Můra v dešti 1 (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Můra v dešti 1

Autor : Asshess   26. února 2009   Povídky
Několikadílná povídka. Psaní mi moc nejde, ale chci znát kritiku. :) pomáhal mi s tím brácha (menší úpravy.) jinak je to zveřejněné na dračím světě

Směšné.

Jak potupné a směšné.

Říkal jsem mu, ať si hlídá záda. Stal se mým učněm a málem zemřel při prvním výcviku. Takové ponížení. Chodí za mnou mladí kluci. Já, Maro de Moon, mocný válečník, dělám učitele takovým tupcům. Kdo přijde dnes? Další ubožák? Určitě. Na světě už zbylo jen pár lidí s bojovým duchem. S darem bojovat. S duchem zvířete.

Já jsem můra. Noční můra. Ano, přesně tak. Ten hmyz.

Zatímco cigaretový kouř pohlcoval večerní tělocvičnu opuštěné školy, já zamyšlen sledoval zářivou lunu za popraskanými okny a čekal. Čekal na něco, čemu už dávno nevěřím. Ze vzpomínání mě přetrhlo tlumené zaskřípání dveří a zavrzání starých prken podlahy.
"Smím vejít?" zazněl klučičí hlas do tmy.
Uhasil jsem cigaretu o rezavý popelník a zaujatě naklonil hlavu na stranu.
"Už jsi vešel," pokusil jsem se o vlídnější odpověd. Byl jsem unaven.
Do zářivého světla měsíce se vnořila klučičí postava.
"Mistře," oslovil mě. Zaujal mě. "Chci se stát vaším žákem."
Koutky mých úst se nadzvedly do lehce ironického úsměvu. "Kolik ti je, chlapče?"
Zatímco jsem čekal na odpověd, ubíhaly dlouhé vteřiny ticha. Vstal jsem a pomalu se vydal ke klukovi.
"Sedumnáct," ozval se zdráhavý hlas.
Sám přeci tušil mou reakci. Sám přeci věděl, jak je mlád. Tak proč sem zaboha chodil.
"Sedumnáct..." zopakoval jsem do ticha a sjel kluka neutrálním pohledem. První, čeho jsem si na něm v tom šeru všiml, byl pár odhodlaných, hnědých očí, překryté temně kaštanovýma vlasama, neposlušně spadávajícíma do tváře. "Sedumnáct..." pošeptal jsem si pro sebe a odvrátil pohled zpět na zářivou lunu za okny.

"Vrať se domů," zazněl muj nelítostný hlas do ticha.
Kluk přešlápl a i v té tmě jsem rozeznal jeho zklamaný, avšak překvapený pohled.
"Nevrátím. Nemám domov. Odešel jsem; jenom kvůli vám. Jenom kvůli tomu, abych se mohl stát takový, jako vy. Odmítnete-li mne, zemřu! Zemřu pod mostem, a moje poslední myšlenky budou, zda-li by jste mi dal šanci. Šanci, kdyby jste věděl, že tam jsem a že jsem mrtvý!" byl rozhozen. Místy to vypadalo, že křičí, pak se ale zase nesměle stáhl do klidnějšího, zoufalého tonu.
"Zemřel..." prohodil jsem a vytáhl krabičku cigaret "Umíráme každý. Umíráme, protože stárneme. Umíráme, protože jsme zabiti. Umíráme, protože to vzdáváme. Já tě ted pošlu pryč, a ty umřeš. Umřeš, protože to vzdáš." Omlčel jsem se a snažil se rozeznat jeho výraz v tváři. Byl klidný. S nádechem vyčítavosti a neporozumění. "Abys mohl být silným bojovníkem v těle, musíš být silným bojovníkem i v duchu. Jsi-li doopravdy takový slaboch... jdi. Jdi a zemři, tam, pod mostem. Tam je ti místo."

Ne. Nejsem takový. Nejsem ten bojovník, co ve stáří hledá své učně, ale je na ně tvrdý, krutý, nelítostný. Nejsem ten mrzoun, co nezná city. Avšak neodolal jsem pokušení podrobit kluka mé první zkoušce. Jak jsem už říkal. Zaujal mě.
"Neodejdu!" zařval a ve zlé předtuše radši krok odstoupil.
"Nekřič tak. Nejanči," pokusil jsem se toho uřvaného kluka uklidnit. Dal jsem si cigaretu do pusy hledaje po kapsách zapalovač. V ten moment mě ta mladá bytost přede mnou nijak nezajímala. Jediným pohybem prstu se na modravém zapalovači rozzářil plamínek ohně. Tělocvična i má mysl byly znovu pohlceny cigaretovým kouřem. Znovu jsem se věnoval klukovi.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se bez náznaku zaujetí a odvrátil se, připraven vrátit se zpět k rezavému popelníku.
"Kyuu," řekl. V jeho hlase byla cítit neobvyklá hrdost. A nebylo to nadarmo.
"Kyuu," vydechl jsem pruh kouře, zamyšleně hledíc na měsíc. "Kyuu říkáš. Asi víš, co tvé jméno znamená." Slabě jsem k němu natočil hlavu a opětoval bezduchý pohled.
"Ano, znamená to Drak," prohodil a já si nemohl nevšimnout toho úsměvu.
"A čím sis takový titul zasloužil, mladý muži?" zahučel jsem podrážděně a otočil se k němu celým tělem, polykaje kouř okolo mě.
Rozhodilo ho to. Nervozně přešlápl a pokrčil rameny. "Dali mi ho rodiče."
"Ode dneška budeš dělat to, co ti řeknu já, Kaii," zazněl můj přísný hlas bez jakýchkoli okolků.
"Kai? Ale..." chtěl protestovat ale můj pohled mu připoměl, v jaké situaci je, a s kým o mluví. "Ano" zaznělo místností.
"Mistře?"
"Oslovuj mě Pane."
"Ano, Pane. Totiž... Jmenujete se Maro, mám pravdu?"
"Maro de Moon."
"Znamená vaše jméno něco? Víte jak to myslím, jako..."
"Já sám."
"Vy sám?"
"Maro znamná Já sám."
Kai se odmlčel. Otočil jsem se k němu a vydechl šedobílý kouř. Viděl jsem v jeho očích několik otázek. Toho kluka jsem mohl číst jako knihu. Byl tak předvídatelný.
"Proč..."
"Protože už dávno vím, že na nikoho, nikdy není spoleh. Kromě sebe. Na nikoho jiného," odpověděl jsem hasíc poslední cigaretu.
Tehdy uběhla ta noc. Noc, co byla určena jen pro nás dva. Noc co předurčila dva osudy. Naše. Osudy.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Můra v dešti 1?
Adien, Amthauer, jambo.cz, Laethé, vrab

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1

jambo.cz - 4. března 2009 10:10
jambo.cz

Celkem pěkné a tajemné jen bych se snažil použít širší slovní zásobu a rozhodně bych přidal větší popisy.
Měla by sis dát pozor na některé výrazy jako třeba klučičí, je to takové trošku nešikovné spíš bych použil chlapecký ale to je vše na tobě
Jinak myslím si že ač ji někteří nazvali tuto povídku bezpříběhovou mě se celkem líbila a budu se těšit až si přečtu další díl
"Když do toho třísknu, a nic se nestane, co udělám??? Třisknu do toho ještě víc!!!"

Laethé - 3. března 2009 13:13
Laethé

Slovo, kterym bych tento text vystihla by nejspis bylo "tajemny". Tajemna jsou jmena, tajemne je kde a kdy se text odehrava, tajemne pusobi set kolem telocvicny...

Rozhodne se tesim na pokracovani, ve kterem se snad konecne dozvime o co jde... Cimz nechci rici, ze zacatek je spatne napsany - naopak, navnadi k dalsimu cteni. Bohuzel, to je asi tak vse.
Jsem anděl / co Tě dostal na povel / ale mám-li Tě vzít do nebe / chci z toho něco pro sebe / mám rád řeč těl / a v kapse lubrikační gel / tak mi namaž perutě / a já do nebe vemu Tě. (Xindl X - Anděl)

Adien - 1. března 2009 17:28
Adien

Zajímavé.. spíš než první díl v tom vidím prolog k nějakému dalšímu, většímu příběhu, zajímá mě co bude dál.. a líbí se mi tvůj styl psaní.
Otevřete okno upírovi......

agarwaen - 28. února 2009 16:24
agarwaen

Víš, těšil jsem se jaká bude ta první zkouška a tak ,ale ty skončíš už tímhle? Mohla si sem narvat mnohem víc. Pak je tu málo popisu. Vzhled, oblečení, prostředí. Všechno. Napadlo mě že je to v Japonsku kvůli jméně Kayu a ten mistr je nějakej kung-fu mistr. Nejspíš. Když jsem to dočetl vůbec mě to nenaplnilo. 2*.

PS: Ne "sedumnáct" ,ale "sedmnáct"
http://bandzone.cz/zixi

Amthauer - 27. února 2009 12:58
Amthauer

vrab 27. února 2009 12:49
To ani ne, v přesných popisech se vyžívá hlavně červená knihovna, které jde fakt jen o naservírování syžetu bez prostoru fantazii. Co mi tady chybí je jakýkoliv pevný bod, cokoliv, k čemu by to spělo a co by mě donutilo si přečíst další díl, cokoliv, co by mi pomáhalo nahlédnout svět z úhlu, ze kterého jsme se pro všední starosti zapomněli dívat, nebo ze kterého jsme se nikdy nedívali.
- What is a life devoid of strife?

vrab - 27. února 2009 12:49
vrab

Nedokážu si zatím toto nikam zařadit. Jak řekl Amthauer, tak čtenář není o nic bohatší- Popravdě, kdybych se teď měl rozhodnout jestli mám přečíst další díl, tak řeknu popravdě, že bych dlouho váhal.

Chybí mi tu nějak detailnější popis co má ten kluk na sobě, co má Mano de Moon za oblečení a jak vůbec vypadá? Co je to za mistra? Nějaký válečník, ale ehm v dnešní době (podle zapalovače odhaduji, že se to odehrává přibližně v dnešní době) si nedokážu vybavit co by to mohlo být. Karate? Že by? Bylo by dobré to zmínit.

Ale jinak je tam pár hezkých pasáží. Aspoň ten začátek mě nadchl.

A není třeba cpát nějakou záchranu světa do každého dílu, ale hodilo by se trochu rozepsat, aby pak čtenář mohl říct, "Jo bude to příběh o tomhle a tomhle..." Takhle opravdu nevím.

Asshess - 26. února 2009 23:19
Asshess

pokud v každém díle očekáváš akční scénu kdy hrdinové třikrát po sobě zachrání celý svět, zamilují se, pořídí děti a pro změnu zachrání svět napočtvrté, asi tě žklamu.

Amthauer - 26. února 2009 23:15
Amthauer

Takže - co to před sebou máme? Příběh, respektive fragment příběhu, ve kterém se nic nestane. Kluk přijde za mistrem, pozdraví jej, čímž se mu nejspíš zalíbí, prohodí pár aforismů, zauvažují nad svými jmény a konec, pokračování příště. O co je bohatší čtenář? O nic.

**
- What is a life devoid of strife?

1


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog