Před světem na útěku (3.kapitola) (1. strana) | Články - Aragorn.cz

          Elénia skutečně byla naivní. Věřila v dobro každého tvora, každé duše a všech srdcí… Jenže brzy měla poznat, jak moc se mýlí…

          “Proč?” zasmála se.

           - “Když můžeš věřit něčemu takovému…” čím více mluvila tím více si Nero uvědomoval, jaká je jí zde škoda. Měla by žít obyčejný elfí život. Někde daleko od všeho zlého. Tak mladá, krásná a naivní. Měla by žít šťastně. Ne zde být zavřená. Ona potřebuje slunce a přátele. Klid a mír…, tolik by si přál, aby jí to mohl dát. Osvobodit ji. Jenže sám už jakékoliv pokusy o útěk vzdal.

          “Jo to mi říká táta taky, že jsem naivní… Kde asi je? Myslíš že je zavřeli někde poblíž? Myslím moje rodiče? A kolik je tady vlastně vězňů?” Její spoluvězeň si znovu povzdechl. Chvíli se zdálo že už ani neodpoví, ale pak nakonec řekl: “Nevím kolik je tady vězňů. Asi hodně když už nás musejí dávat do cel po dvou.” Řekl to tak otráveně, že se Elénia zarazila ve své další otázce a raději zavřela pusu. Dlouho ji to však nevydrželo.

          “Jestli tě otravuju tak mi to řekni…” špitla tišeji než šeptala normálně.

          - “A bylo by to k něčemu?”

          “No jasně…” zamyslela se, “No možná bych mluvila, ale ne s tebou. Prostě bych mluvila, protože já… já zkrátka musím mluvit, jinak bych se zbláznila…”

          - “To už jsi asi dlouho nemluvila, co?” odvětil sarkasticky. Dívka ještě měla problém sarkasmus rozeznat, ale po chvilce přemýšlení jí to došlo.

          “Ale no tak… Ty jsi hrozný blázínek, víš?” oslovený si znovu odfrkl. Elénia už tomu ani nevěnovala pozornost.

          Opět zavládlo ticho. Dívka si poposedla na své kamenné posteli tak, aby se opírala zády o studenou zeď proti mřížím od cely. Nalevo od ní seděl na své posteli Nero stále ve stejné poloze. Mírně skloněný a rukama opřený o kolena. Dívka se snažila vydržet potichu, ale bylo to pro ni příliš těžké. Začala si tedy zpívat. Byla to teskná píseň plná emocí, která se v elfích vesnicích zpívala velice často. Elénia ji znala z jedné staré pohádky, kterou jí matka vyprávěla.

Nevím jak říci to mám,
temný stín mám na duši.
Ten stín tak dobře znám,
kde vzal se správně tuším.

Že vyřkla jsem slova zlá,
nyní mám čeho se bát.
Ve vzduchu ta slova jsou,
jež těžké je poslouchat.

Nevím jak říci to mám
a zda to uslyšíš,
jak říct, že se omlouvám,
tak doufám, že rozumíš.

Že vyřkla jsem slova zlá,
to už nevrátím.
Že ovládlo mne temné zlo,
to již nezměním.

Stejně však smutno je mi
v tento zvláštní čas.
Já kdekoliv na zemi
slyším tvůj milý hlas.

Tak nějak smutno je mi,
že nevrátím čas,
že kdekoliv na zemi
hrozí, že vrátí se zlo zas.

Nevím jak říci to mám,
úzko je mi na duši.
Jsi jediné světlo co mám,
pro koho srdce buší.

Snad nejsou ta slova tak zlá
aby proč bylo se bát,
že láska víc nepotrvá,
že nebudeme si naslouchat.

          Z počátku zpívala tiše. Jen sotva slyšitelně, ale postupně se její hlas stupňoval. K Nerově zlosti šel zrovna kolem jeden z ohavných skřetů. Zaslechl Eléniin líbezný zpěv a s chraplavým skřekem udeřil do mříží.

          Dívka se lekla. Skřet následně pokračoval dál ve své cestě. Elénia se celá třásla. Snad doufala, že ji Nero přijde trochu utěšit, jako to dělávala její máma nebo bratr. Tolik jí teď chyběli…

          Jenže to se nestalo. Nero viděl jak se chvěje, ale nedokázal k ní přijít a utěšovat ji. Nechtěl se sní nijak sbližovat. Už takto se sní sblížil více, než měl v úmyslu.

          Den jim utíkal velice pomalu. Vlastně ani nevěděli, jestli je den, nebo noc. Nebyla zde žádná okna. Jen plápolavé světlo z chodby, které ovšem plálo nepřetržitě, jelikož když pochodně dohořely, skřeti je vždy vyměnili. Elénia se ještě několikrát pokusila s Nerem navázat normální rozhovor, ale neúspěšně. Ptala se ho jak dlouho už je tady, ale on řekl že to neví, že je zde těžké hlídat čas. A pak zase bylo ticho. Vždycky pak nastalo ticho.

          Pro dívku to bylo velice těžké. Ptala se ho jestli se pokoušel o útěk a on jí řekl, že ano. Opět odpověděl jen, “Ano.”, a tím to skončilo. Musela se ho zeptat, jak se o to vlastně pokoušel, aby jí popsal, že je kouzelník a že se zkrátka zneviditelnil. Když pak skřeti otevřeli jeho celu vyšel na chodbu. Neušel prý ale příliš daleko, než jeho kouzlo bylo zčistajasna zlomeno a on byl opět vidět. Říkal, že pak už skřetům nedalo problém ho chytit.

          Elénia pokládala spoustu dalších otázek. Takové jako. Kde jsi vyrůstal? Měl si hodně kamarádů? Žijí tvoji rodiče? Měl jsi sourozence?… Takových a ještě jiných otázek položila nespočet, ale Nero si vždy jen povzdychl. Jeho odpovědi bylo věcné a jeho hlas zněl čím dál více smutně.

          “Promiň,” omlouvala se mu, když jí na poslední otázku odpověděl, že jeho jediný mladší bratr zemřel, “Nechtěla jsem ti ublížit…”

          - “Neublížila jsi.” Další z mnoha jednoduchých vět, které řekl. Jenže Elénia si byla vědoma toho jaké to musí být, když někomu zemře někdo blízký. Věděla, že vzpomínky na ně pak bolí.

          Už věděla, že jsou mrtví jeho rodiče a teď i že jeho mladší bratr. Bolelo ji, když si představila, jaké to pro něho je. Cítila jeho bolest jako svou vlastní. Proto raději své další otázky spolkla. Říkala mu, že odtud stále mohou utéct, že jen pro to, že se to nepodařilo jemu to neznamená, že to nejde. Říkala mu, že utečou a pak se vrátí a osvobodí ostatní. Jenže on jí zjevně nevěřil.

          Nakonec si dívka stoupla k mřížím a snažila se na chodbě něco vypozorovat. Mříže byly natolik blízko u sebe, že nevystrčila hlavu ven a tak musela stát bokem a koukat z dost velkého úhlu. Jen tam tak stála, až jí ticho opět začalo lézt na nervy. Bylo to pro ni šílené. Milovala slunce a přírodu. Ze všeho nejraději měla letní déšť. Ale tady, nebylo ani slunce, ani déšť. O přírodě se také zrovna mluvit nedalo. Elénia potřebovala světlo, ale zde vládla pouze tma…

***

***

          Znovu si začala zpívat. Ze zoufalství zpívala stejnou píseň jako před tím. Z počátku jen tiše, ale postupem času opět zesilovala hlas. Nero ji vždy upozornil, když to přehnala, a tak se dalším incidentům se skřety zatím vyhnuli. Nebylo to však nijak jednoduché.

          Nakonec to Elénia vzdala. Zjistila, že nic konkrétního stejně nevypozoruje. Čas se jí hrozivě vlekl. Zklamaně se usadila naproti Nerovi a snažila se něco vypozorovat na něm. Hrozně si přála vidět jak vypadá. Šero panující v místnosti jí nedovolovalo toho příliš vidět a její spoluvězeň seděl stále tak, aby byl k mřížím natočen levou tváří. Seděl natolik vzadu, že ho světlo skoro neosvětlilo.

          Dívka ne něho dlouze hleděla ve snaze si alespoň představit jak vypadá.

          - “Je na mě něco zajímavého?” zeptal se jí po chvíli.

          “No jasně,” usmála se. Konečně promluvil první a sám. Musí být krásný… Někdo s takovým hlasem musí být krásný… , “Jsi velmi zvláštní elf.” Nero jen o něco více sklonil hlavu. Elénia věděla že se zase schyluje k dlouhému mlčení a to ona nechtěla.

          “Hele, jsi lechtivý?” zeptala se ho s nadějí, že ho třeba trochu rozveselí.

          - “Ne,” odpověděl.

          “Vážně? To je škoda…” začala. Pomalu se zvedla a přisedla si k němu. Celá se chvěla. Bylo to poprvé co seděla u cizího muže tak blízko. Byla velice nervózní. Nevěděla jestli je dobré ho opravdu začít lechtat, jak měla v úmyslu. Bála se jeho možné reakce. Nakonec ale překonala své rozpaky a začala mu rejdit prsty v podpaží.

          Nero nebyl lechtivý. Vůbec nic mu to nedělalo. Zůstal nehnutě sedět a nechal ji ať se snaží.

          “To nemá cenu,” řekla pohoršeně. Ty snad vážně nejsi lechtivý…” Odsedla si zpět na svoji postel.

          - Já ti to říkal.”

          Elénia čekala takovou reakci. Přesto však byla zklamaná. Doufala že ji začne také lechtat jako to vždycky dělal její bratr. Chtěla vědět jaké to je, když se jí dotkne. Chtěla aby se jí dotkl, aby jí vzal za ruku a třeba pohladil po vlasech. Cokoliv jenom kdyby tam neseděl jako socha. Elénia neuměla utěšovat. Nikdy to nedělala a nyní se to zdálo být velice těžké. Sama by bývala potřeboval utěšit. Ráda by mu nějak ulevila, ale netušila jak… Snažila se být veselá. Vlastně i byla chvílemi. Pokoušela se o svůj první sarkasmus, ale Nero jako by to neviděl. A nebo nechtěl vidět. Napadlo jí. Věděla, že to je přesnější…

          “Co máš rád za strom?” zeptala se ho bez rozmyslu. Prostě ji jen zabolelo, že nijak nereagoval na její lechtání a tak řekla to první co ji napadlo.

          - “Cože?” zeptal se zaskočeně. Čekal všechny možné otázky ale tohle ne. Ta holka není normální… Jak se může ptát na něco takového?

          - “Žádný. Jsou to jenom stromy. Žádný nemám raději než jiné…”

          Elénii bylo moc smutno. Sklopila hlavu a ani se nesnažila zastavit slzy, které se jí draly z očí. Neplakala však tolik aby ji slyšel. To zase nechtěla.Potřebovala si jen ulevit.

          Po chvíli ji ten záchvat smutku a zoufalství přešel. Mohla se zase smát stejně bezstarostně jako před tím. Zrovna když se posadila o něco blíž k Nerovi, než seděla když plakala, skrz mříže prostrčil dovnitř nějaký skřet dvě malé misky s trochou jídla. Něco zachrochtal a šel dál.

          To bylo poprvé, kdy její spoluvězeň vstal. Došel si pro svou misku s jídlem a posadil tam kde seděl předtím. Dívka ho pozorovala, ale vlastně toho příliš neviděla. Zdálo se jí, že se pohybuje nějak podivně, ale tyto myšlenky ihned zahnala jako bezvýznamné… to co z jeho tváře spatřila jí stačilo. Měl modré oč. Krásné jako nebe. A byl pohledný. Vlastně přesně takový jakého si ho podle hlasu představila. Neviděla z něj však více než levou tvář…

           Nero si vzal jen svou misku a tak si pro tu svoji došla Elénia sama. Byla vcelku ráda že nebylo příliš vidět co jim přinesli. Nevonělo to zrovna vábně a chutnalo to ještě hůře… Moje máma uměla vařit lépe… Znovu se jí dotkl velký stesk. Stýskalo se jí po mámě a tátovi. Po bratrovi, který jí vždycky chránil. Toužila po jakémkoliv projevu lásky nebo přátelství, bratrství… Čehokoliv co by jí dalo znát, že není na všechno sama.

          Jediný kdo jí teď a tady mohl tohle dát byl Nero a ten se sní přátelit nechtěl. Velice jí to mrzelo. To jsem tak hrozná?

          Hlad byl zcela nepopiratelný, žaludek se jim bouřil už delší dobu, ale přesto jedli pomalu a neochotně. Elénia proto, že jí jídlo připomnělo domov a Nero proto, že už před nějakým čase ztratil chuť k jídlu. Nakonec byli misky prázdné a oba je znovu obklopilo ono ticho.

          “Áaaa!” ozvalo se odněkud.

          Elénia sebou prudce škubla jak se lekla, ale Nero na sobě nedal nic znát. Bolelo ho jaký dopad to zde mělo na ni. Viděl jak trpí, ale nedokázal jí pomoci. Věděl že potřebuje objetí, ale on nechtěl být ten kdo ji bude utěšovat.

          Úzkost polevila a Elénia se zase dokázala uklidnit. Ne úplně, ale trochu ano… Ze zoufalství začala Nerovi vyprávět jednu příhodu z dětství. Jak si hrála s dětmi ze své vesnice. Byla to veselá historka, ale Nero se nesmál. Dívka mluvila a při vzpomínkách se začala šíleně smát. Smála se nahlas a Nero se náhle prudce vymrštil ze své kamenné postele. Věděl, že se nesmí smát. Že pokud se bude smát skřeti pro ni přijdou. Oni jí nesmějí ublížit… , Byla jeho jediná myšlenka v danou chvíli. Vyskočil na nohy a přitiskl jí ruku na ústa. Dívka se lekla a pod jeho paží se svalila na kamennou postel. Téměř okamžitě se přestala smát, ale než Nero povolil své sevření už u jejich cely stáli dva skřeti. Malí ohavní tvorové, kteří sami vypadali, jako že prošli nelidským mučením.

          Nero pustil její ústa a nechal ji ať se posadí. Jeden z oněch skřetů cosi zachrochtal směrem k Nerovi. Ten ve skřetí řeči cosi odpověděl. Elénia netušila co se právě děje. Jediné co cítila byl strach.

          “Co se děje? O čem to mluví? Ty mu rozumíš?”

          - “Nic se neděje…” vzdychl odevzdaně. “Kdo se smál?!”, zeptal se ho ten skřet, “Já!”, odpověděl mu. Nechtěl aby ublížili jí a tak se dobrovolně poslal na mučení. Věděl, že to Elénia tuší, ale nechtěl jí to říct. Věděl, že by pak udělala nějakou hloupost.

          “Co jsi mu řekl?” naléhala elfka. Jenže to už připochodovali dva další skřeti. Tihle ale byli o něco vzrostlejší a silnější. Elénia se roztřásla. Snažila se hledět Nerovi do tváře, ale on stál tak, že neviděla nic. Věděla že jí neříká tak docela pravdu.

          Zámek v mřížích cvakl a skřeti se vřítili dovnitř. Seběhlo se to tak rychle, že Elénia nestihla téměř nic. Nero se ani nebránil. Proč se nebránil?, Trápilo jí. Ona se pokusila alespoň trochu je od něj odtrhnout, ale jeden z těch dvou velkých skřetů se po ní ohnal kyjem. Měla štěstí, že jí trefil zrovna místem, které nebylo ohřebované. Byla to silná rána a ona pocítila příval bolesti, který jí málem uvrhl do mdlob. Ještě si stihla všimnout jak Nero smutně kroutil hlavou, ale pak už ho vyvedli z cely a opět zamkli mříže. Elénia osaměla v cele. Věděla, že ho odvádějí na to, čemu říkal hraní. Bála se že by ho mohli nějak mučit, ale stále tak nějak v srdci doufala, že ani skřeti nemohou být tolik zlí.

Další kapitola