Články
Tak, jak žiji
Kolikrát si nevážíme a neužíváme života?
Pustou tou krajinou bloudím sám,
přes bludné pahorky, však nikým nepoznán.
Šedé kostky, ulice,
kdo z lidí mlčí nejvíce.
Všude smutek, pachuť smrti,
tak těžce, až útroby mi drtí,
že nemohu se nadechnout
a po pás v žalu vbořen ani hnout.
A pak náhle světlo ozáří,
vlídné slovo - zlato v oltáři.
Úsměv rozlije se po tváři,
té, která život svůj nemaří.
Další články v kategorii Poezie:
- 27.11.2014 - Slzy mé maličké
- 06.01.2015 - Divím se
- 24.11.2014 - Tak, jak žiji
- 09.11.2014 - Konec
- 09.11.2014 - Rok a jeden den
Komentáře ⇓
Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.
Zatím zde není žádný komentář.
