Barevná srdce (155 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Trpaslík si odfrkne a položí ke kamené míse náruč plnou větví. Opět si dopřeje několika doušků ze svého měchu. Pak jím trochu zatřese a snaží se nahlédnout skrze hrdlo dovnitř. Zamračí se a pak připevní měch pomocí kovové přesky zpět na kožený opasek.

"Pak mě můžeš probudit. Ale dej si pozor, mám lehký spaní a nerad bych tě praštil!" zase si odfrkne a vrátí se ke svému vaku, ve kterém se začne přehrabovat.

Na tváry sa mi objaví malý úsmev ked si vypočujem Gwargove slová
Vidím že nudiť sa tu nebudeme
Stále sa pokúšam zapáliť oheň aby sme sa ohriali a utáborili pred tmavou nocou...

Ked padne tma ja s Darkom budeme strážiť prvý, unavený som ešte neni tak vy si oddýchnite. Potom by nás mohol niekto vystriedať...

Pozriem na ostatných so spýtavým pohladom ako by som čakal odpoved...

"Hm...takže budem tady..." bručí trpaslík a kroutí rozhořčeně hlavou.

Pak odloží svůj vak a odepne štít, který také položí vedle. Kladivo si zasunuje za opasek, při své výšce mu tak rukojeť drhne o zem, a dává se do sbírání suchých větví na podpal.

Na Elemarovu otázku se zazubí jako neviňátko:
"Chech...to je ta nejlepší meducína! Pivo jako křen! Zdá se mi ale, že tady nikde nevidím výčep.." trpaslík se teatrálně rozhlíží, jako kdyby skutečně hledal sudy s pivem. "A nemusíš se bát. Když něco z lesa vyleze, praštim to po palici!" a na zdůraznění svých slov poplácá mlat svého masivního kladiva.

Klaknem si vedľa Darka niečo mu zašepnem do ucha a vytiahnem kresadlo z vaku ktorý mám prehodený cez rameno. Vak bol zatial schovaný pod hnedým plášťom. Plášť iba zčasti odkryje moju postavua v okamihu ma zakryje znovu. Dark očucháva okolie pri najblyžších kríkoch...
Pozriem na kameň a poviem
Tak ja kresadlo mám, zapálim oheň ale bude treba zohnať viac dreva a dal by som si niečo pod zub...

Vytihnem trochu jedla ktoré som si vzal z hostinca, zapískam jemnú melódiu, dark priskočí, zlupne čo mám v ruke a znovu sa poberie ku kríkom, Tiež si dám do úsť jedlo ktoré pomali žujem. pozeirm na trpaslíka

Čo to stále piješ? Dúfam že ti to neopantá zmysli, tento les v noci asi nebude príjemné miesto

usmejem sa a kresadlom sa snažím zapáliť oheň

Asi bychom měli rozdělat oheň dřív než padne tma? Má někdo z vás troud a křesadlo? nadhodím okolní společnosti. Pokud jo, tak zapalte oheň s těhle větví řeknu a ukážu na větve u kamenné mísy, a já zatím skočím do lesa nasbírat trochu víc dříví na večer a aby tu po nás taky něco zbylo. S těmito slovy se začnu procházet po okraji lesa, hledajíce podpalný materiál.

Trpaslík zamračeně stojí a rozhlíží se po okolí.

"Zatraceně, Nalíkov už přeci nemůže být daleko?" trpaslík se tázavě a snad i prosebně podívá na ostatní družníky. "Přeci tam musíme před západem slunce dojít!"

Ještě cosi bručí a znovu se napije ze svého měchu. Trpaslík očividně nechce zbytečně trávit noc zde v divočině, v lesích. Je ale poznat, že chvilka odpočinku i jemu přijde vhod. Své bytelné válečné kladivo opírá o zem a nechává tak ulevit svému otlačenému ramenu.

"No sláva, tak přece jen ten hostinský věděl o čem mluví. Myslím, že bysme se tady měli pro dnešek utábořit. Nevím jak vy, ale já už bych docela složil své kosti." Zazubím se na ostatní a poblíž kamene složím na zem svůj vak a sválím se znaveně na něj. "Teď už je pomalu řada na tu koroptvičku..."

Křoviny mezi stromy začínají houstnout, stromy se tlačí k cestě. Stezka už je viditelně užší. Slunce dále kleslo a jak musíte jít za sebou po jednom v řadě, šlapete na stín toho před vámi.
Myšlenky se táhnou vašimi hlavami - Snad je to konečně začátek střední části, jak o ní mluvil hostinský, nejhorší kus cesty přes les.
A náhle za dalším zákrutem se křoví a stromy rozestoupily a obtáčí mýtinu dobrých dvacet sáhů v průměru. Vaše oči spočinuly na velkém mísovitém kameni vedle cesty téměř uprostřed mýtiny. Je podobný tomu, který jste viděli za poledne, jako by oba kameny vyšly ze stejné formy.
Slabý vánek vám nabízí příjemnou vůni různých květin, kterými je prostranství poseto. Mezi stromy hned od krajů mýtiny leží spousty větví.
Dark vedle svého pána čeká, jestli budete pochodovat dál. Spokojeně vrtí ocasem, v okolí necítí nic nebezpečného.
Slyšíte jen poklidnou melodii lesa.

"U všech Stínů!!" zakleje znovu trpaslík a opět si lokne poctivého doušku ze svého měchu. "Hospodskej přeci říkal, že na večer bychom měli dojít do Nalíkova. Trmácíme se celej den, zatraceně." bručí a dál neúnavně šlape, občas popobíhá, vedle obřího krolla.

Nejdřív bysme měli najít vhodné místo na nocleh, jak říkal hostinský a pak něco k jídlu najdem a nebo sníme zásoby.řeknu trpaslíkovi a hobitovi a šlapu dál po cestě.

Zašátrám ve svém vaku a vytáhnu kousek chleba. Smutně se na něj podívám a zasněně nadhodím: "Nějakého zajíčka nebo koroptvičku bysme mohli na dobrou noc ulovit. Nejlépe se usíná, když si váš žaludek nestěžuje." Popoběhnu, abych zase dohnal krolla s trpaslíkem. Když je tak vidím, zasměju se tomu velikostnímu rozdílu a pak se s chutí zakousnu do té kůrky, co jsem ve svém vaku našel.

"Ať už hostinský mluvil pravdu nebo přeháněl, radši bych se na první noc utábořil dle jeho rad."

Trpaslík se na krollova slova jen zašklebí a zabručí:"Hmm...už jsme tam měli být! Šlapem celej den. U všech rohatejch, nenajíme se?"

Cesta není dlouhá a mnohokrát zatáčí a tak se i krátká vzdálenost může zdát dlouhá. odpoví na Gwargovu, snad řečnickou, otázku vysoký kroll kráčející trpaslíkovi po boku. Leaf, jak se vám kroll již v hostinci všem představil, je kroll. Což by asi na popis jeho vzhledu stačilo. Pro zvědavější jedince to je něco málo pod 2,5 metru vysoká hora masa. Tuku na sobě moc nemá a pod jednoduchým šatem s pár velikých kusů látky se mu rýsují svaly. Jeho obličej není škaredý (na krolla) a někdo hodně pozorný by v něm snad našel i jemnější rysy. Během cesty Leaf sám nemluví a spíše jen jde a rozhlíží se krajinou, zdánlivě fascinován každodenními maličkostmi, jako jsou ptáci či různé druhy rostlin.
Na Axeliainu poznámku o tom, kdo bude rozdělávat oheň, zareagoval slovy : Nevím, proč by měl oheň rozdělávat ten co doběhne poslední. Myslím, že je to docela nespravedlivé a měly bychom se spíš střídat.
Co se týče výbavy, tak krom obyčejných šatů má Leaf přes záda přehozený dlouhý luk a toulec s šípy, tornu s jídlem a v chůzi si pomáhá dlouhou kovanou holí.

Zamračený podsaditý trpaslík ve starší kožené zbroji tiše pochoduje s ostatními družníky a tak jako maličký hobit i on musí občas udělat několik rychlejších kroků, aby udržel tempo ostatních. Po té si vždycky odepne z opasku svůj měch a s chutí se napije. Po hltu jakési tekutiny se spokojeně zakření a dál si to štráduje po cestě.

Zjizvenému trpasličímu obličeji vévodí velký nos, malá očka se naopak ztrácejí. Vousy, které již značně šedivějí, má řádně spletené do ozdobných copů. Trpaslík se může zdát poněkud obtloustlý, ale zblízka lze vypozorovat, že mimo tuku má slušnou zásobu svalů.

Přes záda má, mimo ošuntělého poloprázdného vaku, připevněný na koženém pásu i dřevěný štít, který má již očividně své nejlepší časy za sebou.

Přes rameno má trpaslisko opřené masivní válečné kladivo, kterým by jistě nikdo nechtěl dostat přes hlavu. Gwarg svoji zbraň pevně drží a jak jste už mohli vypozorovat, nikdy ho nemá dál než na dosah své krátké ruky.

"U všech Stínů!!" zahartusí a znovu se napije ze svého měchu. "..glmpt...ááách..jak to je ještě daleko? Zatraceně, dyť jsme tam už měli dávno být!"

Kráčam po ceste v hnedom kapi ktore mam mierne ušpinené od blata. Od plášťom sa mi leskne meč vždy ked slnečné lúče dopadnú na moju lavú stranu. Na nohách mám iba jednoduché boty z kože zvieraťa ktoré som ulovil. Je vidieť na prvý pohlad že nie som človek z mesta. Imôj spôsob chúdze v lese tomu nasvečuje.Všímam si postupne okolie...pozorujem stromi, listy a ich pohyb v smere vetra, pozriem na oblohu aby som zhruba odhadol koľko máme času na to kým zapadne slnko úplne. Sledujem i cestu ktorá sa pred nami otvára, či sa na nej niečo nepohne, nezjaví...Vedla nohy mi cupitá môj čierno-biely pes, nie je ešte veľký ale už sa ukázalo že v živote niečo vie ked ma upozornil na hroziace nebezpečenstvo.

MH: Dufam že môžem mať Darka, som sa nespytal ale na A2 som ho mal

Pozriem na Alexiu a zakričím
Počkaj, neutekaj! Nevieš čo nás na tej ceste čaký, musíme byť opatrný...

Myslom mi prebehne otázka
Sú v týchto lesoch naozaj také strašné tvory ako vravel hostinský alebo nie?

S otázkou v mysli znovu pokračujem v ceste

Axelia sa rozbehne dopredu a v usiach spolocnikov uz len zaznie jej vesely hlas, zatial co ich oci mozu spocinut na obraze, ktory svojim ladnym pohybom vytvara.

Notak lenivci pohnite kostrou, do zapadu je malo casu a este nemame ani taborak...

Cierny lahky plast sa pri behu zodvyhol a jemnymi vlnkami hladil vzduch prudiaci pod nim. Odhalil tak nohy, ktore zdobia cierne vysoke cizmy az pod kolena, do ktorich su napasovane kozene nohavice pomerne prilnave a leskle, tiez cierne. Pravdepodobne by jej viali i vlasy, ak by neboli schovane pod kapi plasta.
Na lavom rameni sa jej pohojdava dlhy luk zatial co na pravom tulec sipov.

Otociac sa o stoosemdesiat stupnov sa na jej nohy namota plast, spravi par krokov vzad so slovami... Kto bude posledny zaklada ohen... sa otaca zas vpred a pokracuje v zapocatom behu.

Každým svým malým krůčkem ukrajuju vzdálenost před náma. V hlavě mě běží všechny rady hostinského. Rozhlížím se po svých nových souputnících a snažím se odhadnout, co od nich můžu čekat.
Sám jsem malý obtlouslý hobit s úsměvem na tváři a tmavýma vlnitýma vlasama padajícími mi až na ramena.

Odpolední slunce začíná klesat a za každou zátočinou cesta pokračuje zatím beze změny. Zarostlá sotva znatelná pěšina přes střed této části lesa se pořád neobjevuje.

tento den
Lesem jste došli k velké cestě a u velkého bílého kamenného sloupu odbočili na západ k Nalíkovu.
Po poledni jste prošli místem, kde stromy uvolnily sevření stezky a vytvořily nevelkou louku. Vpravo od cesty v trávě leží nízký okrouhlý kámen, dobře sáh v průměru. Jeho vrchní část má tvar velké mělké mísy. Zvednutý okraj je několikrát přerušen úzkými rýhami vedoucími od středu mísy k obvodu, jako paprsky. Dno rýh se směrem k obvodu kamene prohlubuje.
Prázdný vnitřek mísy byl suchý, voda nočního deště zřejmě odtekla právě těmito rýhami.
Do večera je ještě daleko, abyste přerušili pochod už zde. Snad podobné místo bude i někde dál.
S touto nadějí vyrážíte po cestě dál.

Stezka, stále dost široká, vás vede pod klenbou větvoví. Smíšený les po obou stranách se ozývá jen pokřikem ptáků. Před půl hodinou a podruhé před malou chvilkou jste prošli volnými mýtinami rozloženými kolem cesty. Obě však byly bez kamene pro oheň a tak jste se tam ani nezastavili.
Vyhlížíte vpřed, jestli už se stezka mění v neznatelnou zarostlou pěšinu, o které mluvil hostinský. Ale za každou zatáčkou zatím vypadá cesta stejně a vás napadá podobná myšlenka ...
No aspoň se jde dobře a rychle.

Z minulých dnů - Rady hostinského
...
Ptejte se těch, které potkáte, třeba vám řeknou něco, co vám někde jinde a po dlouhém čase zachrání život.
Na co si máte dávat pozor. Říkal jsem vám, že tento les není dobré a bezpečné místo. Hlavně v noci.
Do Nalíkova můžete dojít zítra. Pokud se nic nepřihodí. Na nocleh zůstaňte u cesty. Najděte si volnější místo. Stačí širší pruh trávy bez stromů a křoví. Abyste viděli na cestu. Možná na takové mýtince bude velký plochý kámen nebo kamenný kruh. Takové místo je dobré. Připravte si dost dřeva, oheň rozdělejte na tom kameni.
A celou noc hlídejte oheň...