Poslední slovo (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Bílá kůže se pod ostřím žiletky roztrhla jako papír. Rána se rozevřela jako květ dychtící po paprscích slunce a neviditelný malíř se pustil do velkolepého díla rudou barvou na hladině horké vody. Rozmazané oči zalité slzami se pomalu zavřely a myšlenky se roztančily v objetí páry. Rty se zachvěly jako před dlouho očekávaným polibkem.
„Když bez tebe, tak vůbec…“ zazněl vysoký zalykavý hlas dívky a svět se utopil v temnotě.

Trvalo dlouho než se ostýchavé pohledy, pár vět v deníčku a několik psaníček proměnilo v první polibek. Trvalo dlouho, než se sny o hřejivém objetí staly skutečností. Byl pro ni vším, aniž by to tušil, aniž by si všímal. Tolik nocí proplakala v náruči utěšující matky. Ale nakonec ho získala. Dny se staly krásnější, básně veselejší, sny klidnější.
Procházky propletených prstů po Praze, nevinné polibky v parku na Letné, úsměvy prozrazující zaslepenou lásku. Její první lásku prožívala i její matka. Radovala se s ní, prožívala s ní trému před každou schůzkou. Poté, co je opustil otec, právě tento románek mezi nimi vytvořil tak silné pouto, jak jen mezi matkou a dcerou může být.
Jenže pacholek se brzy vybarvil. Její láska byla pro něj jen dobrým vtipem. Zatímco ona dlouho do noci vyprávěla zasněné matce o jeho dokonalosti, on si z ní utahoval s kamarády. Zatímco ona se cítila šťastná kdykoliv jej viděla, on se cítil omezen a potupen stále víc.
Slzy dcery i matky se slily v jeden vodopád, když už toho měl mládenec dost a dal se slyšet.
„Neplač, není jediný a nezaslouží si tě.“ Snažila se matka utěšit roztřesené tělo své dcery.
„Nerozumíš tomu, miluji ho!“

Temnota umírající dívky se rozzářila. Vůle žít se probudila v zamčené truhle a teď bušila na její stěny ve snaze dostat se ven. Uvědomila si, co provedla. Uvědomila si, komu právě skutečně ubližuje, ale její síla se už rozpustila v rudé koupeli. Tělo neposlouchalo. Ač chtěla, nemohla se hnout. Poslední zbytek energie se zmohl jen na poslední tiché slovo:
„Mami…“