Trest? (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Stísněná místnost.
Je tu jen tma.
Jak ve vězení, kde se vám hnilobný pach a zima zarývají do morků kostí a vy si namlouváte, že už budete brzo pryč.
Přerývaný dech, těžce oddychuji. Cítím jak mi kapky studeného potu stékají po čele a níž.
Pocit tísně a bezmoci, nemohu nic dělat a to mě mučí ještě víc. Prsty šmátrají ve tmě po zdi, tělo se k ní v návalu strachu přitiskne. Zmatená a plná strachu.
Žádné dveře.
Žádné okno.
Žádný východ.
Nic.
Jen malá místnost, holé zdi a strach, jenž plane neuhasitelným ohněm. Chtěla bych umřít, ale nejde to.
Bohužel.

Nehty si rvu do kůže, bolest snad už ani nevnímám. Šílím a já to nevidím, mozek mi to nedovoluje. Jakoby se proti mně spikl a opustil mě. Nechce mě poslouchat, nechce vůbec nic. Jen strach, který pohlcuje s velkou radostí.
Nic víc, než chmurné pocity, myšlenky.
S naději zametá jako se zrádcem, který tu nemá co pohledávat. Který zklamal, a proto byl odsouzen. Mysl mi vykonala soudce i kata zároveň.

„Co jsem to za člověka?“ dere se mi z vyschlých úst, aniž bych věděl, co je to za otázku a proč zrovna teď si jí pokládám, ale co je tu normální?
Nic.
Ani já, ani to, kde jsem. Jsou to jen mé myšlenky a nebo je to pouhopouhá skutečnost, která mě snad zabije?

Dochází mi kyslík, z plic vychází jeho poslední doušky a víc ani ťuk, ale to vše si jen určitě namlouvám - chabě se utěšuji.

„ zhluboka…dýchej,“ špitám si těžce, abych si možná dodal odvahy nebo spíše se o to, alespoň pokusil. Hrdlo se mi nekonečně svírá, po zdi sklouznu tiše dolů. Temno před očima, jenž ještě přitvrdí a mě se chce tolik spát.

„ dýchej…“ znovu se povzbuzuji, avšak váhám jestli to má smysl, poslední síly, co mám a žádné už nepřicházejí. ŠOK. Tělo se mi celé třese posmrtnou křečí, škube sebou na podlaze. Vykulené oči, které se začínají podlívat krví do blba hledí, držíc se za hrdlo a snažit se lapat po dechu.

CO TO?
*Pomáhá to! * svitne mi hlavou, protože najednou zas cítím ozbrojující chuť čerstvého vzduchu v plicích, jenž se mi řine do mozku a všude po těle.
Nádhera.
Jak znovu zrozený. Cítím se podivně. Hlava mi odporuje v myšlení jakoby to už nebylo potřeba. Obličej zkřivený zlobou. Hněv, který se do mého těla z nenadání vnáší mě ozbrojuje.

„ To je to, co si zasloužím?“ řeknu tiše,
„ trest, za něco, čeho jsem se kdysi dopustil či proč mě trestáš teď a tady?“ Slzy. Slzičky se mi pomalu derou z očí, pomalu a neochvějně se jedna za druhou koulí po tváři. Šaty, aniž bych si uvědomil, jsou roztrhané. Cítím potůčky krve řinoucí se mi z těla, když jsem si zaryl nehty hluboko do kůže, do masa. Hlava mi stále odráží návaly otázek a jejich odpovědí. Je mi zle a únava zase přichází nebo umírám? Nemám sil, abych dožadoval odpovědi.

Kde to jsem?
Prudce vyrazím nahoru, sedím, ale kde?
Doma? A v posteli? Co se to stalo?
Aha, byl to jen pouhý sen.