Umění vzdát se... (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Vzdej to, Moone!“ Vykřikla upírka ještě těsně předtím, než ji obrovská pěst vlkodlaka poslala vstříc k cihlové zdi nízkého činžáku. Velikého, chlupatého a pořádně naštvaného vlkodlaka, nutno poznamenat, protože právě to hrálo významnou roli.
Mohutný napůl člověk, napůl vlk, jménem Moon, se jen zlomyslně uchechtnul a pomalu vykročil k upírce, která s hlasitým zaduněním sjela na zem mezi odpadky.
„Že to řřříkáš zrrrovna ty, Errržébet.“ Vycenil ostré zuby a demonstrativně zakřupal klouby. „A co ty? Nevzdáš to?“
V půvabné upírčině až andělsky krásné tvářičce, potřísněné tmavě rudou krví, se objevilo něco, co by se dalo považovat za sakra milý úsměv. Tak milý, až se z toho Moonovi málem obrátil žaludek. A to doslova. „A jinak něco nového na planetě Splněných přání?“ Odpověděla pohotově. A na to, v jakém byla momentálně stavu, ironie a sarkasmus z jejího zpěvavého hlasu doslova čišely.
Dlouze nasál její vůni. I když páchla nechutně, jako každý nemrtvý, nemohl si nechat ujít příležitost užít si pach čerstvé krve svého zavilého nepřítele na život a na smrt. Ať už byl ten pach sebeodpornějším.
„Jak chceš, Errržébet, jak chceš.“ Zastavil se kousek od ní. „Prrrotože... Já vyhrrraju!“ Dodal ještě vítězoslavně a bez váhání po upírce hrábnul jednou ze svých obrovitých tlap s drápy ostrými jako právě nabroušené dýky.
Krátce vyjekla, když s ní hrubě smýkl tak, aby ji vytáhl hezky do stoje. Jeho drápy se nemilosrdně zatnuly do její bledé kůže na nadloktí, ačkoliv správně měla být její pokožka stejně bledá a pevná jako mramor. Moon se znovu drsně zachechtal a s jistým uspokojením přelétl očima po upírce, co se sotva držela na nohou. Vlastně kdyby ji on nevytáhl a nedržel, nejspíše by ani nebyla schopná postavit, natož udržet se na už tak vratkých nohou.
„Prohraješ! Jako po každý, ty svinský pse!“ Zasyčela najednou nenávistně a pokusila se mu vytrhnout.
Ovšem jak jinak, než marně.
„Nemůžeš už konečně přřřijít na nějakou novou nadávku?“ Povzdychl si s hranou znuděností v drsném hlase a lehce s ní třepnul o cihlovou zeď, takže se od ní se zasténáním odrazila zpět do jeho tlapy. „Dnes ale ne, neprohrrraju. A ty to moc dobřřře víš.“ Dodal ještě. Nemohl si to prostě odpustit.
„Ale ano! Ona... umře!“ Vyhrkla upírka mezi tichým zaskuhráním. Regenerace jejího těla byla čím dál pomalejší. A mnohem bolestivější než samotné rány utržené od Moona.
Zarazil se a chvíli na upírku upíral své sytě žluté oči, které se nepříčetně zaleskly. „Kdo umřřře?“
Z posledních sil se křivě pousmála a ani to té pijavici neubralo na půvabu. „Ta tvoje... zelenooká!“
Zalapal po dechu. Z hrdla se mu vydralo temné varovné zavrčení. „Co si s ní udělala?!“
„Umře... a ty s tím nic-“
Nestačila to ani doříct, když s ní znovu vztekle mrskl o zeď. „Řřřekni to ještě jednou!“ Zavrčel vztekle. Na krku mu naběhla žíla.
Upírka zůstala ležet na zemi, kam spadla a tichounce naříkala. Rány se jí pomalu, ale jistě přestávaly regenerovat, takže ze spánku a temena se jí valila tmavě rudá, skoro černá krev. Upřela na něho světle modré oči, jejichž duhovky málem splývaly s bělmem. Zdálo se, že sotva drží víčka otevřená.
„Z-zemře...“ Zašeptala skrze chvějící se rty s takovou jistotou, až ho z toho proti jeho vůli zamrazilo v zádech.
S vyceněnými ostrými zuby, lehce rozkročen, stál kousek od ní, ruce křečovitě sevřené v pěst, až se mu jeho vlastní drápy zarývaly do kůže na mozolnatých dlaních.
„Proč by měla zemřřřít?“
Násilím se nutil do toho, aby se po ní okamžitě nevrhnul a neroztrhal její bledé perfektní tělo na maličké kousíčky, které by už nedal dohromady ani nejlepší skladatel puzzle.
Zapírala se rukama o zem, napůl ležela, napůl seděla a roztřeseně ho pozorovala. Ovšem i přesto ho cosi na ní znepokojovalo.
„Mám své... Eso v rukávu.“
„Mluv!“ Vyštěkl.
„Vzdej se.“ Odmlčela se a sípavě se nadechla. „A budu.“
„Tak dělej! Co si s ní udělala, pijavice jedna odporrrná, hnusná?!“ Začínal se třást po celém těle. Zlostí a vztekem, což byla u vlkodlaka vražedná kombinace.
„Ještě než jsi sem šel... Má opravdu krásné... Zelené pronikavé oči.“ Ušklíbla se vítězně, ovšem okamžitě se přikrčila v očekávání další rány. A taky, že udělala dobře. Do břicha ji surově nabrala noha lycana.
„Kde-je-moje-Lilith!“ V mezeře mezi každým slovem upírku Eržebet nakopnul do boku či břicha.
„Vzdej se....“ Zachrčela místo odpovědi.
„Ne! To ty prrrohrrraješ! Kde je?!“
„Miluješ ji hodně?“ Schoulila se do klubíčka, z koutku rtů jí vytékal pramínek karmínové krve.
Na chvíli jako by mu srdce sevřela ledová ruka a zmáčkla ho s jasným cílem, a to rozdrtit ho v prach. Samozřejmě, že Lilith miloval. Jeho Lilith. Tak nádhernou silnou a přitom křehkou. Tu nejpůvabnější dívku a nejkrásnější vlčici s prazvláštně uhrančivýma mechovýma očima, na celém světě.
Upírka postřehla jeho výraz, který by se dal označit cedulkou : LEHCE MIMO či ZAMILOVANÁ DEMENCE.
„Ty ji miluješ. Moc.“ Spíše konstatovala, když se z posledních sil přinutila k nádechu.
Trhl sebou. Nechtěl, aby to poznala. „Co jsi jí udělala?“ Zopakoval znovu neochvějným hlasem.
„Naposledy. Vzdej se.“
„Naposledy.“ Zase ji nakopnul. „Kde je Lilith a co jsi jí, sakra, udělala?!“
Upírka ohrnula rty a přimhouřila oči. „Ta psí coura se bude smažit v pekle!“ Zasyčela.
A to už bylo moc i na trpělivého Moona. S téměř ohlušujícím řevem se na upírku v afektu vrhl a bezhlavě do ní začal mlátit pěstmi, sekat drápy.
Dokázal se uklidnit až po chvíli. Byl celý od její krve. Na zemi ležela upírka, tělo měla zkroucené do nepřirozené polohy. Bylo skoro zázrakem, že ještě stále žila, i když každou chvíli měla zemřít. Modré oči, mléčně zakalené na něho naposledy pohlédly.
„Měls... se... v... vzdát... vyhrá... la jsem... a... ty... proh... prohrál...“ Zašeptala sotva slyšitelně.
A pak oči zavřela. Ještě chvíli jí cukaly prsty na rukou než vydechla naposledy.

Moon si uvědomil svou vlastní hloupost příliš pozdě. Svou hloupou hrdost.
A to nad vychládajícím tělem dívky s těma nejkrásnějšíma zelenýma očima na světě v barvě lesního mechu. Tělem dívky, kterou nade vše miloval.
Nocí se rozlehlo táhlé vytí tak žalostné a plné beznaděje, až se z toho svíralo srdce a na pažích náhodných posluchačům naskočila husí kůže.

Inu, i ta zbabělost vzdát se, se jeví uměním. Stačila by dvě slova a Moon... By sice prohrál, ale Lilith by vyhrála svůj boj s životem.