History of AnM (5 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Taka najednou stojí za Jane. Kde se vzal, tu se vzal. Neslyšela ho vstoupit. Matoka ale nezmátl, cizí přítomnost vycítil už na chodbě.

Splácnutí kartonové krabice jsou jediným vybavením jinak holé místnosti. Do Města, ale to je pro vás jen mlhavou vzpomínkou, se nedostalo ani z desetiny tolik lidí, kolik jich tady mělo být. Tak má dům každý. Tedy každý, kdo si ho odkáže udržet ve vlastnictví. Vy už víte, že život je tvrdý a bydlení není nikdy zdarma. Zrovna nedávno jste museli někoho vypakovat a nezůstalo to bez problémů a šrámů.

Jane nechala zbytečného plížení a bez okolků si kecla na zadek vedle něj. Překřížila nohy a zahlédla se do plamenů, nad kterými se pekla krysa. Chvíli mlčela a pak pokrčila rameny.
"Ještě se nevrátil z obchůzky...už je to pár hodin, ale u něj nikdy nevíš. Sníme, co sníme a zbytek mu zůstane."
Její hlas byl poměrně chraplavý, ne snad že by chlastala, spíš možná kdysi křičela tak moc, až si hlasivky permanentně poškodila.
K jeho poznámce o vůni krve se nijak nevyjádřila, jen na nej přes oheň krátce mrkla různobarevnýma očima.

"Věděl jsem, že tě vůně krve přivábí, dříve nebo později," pronesl Matok lehce pobavaneě hlasem, který byl na jeho věk až znepokojivě hluboký. "Tak jsem tě koneckonců přivolal, kdysi dávno," připomenul možná sám sobě, možná dívce, kdo ví.

"Kde je Taka? Nebudu čekat, až se tu zase objeví," zamračil se Afričan do ohně. Ostatně, on, jakožto lovec a ona coby Duch pomsty měli koneckonců, dle jeho názoru při jídle přednost.

Ona ho tiše pozorovala, jakmile ale začala krysa nad ohněm malinko....ehm, vonět, chmýří se jí načepýřilo a ona udělala zkusmo krok vpřed a pak ještě jeden. Pořád se plížila, ale zas až tak opatrná nebyla a na stěně se ve světle plamenů objevil její stín.

Matok začal metodicky napichovat kousky krys na dlouhé tenké dráty vyrobené z vylámaného kola od bicyklu. Přitom si broukal jakousi hrdelní melodii, kterou si občas broukala jeho matka.

Poté nahrnul na hromadu kusy látky, úlomky kostí a poslední zbytky nějakého nábytku, načež se jal škrtáním ocílky o kus vhodného kamene produkovat jiskry. Když nakonec oheň vzpál, chvíli ho rozfoukával a jakmile byl spokojen, začal pomalu opékat kousky krysy.

Když dospěla k toužené délce lana, zakončila práci komplikovaným uzlem. Po celé délce nového provazu soustředěně přejela, snad aby si do paměti vtiskla jeho texturu a potenciál. Pak ho stočila a přicvakla u pasu k ostatním.
Narovnala nohy, předklonila se a na chvíli si položila hlavu na kolena.
Po pár minutách když začala cítit tah v kolenou se zvedla a vyšla ven z místnosti. Prošla chodbou a sem tam nahlédla do prázdných místností.
Jako stín vyšla ven, kde cítila pach krve s porcované krysy. Tiše se opřela o ram dveří a pozorovala afričana pri práci.
Nijak na sebe neupozorňovala, bavilo ji, když se jí občas lekl.

Dívka, které se říkalo Jane, sedéla ve vedlejší místnosti stejného squatu, v rohu pokoje tak, aby měla výhled na vše okolo i to, co by se tam náhodou mohlo objevit či vlézt. Seděla v tureckém sedu a vedle kolena měla položené něco, co snad kdysi bylo víko od konzervy, teď upravené do podoby jakéhosi nože.
V tváři bez pigmentu měla výraz úplného soustředění, když dlouhými prsty pevně zplétala řasy, pásku neznámého původu a několik cárů čehosi, co nápadně připomínalo látku toho, co měla na sobě. Očividně se této činnosti věnovala už nějakou chvíli, protože v klíně se jí jako had stáčel kus lana, který neustále přibýval.

Matok seděl opřený zády o zeď jednoho ze squatů blízko Okraje v Americké čtvrti a se soustředěným výrazem na zjizvené tváři oškraboval masivním zakřiveným nožem zbytky srsti a tuku z kůže poměrně velké krysy. Ještě netušil, co bude k touhle kůží dělat a nebyl si úplně jistý, jak by se jeho společníci tvářili na to, kdyby začal kožešinu máčet v moči, jak ho to učil otec. Ale něco mu říkalo, žem moc přívětivě asi ne.

Takže si jen ztěžka povzdechl, odložil kůži a raději se dal do porcování zbytku krysy na menší kusy, které se daly dobře nabodnout na pruty z drátu a opékat. Věděl, že Duch pomsty bude mít hlad.
Ona má totiž neustále hlad...

Tenhle příběh se stal kdysi dávno. Bylo to někdy v prvních dvaceti letech existence města. Kdy přesně to bylo, to nikdo neví. Tehdy bylo lidem hodně špatně. Živořili na okraji bídy. Nebyli lékaři, zato mnoho hrobníků. A kanibalů. Už nějakou dobu pracovali Lovci, ale ti byli nezkušení, leckdy se odvážili do kanálů a už se nevrátili. Kanalizace tak získala svou pověst a od té doby lovci loví v tunelech na okraji. A vracejí se živí a zdraví. Krysí maso je nejtvrdší valuta.

Není už úplně jisté, jak se ti tři dali dohromady. Každý byl trochu jiný, ale spojovalo je, že je s jinými nic nespojovalo. Navíc, všichni měli na svůj věk slušné návyky. Nejspíš proto přežili a mohl o nich vzniknout příběh. A teď vám povím, děti, jak to bylo za prvních runnerů.

Ze stínu vyjde bělovlasá dívka. Nerozhlíží se kolem sebe, vlastně jde po opuštěné ulici způsobem, který by mohl indikovat, že si myslí, že jí vše okolo patří, a sklání se před jejím různobarevným pohledem. Kolem nohou jí v prapodivném tanci rejdí cáry látky, která snad dříve byla dlouhou sukní, či možná volnými kalhotami. Kdo ví.
V místech, kde se látka párá, či už nadobro vzdala svou snahu o efektivnost, prosvítá nespočet menších i větších zahojených jizev. I její paže a torzo, nebo alespoň to co jde vidět přes poměrně nové vypadající top, jehož dojem kazí snad jen tmavě hnědá krvavá skrvna na levé straně hrudníku, vypovídají o čísi oblibě v používání sečných či jinak útočných zbraních. Ona ale očividně na podobné věci nemyslí.
Pomalu, skoro rozvážně dojde do středu pěšiny, kde se pohodlně usadí do tureckého sedu.
Zdá se, že něco svírá v dlani. Krátce jí zatřepe a odhalí obsah, který dlouhé světlounké prsty ukrývají. Set kostek. Do šera zajiskří odlesk dívčiných zubů v jakési parodii na úsměv, když se kostky rozkutálejí po nerovném terénu.

"Začneme, přátelé?"

Dívám se na město a vzpomínám. Tichý šum, s jakým lidé ve Městě žijí svůj každodenní život, mi ve vzpomínání pomáhá. Mám docela rozhled, sedím totiž na střeše Evropské věže. Jsem asi jediný člověk, který tohle smí udělat. Pod přes okraj volně spuštěnýma nohama Je přes kilometr ničeho nerušeného gravitačního tahu. Ale to mi nemusí vadit. Nehodlám tam skočit.
Všechno to začalo strašně dávno. Je to skoro tak dávno, že ani moje paměť na to nestačí. i když přece, nějaké vzpomínky na tu dobu mám. Tehdy řádila válka. Jiná, než která zahubila svět. Tehdy se ještě dodržovaly alespoň nějaká pravidla.
Město na mě svými neony posílá množství matných záblesků. Lidé, někde hluboko v sobě, touží po pořádku. Ale neumí se dohodnout, jak vypadá. Ale ve městě? Bordely používají vždy červenou. Obchodníci s jídlem zelenou. Nemuseli se domlouvat. Pořádek je v lidech. Jen musí umírat, aby na něj dbali.
Když se ohlédnu, vidím střechu věže. Jeho rozloha na mě sice už nedělá dojem, ale bez problému by se tady dalo odehrát fotbalové utkání. Zbylo by dost místa na stánky a plácek pro zdravotníky. Uprostřed, na vyvýšeném piedestalu, jako socha moderního boha trůní automatický obranný systém. Kombinace zdvojeného kulometu gatling, jehož hlavně jsou ale podezřelé tlusté, rychlopalnému kanónu ráže tři sta šedesát milimetrů. Raketnice s pancéřovanými schránkami zásobníků. A pochopitelně zaměřovací systém. Pro něj jsem ale neviditelný. Kus dál je zeď Japonské věže. Je ještě o hodný kus vyšší. Z její střechy tryská obloukovitě prohnutý proud rudého světla. Když se na něj díváte přímo, bolí vás oči a vrhá tisíce odlesků. Dnes už nikdo nechápe, jak to funguje. Já ano. Ale já znal inženýra, který to navrhl a postavil.
Vzpomínám na dobu před skoro dvěma a půl stoletími. Kdy lidé byli šílení strachy a vztekem. Všichni bojovali se všemi. Padly dohody, přestaly se dodržovat pravidla. Náš druh nedokázal překonat třetí evoluční schod. Škoda.
Tehdy jsem zasáhl. Tehdy jsem věřil, že dělám správnou věc. Koneckonců, abych to udělal mi doporučil někdo, kdo se nikdy nemýlí. Musel porušit pár pravidel, ale kdo by jej trestal. Ale teď se dívám na město. Bobtnající jako fazolová polévka. Vztek,
kluastrofobická úzkost, strach. K tomu někdy hlad. Ale zase tady vše funguje. Třeba tam v té ulici. Chlápek s nožem v ledvině ještě nepřestal krvácet a už je tu shrbená postava s kápí. Chlapa prohledá a pak ho bez okolků shodí do kanálu. Když na ulici skonáš, tak krysy mají pré.
První rok byl hrozný a já už nemohl tolik zasahovat. Nedomyslel jsem některé následky. Ale já nejsem On. Tak jsem alespoň postrčil pár lidí a umožnil jim založit první větší organizovanou skupinu. Začali sbírat odpadky, zaměstnali lidi, postavili první recyklační továrnu. Začalo být lépe. Tower nakonec poskytl suroviny pro další rozvoj, aškoli dal jasně najevo, že další suroviny neposkytnou. Ale stačilo to. Vznikly první pěstírny, vznikla Síť, městu byla poskytnuta elektřina. Třebaže v omezeném množství. Ačkoli se tomuto období bude navždy říkat Doba temna, ta vedla k druhé renesanci. Blikavé neony. Ve městě funguje nemocnice. Obě recyklační továrny pracují. Černý obchod s Věžemi funguje. Vše vypadá na šťastný konec.
Kéž bych neviděl do budoucnosti.