Znamení Somatika (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Pekné, veľmi pekné. Myslím, že je to jedna z tých najlepších básní, čo som tu čítala a rada by som si ju s odstupom času prečítala opäť. Práve tá jednoduchosť a voľnosť tomu dodáva svoje pravé čaro.

TheDave 2. června 2013 14:54

Ano.
Moderní realista uznává pouze pesimistický optimismus.

Za zvuku táhlých sirén
Letištních hlášení, opožděné omluvy
Světy starých lásek schvacuje požár
Mírný vítr hladí tváře a štiplavý kouř dohání
Oči k potokům vyschlých řek
Se rty od studené krve směje se vykupitelka
Zástupy čekají, zadržují dech
polykají
opožděné omluvy.
Mezi žebry měst
Procházejí stráže s rudou šerpou a srdcem na čepici
Hlasitě bijí do zvonů a dují do trubek
Je první máj, je lásky čas
"Každej si holt dělá tu anarchii po svým." - Charlie

Amthauer 27. května 2013 17:07

Otazník je spíše brán jako překvapení či vytrhnutí z monotónu "vypravěče". Podle mne nejlépe rozbíjí báseň, která by bez toho byla jako Tarantinův Django bez "KKK scény".

Děkuji ti. Jsem rád, že to jde. :)

Bagy 30. května 2013 23:53

Subjektivní, objektivní... proč ne. :-D
Moderní realista uznává pouze pesimistický optimismus.

Tohle mi docela sedne, psychedelický výjevy, krásně podpořený destrukcí a z ní vznikající šílenou radostí... Krásně se to představuje. Jediné, co mi tak trochu vadí, je ten otazník, ale to je dost subjektivní drobnost :-)

Tohle je nejlepší asi brát pozvolna, verš po verši, jako skoro oddělené jednotky, jako jednotlivé záblesky rudě hřmících nebes nad černavým bitevním polem.

První "za" s čárkou značící pauzu ve čtení je dobré. Člověk začne číst a hned aby zmlkl. Pak teprve zase smí pokračovat. Je to prostě takový nádech na začátku, příprava na báseň samotnou. I když je tedy zvláštní, vidět takhle za předložkou čárku.

Druhý a třetí verš se mi líbí hodně. Annox má pro to svoje dobrý cit. V nejlepším mi to připomíná začátek textu Aces High, i když je to samozřejmě mnohem méně akční a víc pochmurně apokalyptické (no jo, asi to bude těmi sirénami).

Otázka, která následuje, mi vůbec nesedla. Lepší se mi zdá ten vypravěč, který je ostatně v celém zbytku básně, který pozoruje a komentuje. Váhání, nejistota a tázání se mi k němu moc nesedí. K jakési "vznešené poezii" mi víc sedí vševědoucí lyrický subjekt, který je sám o sobě pevný, ale pohlíží na zničený svět.

Popel, prach a polykání, to dobře zoomuje z velkých scén na konkrétní problémy jednoho člověk. Evokuje to beznaděj, lapání po zbytcích života, pobyt v krajině umírání.

Zbytek je plný zámlk a jen sem tam hodí po čtenáři slovo, aby se s ním popral. To samozřejmě k tématu, k oněmělosti hrůzou a k tichosti smrti, sedí. Je to nelítostné, kakofonické a útržkovité, jako válka a její dopad sám; k čemuž verš volný jak avizované kalhoty sedí.

Takže jo... to by šlo. :)

*****
- What is a life devoid of strife?