Ze života tržnice (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Atmosféra plná povyku, křiku, vyřvávek a hlučných upoutávek. Vzduchem se linou různorodé pachy, lepkavé pachutě střídají alkoholové výpary. Smrad zkažených ryb přebíjí rybinu čerstvě vylovenou a přivezenou. Obchodníci se řídí heslem "pokud nesmrdí, není zboží kvalitní".

Nechutné aroma umaštěných prodejců a shnilého jídla doplňují svým dílem nákupčí pocházející většinou z chudého lidu, který nic než špínu a nouzi nezažil. Hrnou se ze všech směrů a mačkají se v úzkých uličkách, kde udělat dva kroky a přitom se ničeho nedotknout bylo výsadou jen těch menších a obratnějších. A ti si stěžovat nemohli, neboť jejich hbitým prstům taková tlačenice jen nahrávala.

Uličky mezi stánky byly kluzké rozšlápanou zeleninou a ovocem, které se tu a tam přičiněním nešikovných nákupčích zkutálelo až na zem. Pohyb mezi stánky proto více než chůzi připomínal klouzání, lidi více než myslící tvory smečku vlků, pasoucí po jídle a penězích.

Někteří vlci vyřvávali, div, že jejich řeč nezněla jako štěkot:

„Zvěrina! Naša zvěrina jta nélepší, kerú sežerete! Tímco vy ste spávali ve svých postelách, lidi dobří, krčil sem sa dneska s lukom pod keřom, bych vám donesl pochůtku přímo pod váš skovstný nosák! Tnhle zajuch eště tohle ráno hopkal po paní zajuchové. Díte? Ješťa teď sa k sobě majů jak milanci svatí!“

A z davu spíše než se ozval někdo zavrčel:

„A co ža su takí zelení? To smi nepozdává,“ a plivnul na zem.

„To sa vůbec bát nemusíte, pan velkomožný, to v našom lese tráva taka zelená a zdravá, tož to i zvířata su z toho taká zelená! A hlavně zdravá! Berte, pět lupenů za zajucha, devět za dva, tmu já říkám kšeft!“

Lidé věřili a brali, pět lupenů za zajíce, devět za dva, a radovali se jaký to skvělý obchod udělali. Těšili se, až přijdou domů a zajíce si uvaří, aby s ním mohli nasytit celou rodinu. Nakonec se ukáže, že jídlo nebylo zelené od výborného zdraví, nýbrž od plísně a hniloby, ale to bude vlk už dávno jinde, nadhánět nové zakazníky a krmit je masem, které pro něj není dost dobré.

Proud se posunul, o několik sáhů kluzké země dále, kde se na dřevěných pultech tu a tam mrskaly ryby, jak naposledy vydechovaly mezi svými dávno mrtvými druhy. Jejich oči byly bílé a žábry suché, šupinatá kůže se v záhybu za hlavou odchlipovala, jak se každá ryba snažila nadechnout. Více než vlastní vůle to byly jen záškuby života v mrtvém těle.

Rybář seděl za pultem, na kolenou střídal jednu rybu za druhou a strhával z nich šupiny. Držel je pod žábry, aby mu nevyklouzávaly a přejížděl nožem od ocasu k hlavě. Rybu vždy hodil na pult a vzal další, ještě neupravenou. Dlouhé vlasy mu padaly do čela a jednou za čas je mastnou rukou sčesával dozadu. Měl rýmu, čelo se mu rosilo a z nosu teklo. Kýchal často, bez ruky na ústech, protože obě měl zaměstnané prací. Lidé to viděli a znechuceně odcházeli pryč.

Když ale vyvolávač křičel a chválil zboží, pleskaje ryby po hřbetech, lidé se vraceli.

„Čerstvé ryby od Geminského moře! Ano, takovou dálku urazily, ale přesto jsou stále čerstvé! Čtyřicet otroků zmáhalo své paže na veslici, kněží Onmrovi vysvětili každičkou plavbu a bohové samotní odhánějí bouře a ženou vítr do našich plachet, abychom vám mohli v tento krásný den naservírovat ryby až na stůl! A povězte, lidé lidu, jak můžou býti ryby, nad kterými samotní bohové bdí, špatné? Když nebudete věřit bohům, komu jinému byste věřit chtěli?“

Lidé slyšeli pravdu, ale jejich oči nebyly slepé. Viděli rybáře, viděli každičkou kapičku hlenu a potu, jak dopadávala na ryby, na jídlo, které měli zanedlouho mít na talíři. Proto někdo z davu vykřikl:

„Vaše ryby jsou sice božími chráněnci, ale rybář je ničí. Cožpak máme jíst něco, co prošlo rukama nemocného muže?“

Vyvolávač neznejistěl. Věděl, že jeho slova jsou lží, ale pravda neprodávala a nebyla tolik ceněná. A proto pravil:

„To není nemoc, co vidíte, ale starodávná receptura. Už jeho praděd ji používal, aby zahnal hlad a mráz, aby kosti svých dětí posilnil a zlé duchy vypudil. To, co vidíte je rituál, starý jako nikdo z vás. Avšak nezkoušejte jej sami, neboť vidíte jen nepatrný zlomek celého obřadu, který začíná a zároveň končí se západem slunce. Jediná chyba, špatný pohyb rukou a bohové odvrátí své zraky jinam. Dnes se ale bohové usmívají obzvláště široce, sám jsem zkoušel a ryba chutnala mi, jako kdyby ji ze samého královského stolu donesli. Tak kdo si chce pochutnat jako král? Tři lupeny za rybu! Za čtyři vám ji vykucháme než řeknete bašta!“

Lidé se hrnuli, ohlušeni a zaslepeni lží pokládanou za pravdu, a kupovali. Někteří dávali tři lupeny a odnášeli si mrskající se rybu domů, jiní čtyři a mlsně se dívali, jak nůž proniká do holého břicha a vyvrhává vnitřnosti, které se šploucháním dopadají na zem. Ti si domů odnášeli jen maso, stejně jako dřevorubec odnáší domů podetnutý stromek a nehledí na chřadnoucí les.

Jako ostatní před nimi, ani tito lidé si nebudou stěžovat, když ryby nezaženou hlad celé rodiny a mráz za chladných nocí, když se kosti jejich dětí zlomí a zlí duchové je budou strašit v horečkách. Nebudou obviňovat ryby, ani rybáře či vyvolávače, protože tak by dávali najevo, že chybu udělali bohové – a ti nikdy chyby nedělali, protože kdyby ano, proč by v ně lidé měli věřit? Ne, budou raději vinit své děti a z hladu a mrazu špatné počasí, zlé duchy přisuzovat čarodějnicím a pálit, ale nikdy neobviní boha ze svých neduhů. Protože bůh chyby nedělá.

Dav pokračoval dále. Někteří se ale odpojili a zaujatě se dívali na to, co viděli za stánkem rybáře.

Prostor byl nevelký, pět na pět sáhů široký a provazem vyznačený. Mezi nimi stáli dva muži. Na sobě neměli nic, jen bederní roušku, drahokam kolem krku a tělo plné podlitin a sotva zhojených ran. V rukou držel každý po meči, ostrém jako jazyk lehké ženy, a dívali se na sebe. V jejich očích nebyla nenávist, ani chtíč po boji či bolest. Nezračilo se v nich vůbec nic. Stáli tam jako loutky s přetrhanými provázky, nad kterými vodič zlomil hůl a tou je seřezal, než je odkopl.

Dav se kolem nich zhlukl a pozoroval je v očekávání souboje a krve. Těšili se na ni, ale muži tam stáli jako bez známek života. Když už se diváci chystali odejít, protlačil se mezi nimi do prostoru podsaditý muž, navlečen ve špercích a drahých látkách. Na prstech měl kroužky a na nich drahokamy, které o sebe cinkaly pokaždé když dořekl větu a lusk prsty:

„Pánové a dámy, chlapci a dívky. Vidím ve vašich očích, že se těšíte na souboj těchto barbarů, které naše udatná armáda zajala při výpadech do východních zemí. Neměli s nimi žádné slitování, a ani tito divoši jej moc nepobrali, jak za chvíli na vlastní oči uvidíte. Předtím vám ale nabízím možnost uzavřít sázky. Kdo myslíte, že vyhraje, než se písek v těchto hodinách přesype? Který z těch dvou jinochů zůstane stát jako poslední? Och, počkejte, počkejte, budu si to muset zapsat!“

Lidé se tlačili k uvaděči a hlásili mu své sázky. Uvaděč na ně zapůsobil svým šlechtickým vzezřením a také uměním psát, navíc šance na výhru byly tak vysoké, proč si tedy nevsadit?

Když byly sázky uzavřeny a peníze vysbírány, chopil se uvaděč slova:

„Dobrá, ať tedy souboj započne!“

Zatleskal.

Barbaři se do sebe pustili s vervou, šavle lítaly vzduchem a ocel se setkávala s ocelí v zuřivém objetí. Odskakovali od sebe jen proto, aby nabrali dech a hned skákali zase zpět. Hlasitě křičeli, jakoby si vzpomněli na něco z doby, kdy ještě byli zvířaty.

Když poslední zrnko písku propadlo úzkým hrdlem, uvaděč znovu zatleskal a barbaři jako na povel odskočili. Znovu stáli jako sochy bez pevného základu a krásy, kterou do nich umělec vložil.

„Oba stojí na nohou! Kdo by to byl řekl?! Já tedy ne! Takové překvapení jsem ještě nezažil. Jak se ale tak dívám, bohužel zde není nikdo, kdo by na takový výsledek vsadil. Ale protože jsem dobrý muž a výsledek mě překvapil stejně jako teď vás, vynahradím vám to. Kdokoliv, kdo vsadil více, jak pět lupenů, dostane ode mě jakékoliv zboží z mého stánku a to prosím úplně zdarma!“

Lidé jednohlasně zajásali, protože bylo jen málo těch, kteří vsadili méně, než pět lupenů. Ještě méně bylo těch, kdo vsadili, a tak si uvaděč přišel na dobré peníze. A už vůbec nikdo nebyl natolik zocelený bojem, aby poznal, že rány nebyly vedeny s úmyslem zranit, či zabít, ale oklamat. Ne protivníka, ale dav. A to se povedlo.

Uvaděč obdaroval všechny, kteří na to měli právo a váčky s penězi uložil do pokladnice s četnými zámky. Jakmile se lidé měli k odchodu, vrátil se ke dvěma divochům. Stáli tam, dívali se na sebe a meče jim visely podél těla.

„Dobrá práce,“ řekl k jednomu z nich, i když věděl, že mu nerozumí, a poplácal jej po rameni, tam kde se jizvy sbíhaly a větvily jako delta řeky. Divoch zareagoval instinktivně. Nakrčil se, tiše syknul a čepel se dala do pohybu.

Lidé se opět stahovali kolem malého prostoru. Těšili se na krev a tu teď dostali. Uvaděč v křeči kopal nohama, bláto létalo na všechny strany a lepilo se mu na šaty. Ruce se leskly rudou tekutinou, jak si je tiskl na prořízlé hrdlo. Lapal po vzduchu, chrčel a třeštil oči.

Dav se smál. Zračil se potěšením, těšil se z pohledu na umírajícího. Křičeli a povzbuzovali, dupali nohama a dupali po prstech, když se k nim krvácející z posledních sil připlazil a chtěl je obejmout kolem kotníků. Dav se smál a muž plakal.

Uvaděč ležel s končetinama rozhozenýma. Než poslední kapka života unikla hrdlem, lidé jej začali šacovat a stánek rabovat. I když bylo tělo nahé a povoz odtáhnut párem koní, divochům se všichni vyhýbali, ačkoliv na se na jejich hrudích leskly drahé kameny.

Divoši stáli, nehybně, jen vítr si hrál s jejich krátkými vlasy. Náhrdelníky se třpytily světlem a jedna z čepelí krví. Odkapávala v malých korálcích a čeřila hladinu zbahněné kaluže.