Barevná srdce (57 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Zkus je sám zavolat, mistře trpaslíku. Nejsou tu. A než přijdou, pokud vůbec, můžeme hledat, ne?" Dál se věnuji zdi...

"A co ty skřítci?" podívám se tázavě na elfku. "Už jednou nám pomohli, tak by mohli zas. Jak jsem řekl, když se ti pidižvíci tady porozhlédnou, jistě něco najdou snadněji než my. Zkus je zavolat."

"Dobře, dobře, máš pravdu," ušklíbnu se na Markuse a nechám hromadu hromadou. Tady mi pšenka nepokvete. Začnu tam, kde jsem předtím skončila, prohledávat opět zeď (do výše cca 2 m).
"Hej!" ohlédnu se přes rameno na ostatní, abych je popohnala. "Hněte se! Nebo tu chcete zůstat na věky věků?"

Elienai přistoupila k hromadě, nakoukla do nejbližších otvorů a když po skřítcích není ani stopy, začala se pokoušet hromadu rozebírat. Po několika zacloumáních většími dřevy a kameny se narovnala a otočila zpět k vám.

Zvolna začínáte znovu prohlížet stěny místnosti.

Mlčky se pustím do prohrabávání hromady. Pěkně systematicky, kousek po kousku ji rozebírám. Beztak se zas poskládá zpátky, jak nám bylo sděleno.
Hledám cokoli, co se jen trochu tváří, že by mohlo být nápomocno k otevření dveří.

Zakroutím jen hlavou a naštvaně pohlédnu před sebe na zem. Zhluboka se nadechnu, pohlédnu na Gwarga a co nejklidnějším hlasem pronesu:
"Své čáry a kouzla jsem již ozkoušel a výsledek jste viděl, mistře trpaslíku. Nechápu, jak by mi v tom jedna runa mohla nějak pomoci. Místo toho však navrhuji, abychom prohledali ještě jednou pořádně stěny a třeba na něco narazíme sami."

"U všech Stínů!" zavrčím nevrle. "Kdyby stačilo ty dveře jednoduše otevřít, nebo rozmlátit kladivem!" k potvrzení svých slov bojovně zatřesu svým válečným kladivem. "Ale tohle jsou samé čáry a kouzla..tfuj.." odplivnu si s opovržlivým šklebem ve tváři.

"V minulé místnosti byla runa E. Pane Marcusi Bartoloměji Kvaždnichu, dokážete s tím něco vyčarovat?" otočím se tázavě k chlapíkovi opřeného o svoji hůl.
"Nebo co ty děvče, Elienai, ty se v tom vyznáš? Nebo když umíš tak hezky rozprávět se skřítkama, zkus je ještě požádat, jestli by prošmejdili tuhle místnost. Jsou malí, oči mají blíže k zemi a vejdou se do všelijaké škvíry a skuliny. Třebas něco objeví. My zatím pohlídáme, aby na ně nevyběhly prašivé krysy."

Koukáte jeden na druhého, kolem po místnosti, na hromadu ...
Náhle, jako paprsek ve tmě, či spíše jako ozvěna z dálky, vám v mysli zazní několik posledních skřítkových vět

... ke dveřím se zámkem vždycky patří nějaký klíč ... můj známý vedl tuto strážnou službu, když jsem já začínal ... vykládal nám o Velkých, několikrát je pozoroval ... Velcí něco říkali, než otevřeli ty dveře ... nikdy jim nerozuměl ...

Tak tohle vám asi připomněla Marcusova věta o "nějakém hesle".

... hmm, heslo, heslo ... nebo ... možná kouzlo ... Slova Moci bývají nesrozumitelná ... která to ale mají být? ...

A potom, v tichu naplněném jen vaším dechem, jakoby vašimi hlavami prošla ještě jedna myšlenka

... u kliky byl svitek s runou ... třeba nějaký jiný svitek ... s kouzelnou formulí ... v nějaké skrýši ...

Nová naděje vykouzlila jemné úsměvy na vašich tvářích.

Pán Jeskyně 25. února 2011 17:18
//ty jsi prostě tyran xD
nic mi to neříká, ale třeba to trkne někoho jinýho...

tech
Elienai 24. února 2011 19:40
viz Pán Jeskyně (Máhanaxar) : 20.12.2010 19:07:51

Ehmm, tedy pokud máš čas a náladu dohledat.

;-)

Sledujete Elienai, jak podle Gwargovy rady znovu zvedla ruku, uchopila kliku a několikrát ji stiskla a zacloumala dveřmi.
Ty se však ani nepohly a drží zavřené.

Když elfka spustila ruce, klika opět zmizela.
Nalezený klíček dál zůstává v klíčové dírce, tak jak ho tam Elienai ponechala zasunutý po marných pokusech s ním otočit.

Vztekle se otočím a hrábnu po klice. Ty prokleté dveře mě přestávají bavit. Vůbec celý hrádek mi začíná lízt krkem. By mě zajímalo, kdo mi nakukal, abych se sem cpala.
Zacloumám klikou. Jednou, dvakrát, třikrát.

"U všech Stínů!" zavrčím. "Co je tohle za prokleté místo? Nějaká čertovina! Kouzla a čáry! Tfuj.." odplivnu si a nervózně se ošiju.

Pak se podívám na dveře, které přes všechny naše snahy zůstávají zavřené. "A zkusili jste teď vzít za kliku a otevřít? Třebas nemusíme klíčkem otočit, jen vzít za kliku.." zeptám se a čekám, jestli elfka zkusí dveře otevřít.

"A není potřeba více klíčů? Anebo snad nějaké heslo?" pálím od boku své první nápady. Hned mi však dochází, že to asi tak snadné nebude. Opět se opřu napůl o stěnu, napůl o svoji hůl a snažím se vymyslet něco, co by mělo alespoň malou šanci na úspěch. "Asi nám nakonec nezbyde, než přeházet celou tu hromadu," špitnu a rukou s holí naznačím směrem k haraburdí naházenému uprostřed místnosti.

Nechápavě se otočím k ostatním. Tak, teď by se mohl snažit někdo jiný. Mě už nápady došly.

Elienai došla ke dveřím a bez nesnází vložila klíček do otvoru v zámku. Už vás celkem ani neudivilo, že když elfka přiblížila ruku s klíčkem ke dveřím, objevila se nad klíčovou dírkou klika.

Jakmile klíček dosedl do zámku, jasně zmodral a jeho matný povrch se zaleskl. Potom se jeho rostoucí zář změnila v proudy malých jiskřiček, které zamířily k vám. Podobně jako se to předtím stalo s klikou, proudy po jednom obklopily vaše postavy. Znovu máte pocit, že někdo stojí kousek před vámi a zvolna pomalým a vážným pohledem si vás prohlíží.
A hned prožíváte další pocit, který u kliky nebyl, ale cítili jste ho dříve u předchozích klíčků. Celým tělem vnímáte, jak vaše únava z boje slábne. Dokonce s mírným zklamáním vnímáte konec té chvíle, kdy se jiskřičky začaly stahovat zpět ke klíčku.

Vaše rozmrzelost zesílila, když si uvědomíte, že tentokrát je situace s klíčkem jiná.
Klíček se sám neotočil. Proudy jiskřiček se stáhly úplně a vytratily se, klíček zmatněl, ale nezmizel.

Elienai zkouší sama otočit klíčkem, avšak její snaha je marná. Vytáhla klíček ven, znovu ho vložila do zámku, ale otočit s ním nedokáže.

Zkoušíte to místo ní, ale nikdo z vás nedokázal klíčkem v zámku otočit.

Zdá se, že Starý Hrádek vám předvedl další ze svých tajemství.

"Když nebude pasovat, tak mu trochu pomůžem!" zazubím se a významně v ruce pohodím válečným kladivem.

"Jak říkala moje vousatá prabába: Když nejde něco silou, jde to ještě větší silou! Moudrá to žena..."

Elienai se hbitě sehnula, jedním rázem shrábla z kamenné podlahy obě mince a schovala si je do kapsy.

Vaše napětí povolilo, když elfka pozvedla pravou ruku a se spokojeným úsměvem vám ukázala nevelký klíček.
Když s ním zamířila kolem hromady ke dveřím, pozvolna jste vykročili za ní.

Pohotově se sehnu a spadlé mince sesbírám. Spolu s ostatními je strčím do kapsy a s vítězoslavným úsměvem na rtech svým druhům ve zbrani ukážu malý modrošedý klíč.
"Ještě aby pasoval..." nadhodím a hned taky vykročím ke dveřím klíček vyzkoušet.
*Jestli jsem riskovala ten hnus humus v díře zbytečně...*

Jen si odfrknu, když elfka zavrčí. Trochu ustoupím stranou a odtáhnu pochodeň.

Ovšem cinknutí již moji pozornost dostatečně upoutá. "Hm, pivo nám tady za to asi nikdo nenačepuje.." zabručím a snad nevědomky sjedu očima ke svému velkému měchu, ze kterého si často tak s chutí dopřávám jakéhosi dobrého moku.

"Ještě něco? Je tam ten klíček? Jinak to tady budeme muset otočit vzhůru nohama!" přešlápnu a nedočkavě pozoruji elfí dívku.