Rob Gal (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Další nudnej den v tomhle městě skončil a ta flaška je trapně prázdná. Sedim v kanclu, doutníky nestačej mojemu tempu a přes hustý mrak kouře mžourám na nějaký papíry.

"Daňový prohlášení? S tim ať jdou do řiti."

Zhodnotím formulář, kopnu do sebe panáka a přemýšlím, že budu muset příjmy vokecat zase na těch pár známých, s kterejma to vždycky uhrajeme na platby za poradenství ohledně zabezpečení domů. Přitom si vzpomenu, jak jsem posledních sto babek dostal minulej tejden za vymlácení dvou litrů z toho grázlika z čínský čtvrti, kterej si je půjčil od Popa. Promnu si rameno, kam jsem to schytal barovou židličkou a zavzpomínám na starý časy.

Člověk jako já to na světě neměl lehký, matka alkoholička, fotr někde v trapu a kluk se potlouká po ulicích a dělá to jen zlo. Heh a stane se z něj policajt, kdo by to byl řekl. Na druhou stranu to neni zas moc ojedinělej příběh. Něco zvláštního? Možná jen to, že jsem třikrát po sobě mistr těžké váhy v soutěži policejních oddělení. Jo a taky to s tou kulkou do kříže a částečným postižením pravé nohy, kvůli kterému jsem nakonec od policie odešel a založil si živnost jako soukromý vočko. Jo, to jen tak někdo nemá... Takovou zkurvenou smůlu...

Po rameni si promnu ještě koleno a hodim zhnusenej pohled na vycházkovou hůl, kterou většinou nenosim a pajdám si radši jen tak. Navíc, když po někom jdete, hůl nebudí zrovna respekt, ale taky jsem s ní už někoho přetáhl...

Dneska ne, budeš to muset vydržet, mrknu na revolver. Vyčistím ho zítra.  Smith & Wesson M-29 ráže .44 Magnum, šestikomorovej buben a kulervoucí síla pod kapotou. Jediná pořádná věc, co mi zbyla. Jinak všechno v hajzlu, prázdný stůl sekretářky, co jsem si mohl v lepších dobách dovolit, stojí před skleněnou omšelou výplní přední stěny mojí kanceláře. Jsem zavalen stohy nějakých papírů a vim prdlačky, o čem jsou a kdy jsem je tam dal. Taky auto stojí pod oknem na stejném místě. Pod lampou, abych na něj viděl. Ale kdo by ten rozhrkanej kus šrotu, s kterým se vždycky valím po ulicích New Yorku, kradl?? Přejedu pohledem ke dveřím a čekám, jestli do nich někdo nevleze a nedostanu konečně případ.

Prd.

Ani ta sekretářka nepřijde. Vykašlala se na mě stejně jako moje žena. No jo, vždyť jsem ji s ní vlastně podváděl.

Robe, seš už Dědek, starej a hloupej. Kdybys se životem naložil líp, nemusel bys takhle dopadnout. Ale teď už je pozdě na nějaký litování, jednou sis to posral a musíš si to vyžrat...

POPIS:

Rob je vysoký 190 centimetrů a má 108 kilo. Dobrá 115, ale to on neví, naposled se totiž vážil... no to je jedno...

Podepsalo se na něm stáří, kdysi hustá změť hnědých vlasů je teď tmavě šedá, aspoň mu moc nepadaj a nemá pleš, svaly v obličeji již lehce ochablé a povislé. Menší pupek, zadek je taky pěkně rozpláclej. Pod stařeckou kůží se nacházejí alespoň slušné svaly, bejval to kus chlapa. Teď už na to nevypadá. Ač je stavbou ne zrovna drobek, nikdo by do něj netipnul, že dokáže chlapa složit stejně rychle, jako svoji bouchačku rozebranou na součástky.

Kulhá na pravou nohu, chodit mu s tím jde, ale o nějakém běhu nemůže být řeč. Pokud jsou zvlášť špatné dny, tak si vezme i vycházkovou hůl.

Tak tohle je Rob. Pozor, je mu 49 let, vzhledem 65.

CHARAKTER POSTAVY:

Rob už nemůže nic ztratit. Tomu podřizuje svoje chování. Do všeho jde tvrdě a neúprosně, nejlépe s nějakou suchou hláškou na jazyku, které se vážně nikdo nezasměje. Umí si zjednat respekt a pořádek, ale proč by to dělal, že? Pokud teda zrovna nemluví s nějakým šmejdem. Je silný kuřák, zásadně levné doutníky. A pije whisku... Rob nemá o světě upírů a lykanů žádné potuchy. Hmm, v momentálním stavu nemá Rob potuchy skoro o ničem, asi by potřeboval trochu otevřít oči...