Strom (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Šedivá mračna se jako smuteční průvod pomalu valila nad korunami prastarých stromů v podivném rytmu, jež jim udávaly údery seker.Pomalu se pohybovali za svým vzdáleným údělem. Pluli za smrtí která je nevyhnutelně čeká, ale ne dnes, dnes budou umírat pouze stromy.
„ Padá!“ Rozezněl se výkřik celým lesem. Ptáci vzlétli a ve zděšeném zapraskání větví se k zemi zřítil prastarý dub. Jeho listy již nikdy nepocítí chuť slunce, jeho kořeny již nikdy neochutnají svěžest podzemní vody. Jeho nesmrtelná duše vyprchá. Prastarý dub leží a jakoby přemýšlel nad věcmi příštími když se nad ním sklánějí jeho vrazi.
Jako by někde hluboko cítil plameny které jej podle vyprávění ptáků jistě čekají. Ale nejdřív ho rozřežou na drobné kousky. Všechny jeho mohutné paže, na kterých si dříve hrály skupinky veverek, mu zpřerážejí sekery. Větve, na kterých vyvedli ptáci nespočet svých mladých mu oddělí list pily. Takový osud ho čeká. Strom tiše zaplakal.
„ Tahejte chlapi, už se stmívá.“ Poháněl vůdce vrahů ostatní svého bídného druhu. Kmen vlečen kamsi do neznáma, tiše umíral. Již není stromem, je jen pahýlem z dubu, který podpíral nebesa. Už nikdy nespočine v bílé peřině, už nikdy se nerozkvete milióny kvítků, nikdy už nevzejdou jeho sazeničky. Žádná semínka, žádné žaludy, víckrát už ne. Jeho duše sebou zmítá v touze se bránit, ale ti malí jednají tak rychle a on již nemá jedinou ze svých větví. Ne, silou je nedokáže zastavit. Snad jim jejich cíl rozmluvit, ale i to je nemožné, i kdyby volal sebevíc, jeho hlas nikdy nedolehne k lidským uším, natožpak pohnout jejich srdci.
Dotáhli jej do vesnice. Kolik jeho bratří muselo zhynout než ji postavili, na mohutných kmenech se ve výšce korun stromů vesele nesou hnízda těch malých, propojená mnoha můstky, které se jako pavučiny proplétají celou vesnicí.Dotáhli jej pod střed celého toho podivného komplexu. Ale co tady? Chtějí snad aby byl všem nablízku, aby si každý mohl urvat kus? Strom se v hloubi své duše zatřásl, jeho duše jakoby se začala ztrácet.
Mnoho seker a pil se zarývali své ostré tesáky do těla stromu. Desítky dlát se v úderech kladiv provrtávaly dřevem. Po tři dny duše mohutného dubu zmítala v agónii. Křičel, umíral, ale kolem se rozléhal jen zpěv a smích lidí.
Ti lidé, jakoby jim nestačilo že mě porazili, teď se mi smějí a znovu mě staví tak abych pocítil paprsky slunce a zarážejí mě v zem abych cítil vodu, kterou již nikdy znova neokusím? Jsou horší než termiti, tihle tvorové. Mohutný pilíř se silou mužů a lan pomalu zvedl ze země, pomalu usazen do základů nové radnice.
„Je vážně krásný Starosto, vypadá jako by jím prostupovala sama příroda.“ Obdivoval práci mnoha řezbářů knihovník. Starosta jen hrdě pokýval hlavou.Ve vesnici bylo spousta zručných tesařů a řezbářů a dnes vytvořili dílo na které mohou být právem hrdí. Sloup který ponese novou kapli byl opravdu skvostný. Hlavy tygrů a medvědů vlků a jelenů, Havranů a mnoha dalších vzhlíželi na lidské pokolení a působily že stačí jen málo a vyběhnou zpět do lesů.
„ Tenhle pilíř, a celá nová kaple nás tu budou navěky připomínat, to ti říkám Sklíčko.“ Poplácal starosta knihovníka po rameni. Teď zase jemu nezbývalo nic jiného než souhlasit.
Duše stromu již dávno odešla zátky ke zdroji, spojila se s všeobjímající energií. Vše bylo, jak má být. Ale kmen nebyl prázdný. Teď měl svou vlastí duši, své vlastní já. Všechna ta zvířata jejichž hlavy nesl byla jeho součástí, všechny naděje lidí, kteří se přišli modlit do nové kaple si nesl ve svém srdci. Již to nebylo dřevo ani strom ze kterého vznikl, stal se něčím, co dokáže vytvořit jen lidská ruka. Stal se modlou, stal se památkou, stal se artefaktem.