Vzpomínka (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Je krásná, jak tam leží a spí. Měsíc jí osvětluje tvář, vlasy jenž jsou normálně po ramena, má lehce rozcuchané tím, jak se vrtěla. Spí nahá, cítím bavlnu a vůni jejího sprchového gelu, jasmín. Pomalu k ní jdu a pozoruji její klidný dech, oči se jí pod víčky pohybují, jak je ve světě snů. Pozvala mě k sobě domů pár večerů před tím, co jsem ji poznal. Vešla do klubu, džínsy a volné triko, aby skryla svou nedokonalost, jak sama později řekla, když jsem se jí ptal. Ano, nebyla nijak úchvatně krásná fyzicky, ale ta krása vyvěrala z hlubin její duše. Přemýšlel jsem, jak moc by byla nádherná, kdyby byla jako jiné ženy, ona měla vábné rty tak akorát pro polibek a hru s nimi. Měkké a hebké, pečovala o ně. A oči, měl jsem pocit, že vidí do mého nitra. Seděla tak sama a statečně skrývala svůj smutek za úsměvem a rozhlížela se po lidech, upíjejíc víno, které si objednala. Přišel jsem za ní s klasickou otázkou.
„Dobrý večer, máte zde volno?“
Pohlédla na mě a usmála se, opravdu se usmála ne škrobeně, ale skutečně.
„Jistě.“
Ten hlas, chtěl jsem se do něj ponořit, v ten moment jsem věděl, že jej chci poslouchat navždy. Usedl jsem tedy, nesměle na mne opět pohlédla a usmála se, pak vytáhla nějaký sešit a začala něco psát. Sledoval jsem ji, na lidskou ženu měla bledou pleť, přirozeně bledou. Žádný pudr ani make-up, řasy zvýrazněné řasenkou a na těch nádherných rtech lesk, jednu vrstvu. Občas si strčila pramen vlasů za ucho, neměla náušnice. Bledou tvář zdobily, ano zdobily, drobné pihy, až na jednu větší, ale i ta jí dodávala na kráse a neubírala. Vypadala jako smutný Anděl. Prohlížel jsem si ji a zkoumal, nasával její vůni, která se mísila s vůní nějakého parfému. Nezkoumal jsem jeho složení, zkoumal jsem jen ji.
„Copak píšete, nejsem-li moc zvědavý.“ 
Zasekla se, nečekala, že ji oslovím, byla natolik ponořena do svých myšlenek, mělo mě to napadnout. Srdce, to tlouklo klidně, ne jako u mnohých, které předstíraly, že nečekají, až je oslovím. Těm běželo o závod. Zavřela sešit, další nejistý úsměv a pohled do očí.
„Píšu si něco jako deník, abych si ulevila od myšlenek.“
Bylo zábavné ji sledovat, na mnohé působila lehce nepřístupně, skoro až arogantně, ale byla jiná. Nervózní a nesmělá, aspoň v jednání s muži. Občas cukla rty, uhnula pohledem. Odvahu měla, hleděla mně do očí a mluvili jsme spolu o všem možném, držela se neutrálních témat. Hudba, zájmy, literatura a dění ve světě kolem, její svět byl nepřístupný a za hradbou. Večer příjemně probíhal, dopila druhou sklenici vína a chystala se platit.
„Asi je to drzé, ale co se ještě projít?“
Další vlna šoku a překvapení, se mihla tváří.
„Eh, mno, proč ne?“
Vyčkal jsem, až zaplatí, na což mě upozornila a požádala o strpení slovy.
„Počkej prosím, jen zaplatím a půjdeme.“
Po procházce jsme skončili u ní doma, kam mne pozvala. Bydlela nedaleko podniku, kde jsem ji poznal. Posadil jsem se do křesla a rozhlížel se kolem. Na malou chvíli mi utekla, do koupelny, a když vyšla, byla v šatech na doma. Cítil jsem omamující vůni jasmínu. Přemýšlel jsem, zda ji zhypnotizovat či mi podlehne sama. Podlehla sama. Ač musím přiznat, že mě dostala. Nedělala si žádné iluze, že by mě po té noci ještě kdy viděla, ale já slíbil, že příjdu. Hebká, měkká a má. Zatínala mi nehty do ramen. A já měl její tělo jen pro sebe. 

Teď jsem tu seděl a čekal, až otevře oči. Jemně jsem konečky prstů hladil její obnaženou kůži. Zachvěla se, a srdce jí lehce poskočilo, oči zachvěly, pootevřela je, snažila se zaostřit. Lekla se tak neskutečně, že ještě chvíli a mohl bych tančit kvapík, jak jí tlouklo.
„Co tu děláš? A jak jsi se sem dostal.“
Sledovala mě a skousla si ret. Její nebohá mysl pracovala a přemýšlela. Hleděl jsem na ni a ona na mě. Pak jsem si ji přitáhl k sobě a zašeptal.
„Chceš žít věčně?“
Odpověď, co mi dala, se mi nelíbila.
„Ne.“
Sevřel jsem ji pevně a zanořil zuby do jejího bílého krku a pil. Srdce jí bušilo, nebránila se. Tiše úpěla a z očí jí kanuly slzy. Pochopil jsem, proč ne. Chtěla umřít a já byl tak sobecký, že jsem jí tu možnost vzal. Ale jen na nějaký čas. Po proměně jsem ji žárlivě střežil. Už je to dávno, přestal jsem počítat. Sleduji její obraz a poslouchám nahrávky jejího hlasu. Tehdy se vše zdálo být v pořádku, byl jsem zaslepen a ona lepší herečkou než jsem si myslel. Osudného rána jsem sledoval, jak tam stojí jen v košilce a sleduje východ slunce.