Tohle nepřekousnu (1. strana) | Články - Aragorn.cz

"Tohle nepřekousnu!" Martina zaječela skoro hystericky a já jsem ji odvázal z pout.
Pochvalně jsem ji pohladil po rameni a snažil se příliš necivět na její dokonalé tělo.
Dokázala se nahá nechat připoutat ke sklepní zdi, snesla i několik ran bičem, ale když se k ní Akira blížila s rozžhaveným drátem, zaječela osvobozovací, zahambující formuli..
Bylo nás tam tehdy pět - já, Martina, Akira, Giles a ten nový, jmenoval se Marek, nebo tak nějak. Byl to nováček a fascinovaně hleděl na naši hru.
Viděl jsem, jak předstírá nezájem a znechucení, a přitom i Martina si všimla jak zrychleně dýchá, jak mu zasvítily očička při první ráně bičem, jak se usmíval když se svlékala...
Naše hra spočívala v jednoduchých úkolech, bylo to jako hra na fanty, ale místo fantu zde fungovaly ty dvě slova - tohle nepřekousnu!
V poslední době jsme je říkali čím dál později, vydrželi čím dál víc...
Když se Martina oblékla, začalo se losovat.
Nejkratší sirku si vytáhl ten nový, nejdelší Martina.
Tak tohle bude zajímavý... napadlo mě.
Martina na mě pobaveně mrkla a pak ukázala palec nahoru, na stranu a... dolů.
Vytřeštili jsme na ni oči, ten nový si toho nevšiml. Ale ona už si připravila nástroje a potměšile mu poradila, ať se postaví zády ke zdi.
Vzala do ruky nůž a neustále komentovala co dělá - patřilo to ke hře.
"Právě si beru nůž, hodlám rozřezat na zádech tvé tričko. Řežu do tvého trička, jeho cáry padají na zem - co kdybych si trošku pohrála s tvými vlásky, miláčku?" Ten nový mlčel, trochu kýval hlavou a zdálo se mi jako by se jeho nafoukaný pohled odrážel od zdi.
Martina mu uřezala kadeře vlasů, až měl úplně holý krk. Tričko z něj spadlo už před chvílí.
"A co kdybych ti něco nakreslila na záda..?" Její slova zněla jako slova dítěte, kterému dali poprvé do ruky pastelku - ona ale stále držela ten velký nůž.
Všichni jsme slyšeli jak se uchechtl, jeho výraz - vy myslíte že couvnu? byl více než výmluvný.
Ale stejně mi ho bylo trochu líto.
"... nožem?" dořekla Martina po dramatické pauze.
Všiml jsem si jak ztuhl, sevřel rty, ale neřekl ani slovo.
Martina mu začala kroužit nožem po zádech, stála těsně za ním a něco mu šeptala do ucha, co jsme neslyšeli a zároveň jsme neviděli co mu "kreslí" na kůži.
"Vážně souhlasíš?"
To řekla nahlas, nikdo z nás kromě něj nevěděl k čemu se to vztahuje.
Odstoupila a my jsme teprve teď viděli, co mu vyřezala do kůže na zádech. Bylo to jedno slovo, vypadalo trochu jako cejch.

Upír

Všichni jsme trochu ztuhli, kdyby ten Marek (nebo jak se jmenoval) viděl naše obličeje, nikdy by neřekl ano.
Ale on stál zády k nám, z mělkých ran na zádech mu prýštila krev a on...
kývl hlavou.
"Odkládám nůž, za chvíli k tobě přijdu a -" Martina se odmlčela a přistoupila těsně k němu.
Naposledy se otočila a my jsme viděli proč už nic neříká - její špičáky jí sahaly do půli brady a její oči ve tmě sklepení bíle zářily.
Nikdo z nás nebyl schopen slova, pohybu - nejklidnější byl asi ten nový, který nic neviděl.
Martina se k němu otočila a zakousla se mu do krku.
Držel, ale když její zuby pronikly až k masu, zaječel a vykřikl
"Tohle.. tohle nepřekousnu!!"
Martina se od něho odtrhla a její zuby byly zas úplně normální.
Zadívala se na něj, jak se svíjel u jejích nohou a držel se za hrdlo. Mezi prsty mu protékala krev a on vytřeštěně zíral na otisk krve, když se strachy přitiskl zády ke zdi.
"Někdy je pozdě..."