Smutek (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Každý má právo na úsměv.

To byla myšlenka, které jsem se vždycky držel. Vždyť člověk který se směje, jako by ožil ve světě, který se snaží udusit jiskřičku jeho života od samého počátku. Už od malička nesnáším pohled na smutné obličeje, které člověk vídá každý den v autobusech a na ulicích, k těm lidem nemám příliš blízko, ale stejně je mi jich líto. A právě proto jsem si ze svého světa udělal jeviště. Jako blázen se pouštím do nesmyslných akcí, které občas končí tím, že si pořádně natluču, a nevynechám příležitost okořenit konverzaci nějakou poznámkou, více či méně vtipnou. Možná navenek působím jako blázen, ale dělám to z čirého rozhodnutí, protože lidé kolem mne se musejí alespoň sem tam usmát. A to, že se smějí mě nebo tomu co dělám je přece hezké. Jsem blázen, když na školní lavici předvádím žábu snažící se v podnapilém stavu zachytit vlastním jazykem? Mám něco z toho když na tréningu šermu neustále rozesmívám protivníka hloupými obličeji? A jsem snad šílenec, když vesele přeskakuji hroudy sněhu, abych v zápětí dopadl na sedínku vlivem kluzké přistávací plochy? Dá se říct že ano, a možná větší než bych si přiznal. Nemám smutek rád, a proto jsem radši šaškem než smutným vážným chlapíkem, který se na ostatní dívá z hora.

Ale to je jen jedna část věci. Možná to nedělám pro ostatní, možná jsem nejvědší sobec ze všech, snažím se udělat ze světa veselejší místo jen proto abych nebyl smutný já. Možná se tolik snažím proto, že v prázdném bytě na mě všechen smutek doléhá víc než je zdrávo, a já pak nemám sílu se na válendě před televizí ani pohnout. Budím se ze spaní a dlouze koukám na strop. A při pohledu na záchodovou mísu mě napadá, že by bylo moudré se spláchnout spolu s fekálním odpadem, protože člověk by si rozhodně ušetřil spoustu nepříjemností a malých smutků. Možná právě proto zírám z okna v domnění že uvidím něco co se vymyká stereotypu, který nás obklopuje a naruším tím běh času, který tak neúprosně míří ke svému cíli. Možná to je právě ten smutek, který se snažím celou dobu odstranit z tváří ostatních, můj vlastní smutek, moje vlastní samota.

Ať je to jak chce, na zjištění pravdy mám ještě docela hodně času a než se naposledy nadechnu, uvidím ještě hodně úsměvů, a pokud budu mít štěstí třeba se dožiju dne kdy smutek z mého okolí zmizí a všichni budou šťastní. To by bylo skvělé i za cenu toho, že já bych se dál utápěl ve svých myšlenkách a tonul ve vlastním žalu, protože nejhorší na tom je, že už sem si na to asi zvyknul, a rozesmívám lidi už jenom podvědomě.