Barevná srdce (40 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

A co místo toho aby sme ji osvobodili, jí ty ingredience vpravíme do úst, nebylo by to bezpečnější?
Snažim se rychle zadržet trpaslíka v tom aby odpoutal něco, co nevíme proč tu je a co dokáže.
Proč hned pouštět něco co nevíme ani za co tu je
prolétne mi v hlavě a myslim že je to lepší nápad než zatim ty ostatní co nás napadli.

"Jenže s tím nádobím nepohnem..." odtuším v odpověď Tarkovi. Pak přijdu blíž ke kostře a prsty přejedu po řetězu, který ji poutá.
"Ale možná tohle..." obrátím se ke Gwargovi. "Poradil by sis s tím řetězem, mistře trpaslíku?" Kladivo má dost velké na to, aby kdovíjak stará oka povolila. Možná pak dosáhne kostra na jídlo a pití a její muka se skončí.
Nevím, vyzkoušet se to ale může.

Stranou sleduji snahy ostatních, přijít na kloub dalším nástrahám tohoto proklatého hrádku.
Někoho sejmout, něco rozbít, těžkou věc odvalit, to jsou úkoly, kterých se rád zhostím. Zahrávat si s magií a zlověstnými kouzly, od toho radši ruce pryč!

Když se kostlivec pohne, okamžitě zbystřím. Válečné kladivo pevně sevřené v ruce, všechny smysly naostřené na pokraj trpasličích hranic, svaly napnuté. Připraven bojovat. To je můj úkol. To je můj život. Pcha, s kouzly a čáry...

Sleduju ten proces s údivem a překvapením.
zkusme mu to jídlo a pití strčit nadosah, myslím že s těmi okovy by nam neměl hned nějak ublížit a kdyby se o něco pokusil, je nás tu dost, nějak ho utlučem, ale nemyslím že by nás mělo potkat zrovna tohle, cejtím z něj dobrou energii. takovou přátelskou.
Otevřeně promluvím ke skupině a čekám na nějaké reakce. Hlavou se mi honí plno věcí.
doufám že mě mé smysli neklamou a že nedoplatíme na dobrotu, kterou sem mu aspoň já ochoten poskytnout.
Po chvilce odmlčení dodám.
Třeba se dovíme proč je tu takto uvězněn a třeba nám může i lecos o tomto místě říci a poradit, tak jako tak, sme tu vězni.

Belmorg pokročil vpřed, současně zalovil ve svém vaku a vytáhl flakonek.
Naplnil jsem asi čtyři, tu je jeden z nich, s těmi slovy ho odzátkoval a vylil obsah do poháru.

Potom znovu sáhl do vaku a po krátkém přehrabování ruku vytáhl:
Ale toho zlatého chleba mám jen malý krajíc. Chtěl jsem si ho nechat na později na bádání. Ale zřejmě ho musíme zkusit použít tady na místě.
Sehnul se k misce, položil na ni tenký krajíček nazlátlého chleba a narovnal se.
Plni napjatého očekávání upíráte pohled dolů k podlaze.

Náhle se povrch obou nádob zavlnil duhovými barvami a krátký tichý povzdech přitáhl vaši pozornost ke kostře.
Lebka se pomalu nadzvedla a prázdné oční důlky začaly světlat. Není to ale zlá rudá záře, typická pro nemrtvé, z důlků se line klidné bílé světlo. Stejně takové světlo vycházelo z lebky kostlivce, který obsluhoval postavy v místnosti s prostřeným stolem.
Pak se pohla pravá a levá paže a konečky kostnatých prstů se natáhly k nádobám. Avšak nedosáhly. Nepatrná mezera, tak na tři čtyři prsty zůstala nepřekonána. Kostra ještě jednou vypjala obě paže a zkusila dosáhnout na jídlo a pití. Potom se paže uvolnily a znovu jste zaslechli ten tichý povzdech.
Svítivý "pohled" zvednuté lebky zůstal upřený na nedosažitelný chléb a vodu.

Zamyšleně mince uklidím.
"Tak takhle nee. Musí to jít jinak," shlížím dolů do prázdného nádobí. Evidentně je musíme naplnit, ale mince to nejsou. Čím tedy? Soustředěně přivírám oči a vzpomínám, co nás potkalo od úplného počátku. Ale vybavit si každý detail je docela složité. Nakonec se usměju.
"Vzpomínáte na tu konvici se zlatavou vodou? Někdo by měl mít pár flakonků... A ten kostlivec jak roznášel zlatavý chléb? Možná to je ono." Požádám ostatní, aby dané předměty vylovili ze svých vaků a pak nalijeme zlatavou vodu do poháru a do misky vložíme krajíc zlatavého chleba. S napětím vyčkávám co se stane.

Mince se zablýskly a jasně a ostře cinkly, když dopadly do nádob. Akbar poskočil, ale když poznal, že mince hodil někdo jiný než jeho pán a navíc, že nejsou k jídlu, vrátil se k Danodovi.

Chvíli čekáte a přejíždíte pohledem z kostry na mince a zpět na kostru. Elienai se shýbla, a opatrně zkusila posunout misku blíž k prstům kostry, ale ta nadále leží bez pohybu. Elienai znovu zatlačila do misky a pak i do poháru, avšak nádoby se ani nepohnuly. Vyhmátla obě mince a zamyšleně je vrátila do měšce.

Pohlížíte kolem sebe a jak si tak říkáte v duchu, že zlato z mincí se zřejmě jíst ani pít nedá, vkrádá se vám do hlavy vzpomínka na místnost s obrazy postav. Jak vyšly k bohatě prostřenému stolu.

// ohlasujem neaktivitu tak cca na mesiac.Stahujem sa a ešte neviem ako to bude s netom na novom bydlisku.

Než stačím cokoli vymyslet a nebo jen říct, koukám na Elineai jak hází po jedné zlaté do každé z misek.
Tak tohle by mě asi jen tak nenapadlo
řeknu uznale, protože v tu chvíli, co dopadli zlatky do misek mi přijde naprosto rozumné, to co Elineai udělala.
Snad se něco stane a snad se dostanem i k visvětlení, proč tu ten chudák takhle musel skonat. Co asi ale znamenaj ty runy, co nam asi maj dát vědět.
Řeknu nahlas co si myslim, ale zatim jen čekám co se stane po vhození mincí do misek.

Mlčky přelouskám runy a zalovím ve váčku u pasu.
Ani nevím proč to vlastně dělám. Možná mi slova o zlatém třpytu a zlatém lesku připomenou jedno pořekadlo:
*Zlatý klíč každou bránu otevírá.*
Pravda, přijde mi to poněkud zcestné, ale co je tady normální?
Vytáhnu dvě zlaté mince a hodím po jedné do poháru i do misky. Možná se poštěstí a Tharos bude mít na věky klid. A mě neubude, nač jsou mi tu peníze?
*Jakýpak může tohle mít efekt? Asi už blázním.*

Snad vám připadá, že někdo vážným hlasem hovoří. Možná je to jen pocit, že slyšíte zdálky tichý hlas. Nebo jen v duchu, každý sám sobě, pomalu přeříkáváte slova napsaná na desce.

Až zlatý třpyt utiší žízeň
a zlatý lesk zažene hlad,
potom skončí se veliká trýzeň
a Tharos už navždy bude klidně spát.

Popošli jste o několik kroků a stojíte v oblouku kolem ležící kostry. Chvíli mlčky hledíte na nádobí, které má kostra na dosah svých natažených paží. Kůstky prstů se misky i poháru téměř dotýkají. Elienai spustila lucernu dolů, a vy vidíte, že obě nádoby jsou bezvadně čisté. Pokud v nich něco bylo, nezůstala po tom ani stopa.

Maně jste pozvedli zraky k desce. Její povrch se nepatrně zavlnil jako vodní hladina pod večerním vánkem, zpět zklidnil a náhle se na něm zjevily runy. Jsou podobné těm několika, které jste objevili v předchozích místnostech, ale nyní to nejsou jednotlivé znaky. Jejich starobylé tvary jsou složeny do slov a slova se spojují do vět.

Dopěji svůj chorál a v tichosti ještě chvíli pozoruji popel z plísně.

Pak se otočím k ostatním a směrem ke kostře.
"Tak mu nalejte! Nebožákovi. Nikdy bych nechtěl skončit pár coulů od posledního půllitru piva! Brrr..." otřepu se při té strašlivé představě. Padnout hrdě v boji s bestiemi, po těžké bitvě s nepřítelem, ale nikdy žízní a hladem.

Oddechnu si, když je bezprostřední nebezpečí to tam.
"To nádobí je bez jediného smítka prachu a nejde s ním pohnout, je jak přikované."
O rozpáleném kvádru na zemi jsem se už zmínila, navíc nejde přehlédnout. Ruka s lucernou trochu poklesne, aby bylo líp na dané předměty vidět. Nenapadá mě co s nimi, třeba ale něco napadne ostatní.

*prvé nebezpečie zažehnáno ide sa na daľšie*
"Pani Elienai coste to tam našla?" odvetím sledujúc elfku pri stene a vykročím aby som sa knej pripojil a shlédnul co našla.

No co dodat, vypadá to, že sme to zlikvidovali.
Otočim se ke skupině a pronesu, když prohlídnu hromádku popela co zbyla ze skvrny. Pak se podivám na kostru v řetězech,
teť už jen přijít na to, co tu dělá ta kostra a proč tu je a co znamenaj ty věci před ní co má na dosah. Jestli to třeba nebyl jen trest, že nemohla dosáhnout a přitom to měla tak blýzko.
Děsná smrt, umřít s pohledem na něco, co tě muže udržet při životě.
Chvilku na to se vydám opatrně směrem ke kostře, abych nahlíd do misek, co v nich třeba zůstalo.

Původní tvar fialové plísně zůstal téměř beze změny, ale podlahu v tom místě nyní pokrývá na dva prsty vysoká vrstvička popela.
Tark ji opatrně prohlíží.

Sakra to byla ale prda
zareaguju na výbuch který způsobila moje malá hruštička. Pak se ale rychle rozhlédnu po ostatních.
Neni nikomu nic? Já osobně sem to malilinkato schytal, ale neni to nic vážnýho.
Byl sem sice nejblíž, ale člověk nikdy neví.
Pak už se ale du podivat blýž na dílo mého činu, jestli je vše jak se patří u konce svích sil. Obcházim skvrnu, tedy co z ní zbylo, kolem do kola a bedlivě jí sleduju.
Pak se obrátim k ostatním
vypadá to, že jeden problém sme zvládli, teť už jen zjistit co je zač ta kostra a jak se odtut dostat a pokud možno najít a využít vše, co tu je, pokud tu něco je.
Pak se už věnuju okolí, jestli se vinou výbuchu něco nestalo nebo neprobralo k životu.

Když se zatřesklo a vyšlehly plameny, přikrčil jsem se instinktivně ještě více za štít, ve snaze schovat každý kousíček těla.

Pak vykouknu zpoza štítu a prohlížím shořelé zbytky plísně.
"Dobrá rána, pane Tarku!" pokývám uznale hlavou. Zdá se, že od plísně nám již nehrozí bezprostřední nebezpečí, a tak se narovnám, válečné kladivo opřu o rameno.

"Cha! Kladiva a kovadliny!" zaburácím vítězně. "Oheň a ocel! Vřou a zpívají! Ničeho se nebojí! Hrdě vpřed! Kdo se nebojí! Hrdě vpřed!" zpívám bujaře svým hlubokým hlasem.