Slib (1. strana) | Články - Aragorn.cz

"Můj svět je tady tak malý. Jak je to dlouho, co tu jsem?"
"Sám nevím. Pět, skoro šest let."
"Tak dlouho… Pověz mi příteli, jaké to je, když ráno vychází slunce?"
"Kvůli tomu tady nejsem."
"Já vím proč tu jsi. Právě proto se tě ptám."
"Co já vim. Normál, prostě vyleze a je to. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlel."
"Já také ne. Zvláštní, že co nám přijde běžné, chybí nám potom nejvíce. Alespoň to zkus. Jaké to je, když stojíš venku a vychází slunce?"
"Vylejzá tam, co je Martinskej vrch. Pěkně pomalu, nikam nespěchá. Dává vo sobě vědět už dlouho předtím. Dřív než vidíš kotouč, tak jeho záře osvětluje nebe. To máš pak nad hlavou ještě tmu, ale tam, od Martiňáku se plíží den. Pak vykoukne samo slunce, to se jeho paprsky dotknou všeho živýho. Pěkně to pohladí, krásně hřejí. Člověk normálně cejtí tu energii, kterou do něj pumpují. Když k tomu zavane ještě slabej větřík, tak…"
"Větřík. Vzpomínám si. Takový ten slabý větřík po ránu. Nese sebou spoustu vůní."
"Vůně sena. Mám baráček hned u obilnýho pole. To je taky cejtit. Tak lehce to šimrá pod nosem."
"A vůně řeky."
"Jo, Radbuza. Nejlíp to člověk vnímá, když zavře oči."
"Všechny starosti jsou pryč a člověk cítí přítomnost přírody."
"Trošku se u toho motá hlava."
"To je to opojení, to je ta slast."
"Slunce jde vejš a vejš. Šplhá až nahoru. To moje manželka začíná péct chleba."
"Se zlatou kůrčičkou."
"Dělá ten nejlepší, co znám."
"Maruška mi jej také pekla. Úplně se rozplýval."
"S tenkou vrstvou sádla."
"Sádlo."
"Když mám volno, sedím jen tak na dvorku."
"Máš psa?"
"Jo, sedim na lavičce a Rok leží u mejch nohou."
"Při sebemenším pohybu zbystří."
"Jo, to mu hnedka vyletí ty špičatý uši do pozoru a zvědavě se rozhlíží po okolí. No a když přijde mladej..."
"Syn?"
"Jo, malej Vojta. Je mu sedm let."
"Teprve poznává svět."
"Vydává se na rytířský výpravy. Nedavno jsem mu vyřezal malej mečík."
"Také jsem chtěl být rytířem."
"Taky, ale to jsem ještě nevěděl jak to všechno je."
"Neříkej mu to."
"Neřeknu. Nechci, aby se mu zhroutil svět."
"Mně ho otec zbořil. Nechtěl mi dávat plané naděje. Od té doby mi svět padal pořád. Maruška tomu všemu dala smysl."
"Nesmutni, už to nenapravíš."
"Nenapravím."
"Čeká tam na tebe."
"Svět je krutý."
"Jak pro koho."
"Jo, narodit se ve stavu, to je jiná."
"Sny nás poddaných."
"Jo, přesně."
"Chodili jsme s Maruškou do zátočiny, tam Radbuza tiše bublá."
"Znám to tam. Chodím tam s Vojtou na koupání. S chlapama jsme tam udělali malou provazovou lávku."
"Vážně?"
"Jo, je to pak rychlejší cesta do Stoda."
"Takže je tam teď docela rušno."
"Ne zas tolik."
"Bylo to takové tiché místo…"
"Na večer žena dycinky dělá zemáky s máslem."
"Špetka soli a tvaroh."
"Jinak ne."
"Tolik mi to chybí, příteli."
"Už za chvíli budeš mít všechno, nač si vzpomeneš."
"Myslíš?"
"Určitě, jinak to bejt nemůže."
"Těším se na to."
"To slyším prvně. Nemáš vůbec strach?"
"Z čeho? Za chvíli uvidím zas východ slunce, ucítím vůni přírody a někde v dálce spokojený hukot Radbuzy. Za chvíli se opět uvidím s Maruškou. Proč se bát?"
"Asi máš pravdu."
"Vážně, už se nemůžu dočkat. Déle už tady být nechci. Je to svoboda, po tak dlouhé době."
"Musim už jít."
"Nebudu tě zdržovat. Chci ti jen poděkovat. Poděkovat za všechno. Tvá slova byla balzámem pro mou duši."
"Není zač. Dobře se s tebou kecá."
"Mohu tě jen o něco poprosit?"
"Jasně."
"Ať je to co nejdřív."
"Hm, to víš, že jo, slibuju."

Slunce se líně šplhalo na Martinský vrch a městečko Dobřany už stálo na nohou. Na malém náměstí byla hlava na hlavě. Davem si klestil cestu průvod vojáků a v jejich patách kráčel osel zapřáhnutý za malou kárkou, kde klečel starší muž. Ruce svázané za zády. Kněz, jdoucí vedle káry, četl z pergamenu:"Krádež, vražda, urážka majestátu..." Lidé se předháněli v tom, kdo čím zasáhne odsouzeného a jejich ústa teď neznala jiné slovo než-li smrt. "...rouhání, kacířství, napomáhání čarodějnickým praktikám, uhranutí dobytka, obcování se zvířaty, s muži, s ďáblem..." Odsouzený však tiše klečel, oči zavřené a na rtech mu hrál spokojený úsměv. Průvod se zastavil u hranice, jenž se výhružně tyčila do výšky. Vojáci surově popadli odsouzeného a odvedli ho k hromadě suchého klestí, kde si ho převzal kat. Přetáhli mu přes hlavu pytel a na hlavu narazili papírový kornout. Přistavili jej ke sloupu a kat se dal do svazování, aby snad z hranice neutekl. Když přehazoval poslední smyčku kolem krku, odsouzený tiše promluvil:
"Víš, co jsi mi slíbil?"
"Neboj." odpověděl kat a trhl smyčkou. Ozvalo se tupé zapraskání vazu. "Pozdravuj Marušku a až přijdu i já, zajdem někam posedět." zašeptal. Přidržel mrtvému hlavu, aby si nikdo nevšimnul, že to odsouzenému milostivě urychlil. Přehodil smyčku ještě kolem čela, sešel z hranice, vzal pochodeň a vsunul jí do klestí. Dav jásal.