Kráter (51 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

"Jen pojďte rychle dovnitř, neostýchejte se! Čím déle budete stát venku, tím více prochladnete!" stařík vás popohání a ustupuje stranou, abyste mohli pohodlně vejít dovnitř.

Zbytečně neotálíte a vstupujete do vyhřáté místnosti, která slouží pravděpodobně jako obývací pokoj. Krbové ohniště je propojené zřejmě s další místností, nejspíše s kuchyní. Kromě hlavního vstupu jsou z této místnosti další dva východy a to po jednom vpravo a vlevo.
Vybavení je skromné, ale působí čistě a udržovaně. Vidíte dvě houpací křesla, dřevěný stoleček, na kterém stojí svícen, vedle něho leží rolka s nití, několik dalších pomůcek pro zašívání, nožík a rozpracovaná dřevěná lžíce. U stěny stojí skříňka s policemi, na nich několik knížek a bronzových pohárků.

Jak se rozhlížíte, kde se usadíte, tak zřejmě z kuchyně se vynořil další stařík, velmi podobný tomu prvnímu, který vás zval dovnitř. Tento drží v ruce podnos plný kouřících šálků. "Pojďte k ohni. Židle asi pro všechny mít nebudeme, ale podlaha je čistá. Posaďte se. Nedělejte si starosti. Ráno jsme vás viděli, jak přecházíte údolí, a počítali jsme, že tady skončíte."
Jak usedáte, starý mužík chodí kolem vás a rozdává vám nápoje. V šálcích je voňavá směs bylin slazená medem. Teplá pálená hlína nádherně hřeje zkřehlé prsty.

[Viz Mapy: ilustrace - Staříci z hor]

Když jsem zahlédl staříka, který otevřel dveře a slyšel, že neznámé příchozí zve přátelským způsobem dál
... aspoň navenek to tak vypadá ...,
spustil jsem luk a sleduji družinu, jak vstupují do jeho obydlí.

Pod pláštěm jsem ze zad shodil tornu, připevnil na ni luk a šíp vložil zpět do toulce. Potom jsem si tornu znovu nasadil a čekám, jestli dovnitř vejdou všichni a až se dveře zase zavřou.

Trochu překvapeně se dívám na staříka. Čekal jsem, že spíš otevře nějaký neohrožený válečník, ale stařík a tady?
No, nevypadá, že by nám chtěl ublížit.
Dlouho se nerozmýšlím a mířím rychle do teplé místnosti. "Dobrý večer pane. Děkuji za pozvání." Pozdravím slušně.
V místnosti se kolem sebe rozhlédnu a očima hledám krb u kterého bych se mohl usušit.

Len stojím vedľa dverí spolu s ústatnými trasúc sa zimou otvárajúc a zatvárajúc ruky v snahe si ich zahriať a neprítomným pohľadom pozerám na toho človiečika, ktorý tu býva sám opustený v krajine skalných obrov.
Pozerám sa na neho ale v skutočnosti ho nevidím pretože som príliš unavený aby som si ho všímal a uvedomoval.

"Dobrý večer," zahuhlám pozdrav a měřím si chlapíka. Přece jen to jak nás zve dovnitř s otevřenou náručí se mi nezdá úplně v pořádku. Já kdybych takhle bydlel sám uprostřed hor a takhle v dešti mi na dveře bušila banda ozbrojených chlápků, ... nevím, nevím. Ale třeba tu nebydlí tak úplně sám.

Pokrčím rameny, zahuhlám: "Můžem se tu ohřát?" A už se ženu do dveří, přímo k nejbližšímu ohništi.

Žabikuch několikrát zabušil klepadlem a odstoupil stranou do světla lucerny. Parophis i s omráčeným Arionem, přehozeným přes rameno, stojí vedle, ostatní postávají za nimi. Jen hraničář Aer Thano, který vás zatím doběhl, zůstává vzdálen stranou, přikrčený a připraven svým lukem se vypořádat s jakýmkoliv nebezpečím.

Přes hřmící bouři a silný déšť neslyšíte žádné jiné zvuky. Dveře se však po chvíli otvírají a ve světle, které vychází z domku, se objevuje menší postava. Vousatý chlapík s řídkými bílými vlasy, v brýlích, županu, bačkorách a špičaté noční čepici. V rukou drží zašívání, zřejmě jste ho vyrušili od práce. Ačkoliv podle šedivých vlasů lze odhadovat starší věk, v očích mu stále jiskří plno elánu a energie. K vašemu překvapení na vás bez zaváhání dobrácky kyne rukou:"Pojďte dál!" volá. "Je tam mokro a zima i pro čarodějnici. Pojďte dál!"

Když se obrysy obou obrů, za clonou deště už nejasné, ztratily v dálce za mnou, napřímil jsem se a začal spěchat za ostatními. Světélko ve tmavém šeru jsem spatřil a zamířil k němu.
Právě ve chvíli, kdy jsem se nadechoval k zavolání, že jsem dorazil, ozvalo se Žabikuchovo bouchání klepadlem.

... snad se napřed podívali do okna, jestli je někdo uvnitř ... S tou myšlenkou jsem se zastavil a stále vzdálený od zbytku družiny jsem se rychle přikrčil k zemi.
Rozhodl jsem se počkat, co se stane po klepání na dveře. V levé ruce ještě pořád držím luk, šíp jsem vrátil do toulce a z jiné jeho kapsy jsem vytáhl obyčejný šíp.

Spolu s Žabikuchem se vydávám ke světlu, které slibuje teplo a sucho. Jinou možnost si nepřipouštím. Arion, kterého nesu na zádech potřebuje oboje jako sůl. A já taky.

Stoupnu si vedle něj přímo do světla lampy a čekám až někdo otevře.

Ale kdo může bydlet zrovna tady? Mezi lítajícíma šutrama a obrama? A co tu vlastně jí? To je jedno, hlavně že tam uvnitř se budu moct usušit.

"Ha, zázrak." vyhrknu ze sebe když se dostanu blíže k neznámé budově.
"Nevím, jak vy, ale já tady toho už mám dost."
Promočený až na kost a unavený bez váhání beru za žertovné klepadlo a silně jím zaklepu na dveře. Pak kousek odstoupím, ale stále zůstávám ve světle lucerny.
Pak už jen netrpělivě čekám co se bude dít...

Jak pokračujete po přírodní horské stezce, světlo sílí. Za chvilku docela jasně vidíte okno s kosočtverečnými tabulkami. Několik sáhů před vámi se k vašemu překvapení ve tmě rýsují stěny menšího horského obydlí.
Na hluboké okenní římse stojí lampa skoro jako maják pro zbloudilé poutníky. Dveře jsou opršele šedozelené a mají mosazné klepátko s žertovným obličejem. Napravo ode dveří je druhé okno, tmavé, jako když je místnost prázdná. Nalevo od osvětleného okna jsou vidět dvě menší okénka, také tmavá.

Skryti u menšího skaliska si z dálky prohlížíte stavení a pátráte, jestli neobjevíte jakékoliv známky nebezpečí. Mezitím se z deště vynořil hraničář Aer Thano, zabalený do svého pláště s kapucí, aby se co nejvíce chránil před deštěm a chladem.

Jak se pod zataženou oblohou setmělo, vidím zbytek družiny čím dál méně. Nevědět, že to jsou oni, už bych asi nerozeznal jejich pohyb od hry stínů v provazcích deště. Teď už za nimi obři asi nepoběží.
... ještě mě aby si nevšimli ... mno, nastala chvíle pro opatrný ústup ...

Natočil jsem se k obrům bokem, abych mohl při pohybu stále sledovat, jestli na mě neletí nějaký balvan. Potom přikrčený co nejvíce k zemi a velmi pomalu jsem se začal plazit za ostatními. Vždycky po několika sázích se zastavím a chvíli pozoruji obry, jestli se dál věnují své hře nebo jestli nezačali svoji pozornost upírat směrem ke mně.

... začínají se ztrácet, a jsou vztyčení ... já jsem u země, mám tmavý šedý plášť ... je to dobré, zatím mě neviděli ... musím ještě kus pořád takto opatrně ...
S lukem a šípem stále připravenými v rukou se pomalu od obrů vzdaluji.

S očami uprenými smerom k svetlu neprítomne odpoviem Párovi:
Svetlo?Nie dieťa?Ja vidím dieťa..Alebo chudého hobbita?Či trpaslíka menšieho než trpaslík?..Áno..Svetlo..
S tým sa pohnem vpred Ďalej nevšímajúc si ostatných a ani sa poriadne nepozerajúc pod nohy.. Ramená od únavy a zimy spustené nižšie,zhrbený a celkovo duchom neprítomný kráčam vpred..Za svetlom.

Ohlédnu se kde zůstal Aer a pak kouknu směrem na Triamose. Trochu si nadhodím Ariona, který mi leží na rameni, udělám krok blíž k elfovi a položím mu zlehka dlaň na rameno: "Táhmle vepředu je nějaké světlo, ještě kousek."

Obři jsou trochu dál. Ve zmatku bouře není jasné, jestli jste je při hledání úkrytu nechali za sebou, nebo jestli odešli dál.
Ať je to tak nebo tak, balvany dopadají soustavně za vás, obvykle o víc než sto sáhů.
Ale vítr, déšť a blesky neutuchají. Triamos má skelný pohled a vypadá, že si každou chvíli sedne rovnou do louže a usne. To by se už ovšem nemusel probudit! Jste promoklí a třesete se.

Přestávka mezi blesky stačí na to, abyste ve tmě před sebou zahlédli mihotavé světélko. Vypadá hřejivě a přívětivě jako světlo lampy nebo krbu...

Liják, černé bouřkoví mraky a oslepující šlehání blesků udělaly z odpoledne hotovou temnou noc! Sotva vidíte na přírodní stezku, po níž jdete.
Jak jen v téhle tmě najdete nějaké kryté zákoutí nebo jeskyni?

Tak tohle bylo těsný. Musím odtud rychle pryč. Už na nikoho nečekám, popadám věci a jak nejrychleji a nejopatrněji dokážu mažu pryč od obrů. Snad někdo z ostatních přežije aby tady v té divočině nebloudil sám...

Balvan se provalil kolem vás jako drtivá pěst. Žabikuch i Triamos skočili po hlavě stranou, instinkty a pudy sebezáchovy bezpečně zafungovaly. Obří kámen se prohnal těsně kolem nich, ale až na pár drobných oděrek jsou v pořádku. Stačilo málo a balvan je rozdrtil, nebo také mohli uklouznout a skutálet se z tého nejisté výspy.
Oba na nic nečekají, zvedají se ze země a rychle pokračují dál, pryč od obrů a nejlépe někam, kde byste přečkali bouři.

Přikrčený za nevelkou skalkou jsem ze zavěšení na torně uvolnil svůj luk a pozoruji střídavě obry a vzdalující se družinu. Zatím nejsou dost daleko, aby při spatření obrům připadali nezajímaví natolik, že se za nimi ... a pokud budu mít štěstí, tak ani za mnou ... nepustí.

Zatím zůstávám skrytý a prohlížím si oba velikány. S lukem v levé a šípem v pravé ruce porovnávám cíle, pokud bych musel střílet a měl chvilku na výběr. Ale oba obři se mi dosud zdají celkem stejní.

Připadám si jako v jiném světě, nekonečné provazce vody do skal kolem neúnavně vytloukají svou píseň, do toho rozzuřeně ječí vítr smýkající s námi jako kdybychom byli malí kluci a do třetice všeho dobrého kolem občas prohučí šutr se kterým se jen tak někdo nepopere.

To není prostředí, kde by se dalo dlouho přežít. To není nic pro mně a všechno uvnitř mi říká: Rychle odtud! Nejdříve sám sebe přesvědčuji bláhovou nadějí, že bych snad dokázal obra zastavit, ale dobře vím, že bych musel mít opravdu štěstí. A tak když Ariona zasáhne kámen, tak neváhám využít příležitosti, popadnu jej a připojím se ke skupině, snažící se odtud dostat. Po hraničáři, který zůstává vzadu, vrhnu ještě jeden pohled a na okamžik přemýšlím, zda je to opravdu hrdinství a nebo spíše šílenství.

Pak přilítne další kámen a vím, že je to vlastně jedno.