamy zářící oči, jemně ozařovaly hrůzostrašný vzhled v jejich tváři. Kreon byl tehdy malý chlapec. V náručí své matky, která ho uklidňovala ze záchvatu strachu, zatímco se otec chopil vidlí a připravil se na vpád nestvůr, aby mohl ze všech sil bránit svou rodinu. Jeden z upírů vydal povel k útoku velkým mávnutím ruky a všichni upíři se v ten čas rozešli mezi domy. Prorážely zabedněná okna, rozkopávaly dveře, zkrátka zkoušeli všechno, jen aby se dostali do domu. Krvežíznivé stvůry pročesávali jeden dům za druhým a málokdo přežil drtivou sílu okřídlených tvorů. Zoufale se schovávali, kam jen mohli. Do skříní, na půdu, ale ať byla skrýš sebelepší, pach krve byl cítit na metry daleko, obzvlášť pak upírům. Zachránit život mohli jen rychlé nohy nebo meč. Svému osudu unikl jen zlomek obyvatel. Mezi nimi byl i Kreon. Když do domu vtrhnul jeden z upírů, jeho otec Gilgar se chopil vydlí a šel čelit téměř jisté smrti. Ačkoli se snažil bojovat udatně, staré ztrouchnivělé vidle nemohly odolat mohutným svalům upíra. Netrvalo dlouho a padl k zemi mrtev. Upír jej vysál, jako když včela vysává sladký nektar z květiny. Na krku mu zůstaly jen dvě dírky o průměru asi půl centimetru, obkrouženy zmodralou kůži. Ostatně, celé jeho tělo bylo takřka modré. Nezbyla v něm ani kapka krve. Ta odporná mrcha z něj vysála všechno, co v sobě měl. Několik litrů krve a pořád neměl dost. Kreon jen hleděl na svého otce, jak tam leží na zemi mrtev a po tváři mu stékaly proudy slz. V duši cítil záchvat zuřivosti a vzteku. Zároveň ale, cítil strach. Bál se o svůj život. O život své matky. Bál se, že ztratí i ji a zůstane sám. Upír se hnal místnostmi dál směrem k jeho matce Hildě. Z konců špičáku mu odkapávaly malé kapky krve. Smradlavý dech smrti byl silně cítit po celém domě. Hilda postavila Kreona na zem a řekla:
„Běž chlapče běž. Utíkej.“
„Ale mami!“
„Ne! Musíš jít. Jednou to pochopíš, Utíkej rychle co ti síly stačí!“
Kreon nechtěl opustit svou matku, ale musel. Byl sice malý ale rozumný. Svou matku miloval a přál si, aby mohla jít s ním. Jenže ona nemohla. Obětovala se, aby zachránila život svého syna. Netrvalo dlouho a upír se jí zakousl do krku a vychutnával každou kapku její krve. Nenechal si nic uniknout. Kromě Kreona. Ten se jen naposled podíval na svého mrtvého otce, ležícího na zemi jako tělo bez duše. Bezvládné tělo bez krve, modré jako uschlá borůvka. Smutek, který pociťoval ve své duši, nabíral neskutečných rozměrů. Přišel o svého otce a věděl, že svou matku také nezachrání. Utekl z domu. Běžel ulicemi vesnice, snažil se dostat pryč od toho chaosu. Od upírů, odevšech. Běžel černou tmou a nevyděl nic, zhola nic. Jen měsíc mu svítil na cestu. Před očima se mu promítal celý jeho život. Všechno co se svými rodiči prožil. Snažil se zapomenout. Snažil se nemyslet. Vnímal jen cestu před sebou. Jen matné obrysy stromů lesa, ke kterému se blížil čím dál více. Ohlédl se za sebe, jestli jej nepronásleduje nějaký upír. Nikoho nevyděl a tak se otočil zpět. V ten moment však zakopl a ošklivě se praštil o kámen, ležící v blátě na zemi. Zatočila se mu hlava a pomalu se mu stmívalo před očima, až nakonec po chvíli omdlel. Ležel tam na zemi bezvládný a nehybný. Z rány na hlavě mu tekla krev. Hlava mu třeštila. Trvalo dlouho než přišel zase k sobě. Špinavý a umrzlý se probral z chladné noci za rozbřesku slunce. Pohromu přežilo jen hrstka lidí, kteří odolávali až do prvních slunečních paprsků, kdy se upíři rozlétli zpět do svých skrýší, aby z nich sluneční zář neudělala hromádku prachu. Kreon se potácel domů a bylo mu v ten moment jedno, co všechno cítil. Nevnímal bolest z rány, kterou utržil na hlavě, nevnímal chlad, vnímal pouze bolest, kterou cítil ve svém srdci. Matně se snažil vzpomenout si, co se stalo minulou noc. Když však přišel domů, vše se mu znovu vybavilo. Klekl si k mrtvým tělům svých rodičů a plakal. Plakal celé hodiny. Proklínal ty stvůry a nechtěl se smířit s tím, že přišel o své rodiče. Prohlížel si jejich rány u krku a stále plakal...
..."Hej! Stačí! Víc už neunesu, slyšíš?" vyrušil Kreona ze snění Pimbur. Kreon párkrát zamrkal a vrátil se opět do reality. Podíval se na Pimburovu hromadu dříví a odpověděl:"Jo jasně promiň." Přestal přihazovat dříví a pomalu se se smutným výrazem v tváři otáčel směrem k paloučku. Po chvíli se vrátili do tábora a Pimbur shodil doprostřed paloučku spoustu větších i menších dřevěných klacků, které dlouhé minuty tížily jeho ruce. Byl rád, že si mohl na chvíli odpočinout. Sedl si na pařez, který byl poblíž a Kreon se mezitím poohlížel po pár vhodných kamenech, jimiž by ohraničil ohniště. Pimbur seděl na své židly a z nudy si dál pobrukoval svou píseň.

Hou hou, hou hou, nasi pevnost nedobijou!
Hou hou, haj hej, hlavy nepřátelů usekej!

Naše meče projdou vším,
naše meče, to je prým.

Naše štíty pevné jsou,
rány skřetů unesou.

V poli rozsekáme skřety hned,
pobijem je, oberem je, bez nich bude lepši svět!

Hou hou, hou hou, naši pevnost nedobijou!
Hou hou, haj hej, hlavy nepřátelů usekej!

Chceme vyhrát, chceme žít,
naši pevnost ubránit.
Chceme vyhrát, chceme žít,
Bez skřetů nám bude líp.

V poli rozsekáme skřety hned,
pobijem je, oberem je, bez nich bude lepši svět!

"Hele! Přestaň tam kvákat a poď mi pomoct, ať seš aspoň k něčemu!" okřikl ho Kreon a vyrušil ho tak z jeho sílícího zpěvu. Mezitím již rozdělal oheň a z torny vytáhl zásoby jídla - pár plátků sterilizovaného masa a pytlík soli. Podal Pimburovi pár upravených klacků a řekl mu: "Jestli stojíš za něco víc, než jen za snůšku keců, vezmeš tyhle klacky a připravíš rožeň. Já mezitím udělám něco k jídlu."
"No tak počkat. Já sem se za tebou hnal abys mi řekl co seš zač, ne abych ti dělal poskoka." opáčil Pimbur.
Kreon s klidným výrazem v tváři mu hbitě odpověděl: "Chceš jíst? Tak makej." Pimbur neochotně zakroutil hlavou a snažil se klacky nějak zaklestit dohromady. Moc mu to nešlo, nikdy to nedělal. Po pár pokusech se mu to ovšem podařilo.
Uběhlo pár minut a vůně smažícího se masa se linula po lese. Pimbur nedočkavě svým nosem nasával vůni masa, vysedával a čekal, kdy mu konečně přilítne velká porce toho, co mu tak slastně voní pod nosem. To co mu však přilétlo ani zdaleka nevyplňovalo jeho představy. Malý kousek masa, který stačil sotva tak ke snídani, natož tak k obědu.
"Co to má bejt? Z toho se mám jako najíst?" řekl nevděčně.
"Každému podle zásluh." řekl Kreon a věnoval se své porci, která byla podstatně větší, než ta Pimburova.
Listí z lesa létalo jeden přes druhý, vítr se pomalu zvedal. Vše se ale jakoby rázem změnilo v klidný vánek. Listí spadlo, jen tenké větve v korunách stromu se mírně ohýbaly do nárazů mírného větru. Bylo klidné odpoledne. Kreon si brousil svůj meč po vydatném obědě a Pimbur, poněkud hladný a bez svého oblíbeného piva seděl na, vzhledem k Pimburovi poněkud vysokém, pařezu, vesele houpal nohama a dotíravě pokračoval ve svých otázkách. Neustále se snažil přijít na to, co je Kreon zač. Proniknout jeho tvrdou skořápkou, rozlousknout ji jako vejce. Nebylo to ovšem ani zdaleka tak snadné jako rozbít jedno obyčejné vejce. Tahle skořápka byla mnohem tvrdší. Tvrdší než dračí šupina. To nebyla skořápka. To byl krunýř. Téměř neprorazitelný krunýř. Pimbur jej však oslaboval. Prudce narážel na citlivé místa v jeho mysli - na jeho minulost...
"A co ty vlastně děláš? Vypadáš na ty potrhlé hraničáře, ale nevím, ten tvůj meč vypadá docela hrozivě." zeptal se neoblomně.
"Hele ty malý spratku. Podívej. Město je vodtud stále jen párset metrů. Slunce stále svítí. Vrať se k svýmu pivu dokud je ještě čas." okřiknul jej Kreon.
"Vo mě se nestarej. Já se o sebe umím postarat. No tak ven s tím. Co si zač." opáčil protivně Pimbur.
"Sem válečník jasný?" řekl.
"Fakt? Tak to je hustý. To máš určo ňáký skvělý dobrodružství. Vykládej mi ňáký. Třeba něco z mládí. Jaký bylo tvý první dobrodružství? A co ta tvoje jizva. Vypadá čerstvě. No tak nemlč furt a řekni něco. To tu mám jako celej den jen sedět a nudit se? Šmarja určitě si něco zažil." odpověděl Pimbur.
"Nikdo ti neříkal, ať se za mnou táhneš. Dej mi laskavě pokoj." řekl naštvaně Kreon. Zvednul se, schoval svůj meč a promluvil: "Du na houby." Ve skutečnosti ale nešel na houby. Potřeboval být sám. Nechtěl dát najevo svou slabost. Odešel do lesa a přemýšlel nad svou minulostí. Doufal, že už zapomenul. Věci však časem, chtíc či nechtíc, znovu vyplují na povrch. Jako právě teď. Procházel se po lese a vzpomínal na svou minulost...
...To ráno, kdy se Kreon, tehdy ještě jako malé dítě, vrátil domů, aby tam nalezl ležet své mrtvé rodiče, kteří stejně jako desítky dalších nepřežily útok upírů, se na předměstí vesnice začala shromažďovat skupinka vesničanů, o celkovém počtu asi sedmi lidí, kteří tento útok také přežili.
"Co budeme dělat! Nemáme domy, peníze! Jsme v koncích!" křičel v záchvatu pláče jeden z vesničanů, věkem poněkud mladším, ne však příliš dětským.
Několik vesničanů okolo se ho snažilo uklidnit. Všichni teď drželi spolu, věděli ale, že tu již nemohou zůstat. Upíři se mohou následující noc vrátit a zničit i to, co zde nechali. Pomalu začali pročesávat domy a vytahovat mrtvá těla, aby se jednoho po druhém pokusili pohřbít, dříve než přijde další noc. Narazili i na Kreonův dům. Slyšeli jen dětský pláč, když se jeden z vesničanů přibližoval k domu s rozraženými dveřmi, nalezl jej ležet u mrtvoly své matky. Přišel k němu a bylo mu ho líto. Po tváři mu stékala slza, kterou však následně utřel do starého zašpiněného rukávu a řekl malému chlapci: "Chlapče, musíš teď být silný. Pojď, na náměstí je pár lidí, oni ti pomůžou." řekl muž.
"Proč?!" říkal tiše v pláči chlapec. "Proč se to muselo stát! Proč zrovna mým rodičům. Vždyť to byly dobří lidé. Proč!" Jeho hlas sílil, takřka nadával, klel. Zvedl se od těla své mrtvé matky a vrhl se s pláčem na vesničana, jemuž byl hlavou zhruba po pás a začal do něj bušit: "Za to můžete vy. Vy ste je nedokázali zachránit. Je to vaše vina, že zemřeli. Jenom vaše. Nikoho jiného. Měly ste tu být, když umírali, ale nechali ste je být. Proklínám vás. Proklínám celou tuhle vesnici!" Křičel chlapec. Vesničan jen přihlížel. Věděl, že má v sobě hodně vzteku. Chtěl, aby to ze sebe dostal ven. Nechal ho být. Chlapec se však stále nekldnil. Plakal a křičel, bouchal kolem sebe. Když uběhlo pár minut, Kreon se začal pomalu uklidňovat. Odtrhnul se od vesničana a praštil do skříně vedle sebe, až ho z toho zabolela ruka. Dveře se jen mírně pootevřely po nárazu Kreonovi pěsti a malý chlapec si jen pomalu sedal, opírajíc se přitom o starou, zašedlou stěnu. Sepjal ruce do kolen a stále plakal. Pomalu se uklidňoval a vydýchával se ze svého výbuchu vzteku. Vesničan si k němu klekl a jemně ho uchopil za zápěstí. Snažil se ho utěšit a uklidňujícím hlasem k němu mluvil: "Musíš teď být silný. Pro tvé rodiče již nadešel čas. Nikdo z nás tady nemůže za jejich smrt. Společně to všechno zvládneme. Na náměstí...", do řeči mu skočil Kreon: "A kdo za to potom muže!" zeptal se nahlas.
"Ty krvelačné stvůry chlapče. Upíři. Ti za to mužou. Jejich osudem je vraždit. Nezaslouží si žít."
"Tak potom zaplatí za jejich smrt." odvětil Kreon.
"Ale chlapče. Jsi ještě příliš malý. Na náměstí je pár lidí co to přežili, tak běž za nimi. Dívat se na své mrtvé rodiče ti rozhodně nepomůže zapomenout."
Muž pomohl malému chlapci vstát ze země. Kreon si prohlédl naposledy mrtvá těla svých rodičů a odešel z domu směrem na předměstí vesnice...
...Když se vracel ze své procházky, byl již podvečer. V ruce neměl žádnou houbu. Pimburovi, který již byl znuděný a utahaný, to bylo samozřejmě velice podivné, a tak se jej zeptal:
"Heleď. Neříkals že pudeš na houby? Žádnou nevydím." Kreon hleděl do země, jen mírně pozvedl obočí, aby na něj vyděl a stále ještě trochu smutný ze svého vzpomínání mu tiše a krátce odpověděl:
"Žádné nerostou."
Pimbur na houby nikdy nechodil. Netušil jestli rostou nebo ne a upřímně řečeno, ani neměl chuť se tím zaobírat. Zažil náročný den. Většinu ho totiž proseděl na kládě v lese nebo u piva v hospodě. Tolik náročné práce zažil jen málokdy. Byl velice utahaný a potřeboval si odpočinout. V žaludku ho však trápil odporný kručivý zvuk. Malá porce na oběd zapříčinila jeho hlad. Ještě nikdy nebyl hladný. Vždycky si něco našel, ale v lese byl bezradný. Spoléhal na Kreonovu dobrotivost. Očekával, že mu pod nos přilétne další voňavý plátek masa, byť jen sebemenší. Nic se ovšem nestalo. Kreon byl příliš ponořen do vzpomínek. Myšlenku na své rodiče, na onu noc, jež zatřásla od základu jeho životem, nemohl vypudit ze své hlavy. Vytáhl svou deku a hodil ji Pimburovi. Beze slov se opřel o pařez a hleděl do hlíny. Nebylo skoro nic vidět. Jen malý pramínek světla z uhasínajícího ohně. Malé plamínky se vlnily vzduchem jeden vedle druhého.
"A večeře nebude?!" zeptal se Pimbur nahlas.
"Nebude, houby nerostou." Pimbur se sklíčeně zabalil do deky a s, jemu dosud téměř nepoznaným pocitem hladu, se pokoušel usnout. Trvalo mu to dlouho. Pocit hladu jej stále vyrušoval z polospánku, nakonec však podlehl a konečně usnul. Kreon jen seděl a přemítal nad svou minulostí. Ovšem ještě netušil, že to vše, měl zažít znovu.
Byla temná pozdní noc. Přesně taková, jakou kdysi zažil. Ve vzduchu však již tentokrát nebylo cítit nebezpečí. Vzduch byl čerstvý a čistý. Jen mírný vánek který občas pohnul zrnkem hlíny na paloučku. Pimbur hlasitě pochrupoval zabalený ve své dece a Kreon držel bdělou stráž. Oční víčka mu však samovolně klesaly a i on zanedlouho usnul. Když už všichni tvrdě spali, začaly se dít divné věci. Hrobové ticho z lesa proráželo drobné lámání větví. Oba vůbec netušili, že se k nim někdo plíží. Z černočerné tmy se najednou zjevilo několik rudých teček, které ozařovaly drobné okolí znetvořené tváře....upírské tváře. Celý tábor byl obklíčen asi sedmi upíry, kteří se pomalu přibližovali. Kreon však brzy vycítil jejich přítomnost. Jako blesk se probral ze svého spánku a chopil se, stále ještě v takřka nehybném posedu, svého meče. Nenápadně si prohlížel okolí, aby mu nebylo ve tmě vidět do tváře, že je již vzhůru. Prohlížel si blížící se siluety, respektive osvícené obrysy tváří a vyčkával, až budou dost blízko. Když se tak stalo, v ten moment vzal meč a hbitě se rozmáchl po jednom z nich. Zůstala po něm jen hromádka prachu, když mu prudkým pohybem uťal hlavu. Najednou všichni upíři v okolí zakřičeli vztekem a vrhnuli se na Kreona. Pimbur byl zachumlaný v dece někde pod pařezem a tak upíři neměli o jeho přítomnosti téměř ani ponětí. Po chvíli se i on probral z hlubokého spánku kvůli okolnímu ruchu a když si všiml, co se děje, strachy se zachumlal ještě víc a snažil se schovat pod pařez.
Souboj byl dlouhý a Kreon utrpěl mnoho ran. Mezi nejhoršími velký a hluboký škrábanec takřka přes celou hruď.
"Co to proboha bylo!" zakřičel Pimbur když vyděl strhaného a poraněného Kreona.
"Sakra, poničily mi můj kabát. Hajzlové" řekl si potichu pro sebe Kreon.
"Tak řekneš mi co se tu ksakru stalo? Co byly ty stvůry zač?" odpověděl teď už hlasitěji Pimbur. Nyní už ovšem s mírnou dávkou strachu.
"Co." na chvíly se odmlčel a zase pokračoval, "Tohle? Jo, to byli upíři. Nikdy si nevyděl upíra?"
"U-Upíři?!" zeptal se ustrašeně Pimbur. "Počkat říkal si něco o upírech? Asi se mi to jenom zdálo."
"Ne nezdálo. Neříkej, žes nikdy nevyděl upíra." řekl Kreon
"Počkej, ty si ze mě jako neděláš srandu chceš říct jo? Do hajzlu. Co si ty ksakru zač?! heh, upíry. Vo upírech tady nebyla řeč kamaráde." řekl Pimbur trochu naštvaně.
"Říkal sem ti ať se ode mě držíš dál nebo si ublížíš. Ale ty sis nedal říct. Máš vůbec štěstí, že si to přežil." Kreon doufal, že když Pimburovi nažene co největší strach, konečně se ho zbaví. To jej však neznal, jak si myslel.
"Heleď. Dokud budu s tebou, nic se mi nestane jasný?" když zpozoroval, že se Kreon balí, přesměroval svou řeč na jiné téma a dál pokračoval: "Ty se balíš? Teď? Dyť je pozdní noc. Co když sou ty stvůry někde poblíž."
"To se právě pokusím zjistit."
"Cože? Ty se za nima ještě budeš hnát? Ty ses asi zbláznil, koukám. Heleď do toho já s tebou nejdu. Nehodlám se nechat zabít." řekl Pimbur a jako obvykle sepjal uraženě ruce do sebe.
"Jak chceš. Jestli chceš, klidně si zůstaň. Já budu jedině rád. Dělat ti mámu mě vážně nebaví."
"Dobře, dobře. Jen si běž, ale až mě tu sežerou vlci, bude to jenom tvoje vina. Všichni si na tebe budou ukazovat, že si mě tu nechal."
"Ty chceš zůstat já ne."
"Fajn. Tak si teda běž. Já tě k životu nepotřebuju."
Kreon si sbalil posledních pár věcí, zapálil louč a vydal se pročesávat okolí, zda-li se tu neschovávají ještě jiní upíři. Když to Pimbur uviděl, rychle si vzal to nic co měl, včetně deky kterou mu nechal a zakřičel: "Hej! Přece mě to nenecháš ksakru!" a hnal se za Kreonem...