Tylia - Vzestup starých bohů (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Od dob, kdy po světě kráčel Siel se svým bratrem Meorem, uplynulo mnoho generací. A tak synové Meorovi zapomněli, proč mohou žít, zapomněli na jeho bratra Siela, a z obou se tak staly pouze postavy ze staré legendy, kterou znalo pouze pár vznešených a vzdělaných rodin dbajících na své staré tradice. Siel stále s lidskou duší vnímal jejich zapomnění na ně stejně tak, jako kdysi tenkrát vnímal ztrátu svého bratra. Ačkoli věděl, že mnozí z bratrových potomků jsou moudří a váží si své historie, Siel se neohlížel nad těmito jedinci a chtěl potrestat všechny bez výjimek.

Tu noc mnozí historikové označují jako „Noc začátku Sielova hněvu“. Z temné oblohy se tenkrát snesly bílé vločky, třebaže na nebesích neplula žádná mračna. Ať už na rozlehlé pláně na jihu, na elfské hvozdy na východě, na rozlehlé úrodné země lidského plemene na severu či na západní svahy strmých trpasličích hor, všude napadl tento bílý sníh, který neroztával pod útoky ohně a ani slunce. Lidé  pozorovali tuto bílou krásu, která v jejich duších zároveň vyvolávala zděšení i strach. Když po třech dnech sníh roztál, všichni velcí mudrcové světa své panovníky varovali před tím, že ten, co stvořil svět, sestoupí z nebes a kam udeří, tam dopadne vlna jeho zuřivého hněvu, který v něm za dlouhá staletí narostl, pro jejich neúctu a zapomnění ke svým předkům a jeho bratru. I to se nakonec stalo čtvrtý den od první noci, kdy poprvé obyvatelé Tylie spatřili netající vločky.

Sielův hněv započal v největším městě lidského plemene, ve starobylém Liarnu. Z nebe se snesl šedý sloup zakaleného vzduchu, který se točil ve zběsilých spirálách, a když se dotkl země, do středu města udeřila taková rána, že dobrá polovina města se zřítila v trosky a ze zbytku stojících domů opadaly došky ze střech, okna se vysypala do ulic a celé město se ocitlo v plamenech. Jak se později ukázalo, z města Liarn nepřežil žádný člověk, který se v něm v onen osudný den nacházel. Když pak dalšího dne přijeli poutníci na dohled města, místo nádherných budov hlásajících slávu a moc tohoto města spatřili mezi rychle vzrůstajícím lesem pouze trosky čehosi, co stěží připomínalo byť jen náznak toho, že ještě před dvěma dny zde stálo nejslavnější a největší město Tylijských planin. Kam zmizel Siel, ztělesněn do velkého vzdušného víru, po zničení Liarnu, se nakonec nepodařilo nikomu zjistit a ani se neví, zdali měl Siel v plánu zničit i další města. To se totiž dříve narodili bohové, kteří zabránili jeho počínání a vnesli naději do lidských srdcí…

Bylo to dva dny po zničení Liarnu, přičemž po oba dva dny se všichni lidé, elfové, trpaslíci či další inteligentní tvorové sužovali a snažili se zaměřit své mysli k čemusi, co by mohlo zastavit obrovskou sílu Sielova hněvu. A tak nakonec bylo vzpomenuto na staré Sielovo učení, které se zmiňovalo o bozích. Tyto mocné bytosti prý vládly neuvěřitelnou silou, kterou řídily starý svět. Všichni se upřeli na tyto myšlenky a společně se začali modlit v novou sílu na tomto světě, která by pomohla přežít jejich civilizacím. I tak se stalo, že z vodních ploch se vynořila velká postava tvořená vodními kapkami, ze země v horách se vynořila postava z kamenů a hlíny, a čím více lidí se přidávalo k modlitbám, tím více takovýchto zvláštních postav bez očí a úst se zjevovalo po celém světě. Když skončil tento den, postavy se rozplynuly a na noční obloze se objevilo sedm malých sluncí, které svítily mihotavým slabým světlem. Mudrcové později tato světýlka označili jako božské signatury, avšak mezi prostými lidmi se rozšířilo označení božských očí - hvězdy. Od těch dob v noci vždy bohové země ukazují svou moc a dávají tak lidem jistotu, že stále někdo stojí mezi Sielem a lidmi Tylie pro případ, kdyby se náhodou Meorův bratr opět rozhodl zničit jejich existenci za pohrdání minulostí…