Ticho je všude (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Nefrete 31. května 2011 17:38
No, Nef už podemnou napsala všechno, co jsem chtěl dodat po přečtení i já. Upřímně taky tečkuju ale jak se říká, málo je někdy více.

Nosné téma celé práce je opravdu klišé, se kterými se nejčastěji setkáváme, jak napsala Nef, v denících. Když člověka něco tíží ( zvlášť když si myslí, že mu nikdo nerozumí ) je nejlehčí cesta jak ulevit duši vypsání se. ( U mě to bylo zase kreslení, ale fakt, že všechnu tu negaci přenášíme je stejný ).
Bohužel, za tu dobu co působím na jednom literárním serveru, jsem jich četl nezpočet a všechny vyprávějí o tom samém popsané formami, které jsou si také velice podobné. Člověk si myslí že je sám a že mu nikdo nerozumí, ale stačí si projít pár cizích prací a můžeme si s klidem říct: A hele, on má úplně stejný problém...
Ticho, vina, nepochopení. Trucování a dumání nad krutostí světa v pokoji, kdy si sebelítostivě pouštíme depresivní melodie a doufáme, že odnese žal...

Nu není to rozhodně můj šálek a nemám ve zvyku udělovat známky. Ale pokud bych měl známkovat jako ve škole dal bych za 3-.

Důvody proč - I když jsem to téma četl milionkrát, kladem budiž absence smrti. Jenomže, neviděl jsem v tom žádný obraz, který by zaujal i kdyby byl sebeklišovitější. Moc teček.
Kryton: „Ježíši, unesli pana Rimmera!” Kocour: „Tak rychle pryč, nebo nám ho vrátí!”

Bouřlivá léta mládí, kdy i ty nejmenší problémy se vám zdají být ohromné, kdy promluvíte a nikdo vám nerozumí, jako byste snad hovořili cizí řečí, kdy neuznáváte většinu autorit, protože na vše máte svůj vlastní pohled a názor, "dospěláci" jsou navíc často strašní suchaři, ničemu nerozumí a jsou staromódní.
Každý si tímhle obdobím prošel po svém, někdo si v tom, často vlastní vinou, vymáchal ústa pořádně, jiný se jen lehce dotknul, někdo předčasně vyspěl, anebo na to jednoduše neměl čas a hupsnul rovnou do opravdového života.

Podobných poetických/prozaických děl vzniká dnes a denně celá řada, často však ani nespatří světlo světa, zůstanou zavřená v deníčcích, na kusech papíru, v odpadkovém koši; někdy se ale dostanou až k nám, nepadnou-li za oběť mocnému tlačítku "delete". Touha vypsat se je silnější, než si takového dílo chtít přečíst, protože jeho struktura a obsah bude pokaždé "stokrát jinak a přesto stejné", skutečnou hodnotu má většinou jen pro autora (spíš autorku). Výše můžeme vidět přesně tento případ.

Jednoduché verše "AABB" jsou prolezlé skrz naskrz aposiopesí (vznešený to výraz pro trojici teček, že?), která, zdá se, nemá příliš významu a postrádá tak na svém kouzlu; způsobuje to snad jen, že se text celkově hůř čte.
Plusem snad budiž, že konec je možná melancholický, nikoli však tragický, nikdo si zbytečně neubližuje, neumírá. A to je dobře.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.