Absurda (1. strana) | Články - Aragorn.cz

 Čekal jsem. Byla tma. Jedno ze světel pouličního osvětlení se zachvělo. Párkrát probliklo a pak se rozzářilo víc, než by mělo. A prasklo. V tu chvíli na konci ulice vyjela ze zatáčky tramvaj. Koleje se zachvěly a otevřely se dveře. Dvě stovky metrů za míň jak vteřinu? No co, viděl jsem už divnější věci. Šel jsem úplně dozadu a opřel se o takovou tu vodorovnou tyč na držení. Dveře se opět zavřely a světla uvnitř zhasly. Rozjeli jsme se. 
  Tramvaj byla skoro prázdná, pár týpků se tu však našlo. Jeden z nich na mě hned po příchodu upřel zrak. Vyklonil se ze svýho sedadla a zasmál se. Měl děsivě bledej ksicht, do kterýho padaly dlouhý mastný vlasy. Zíral na mě svejma žlutejma očima a chechtal se jak blázen. Křivý zuby mu lezly z široce rozevřený tlamy a pořád se řehtal. A přitom měl ten samej výraz. Vůbec žádnej náznak pohybu obličejovejch svalů nebo něco podobnýho. Prostě jako by měl masku. Trochu mi připomínal Jokera. Ten se ale na rozdíl od něj nesmál jako pako. Nebo aspoň ne jako totální pako. 
  Z protějšího sedadla vykoukl plešatej chlap se stehama kolem celý hlavy. Zřejmě po operaci mozku. Nebo po jeho vyjmutí. Měl tak silnej tik v oku, že vždycky otočil hlavou směrem vzhůru. Pak si ji zase rukama narovnal do tý správný polohy. Vzájemně na sebe s Jokerem pohlédli a pak se opět otočili dopředu. Ten se naposled zasmál a ztichl. 
  Rozsvítilo se. Přemejšlel jsem, jestli to nemá nějakou spojitost s tím, že jsme zastavili. Jako by ta tramvaj mohla buď svítit, nebo jet. Dveře se otevřely a dovnitř vešel vysokej chlápek ve svěrací kazajce. Chvíli se romýšlel, kam si má sednout a nakonec zůstal stát. Joker se rozesmál, ale neotočil se. Plešatej chlap opět dostal tik. Dveře se chtěly zavřít, ale zabránila jim v tom uvízlá ruka. Otevřely se. Příchozí chlap vypadal jako úplnej psychopat. Šílenej výraz v očích, psychopatickej úsměv na rtech. A to nemluvím o jeho dlouhým psychopatickým kabátu se zaschlou psychopatickou krví. No, ta krev možná jeho nebyla. Ale psychopatickej kabát měl. Podíval se nejdřív doprava na blázna v kazajce a za ním na pár Joker – Plešatec. Pak si to namířil rovnou ke mně. Opřel se podobně jako já a zíral. Světla se rozblikaly a v jeho ruce se objevila tak půl metru dlouhá zakrvácená kudla. V tramvaji byla opět tma. Dveře se zavřely. Rozjeli jsme se. 
  „Dneska jsem zabil dalšího,“ usmál se, když palcem zkoušel ostří. 
  Neodpověděl jsem. Co taky říct psychopatovi, kterej ti před ksichtem mává půlmetrovou kudlou? 
  „Chtěl jsem ho rozkrájet něčím větším, ale doma jsem našel jenom tenhle kapesní nožík.“ 
  Tramvaj se zakymácela. Všemi uvnitř to hodilo na stranu. Až na blázna v kazajce. Ten se ani nepohnul. Jako by se nic nestalo. 
  „To mi něco připomnělo,“ začal psychopat. „Až doteď jsem všechny části těl házel do jednoho kontejneru. Přemejšlel jsem, že by byla větší sranda házet každou část někam jinam. Co myslíš?“ Pohlídl na mě těma zvrácenejma očima. Úplně jsem viděl, jak se na mou odpověď těší. Pokrčil jsem rameny. A doufal, že mě hned na místě nevykuchá. Joker se rozesmál. 
  „Máš recht. Rezavým to je zábavnější. Ale nakonec se otupí. Všechny se otupí. Já o tom musím přece něco vědět, ne?“ 
  Světla se rozblikaly. Psychopat měl najednou zase prázdný ruce. Zastavili jsme. 
  „Fajn pokec, kámo. Tak zas příště.“ 
  Plešatec trhnul hlavou. Joker tentokrát mlčel. Nastoupil opět muž. Měl koženou bundu a maskáče. Dvěma rychlými pohledy prohlídl celou tramvaj a pak si sedl na poslední sedadlo vpravo, tedy kousek přede mě. Světla zhasly. Rozjeli jsme se. 
  Muž v kožený bundě si zapálil cigáro a pak si všimnul nápisu na okně. Kouření zakázáno. Joker se zasmál. Muž pokrčil rameny a hodil cigáro na protější sedadlo. To okamžitě vzplanulo. Složil si ruce za hlavu a začal si pískat. Z jeho podřezanejch zápěstí tekla krev. Za chvilu jsem stál v kaluži krve. Zatímco on si dál vesele pískal. Melodie mi přišla nějak povědomá, ale nemohl jsem si vzpomenout. 
  Rozsvítilo se. Plešatec trhnul hlavou. Joker se zasmál. Muž s koženou bundou přestal pískat, ale krvácet nepřestal. Dovnitř vešel slepej maník v kšiltovce. Nebo aspoň myslím, že byl slepej. Měl takový ty divný černý brejle. Podíval se vzhůru a pak dolů. „Ne, to je špatně,“ řekl a odešel. 
  Zhaslo. Rozjeli jsme se. Pískání opět začalo. Tramvaj se zakymácela. Tentokrát víc, než předtím. Blázen se opět ani nepohnul. 
  Světla se rozsvítila. Plešatec trhnul hlavou. Joker se zasmál. Pískání přestalo. Někdo úplně vepředu vystoupil. Vešel slepej v kšiltovce. Podíval se nahoru a pak dolů. „Ne ne, to je špatně.“ Odešel. 
  Zhaslo. Rozjeli jsme se. Tentokrát se ale už žádný hvízdání neozvalo. Joker se zasmál. Že by ten maník v koženým už chcípnul? Šel jsem se na něj podívat. Byl bledej. A usmíval se. Zamával jsem mu před ksichtem. Ani nemrknul. Pokrčil jsem rameny a šel se opět opřít. 
  Tramvaj prudce zpomalila. Tentokrát se blázen v kazajce pohnul. Ale úplně na jinou stranu. Hodilo to s ním totiž doleva, kde vytvořil na okně velkej krvavej flek. Joker se rozesmál. Normálně by snad padl dopředu, ne? Na druhou stranu, on asi normální nebyl, když měl tu kazajku… No co, viděl jsem už divnější věci. 
  Rozsvítilo se. Plešatec vstal. Joker se zasmál. A k mýmu překvapení pískání opět začalo. Než se plešatec dostal ke dveřím, třikrát dostal tik a třikrát si narovnal hlavu. 
  Opět vešel slepej s kšiltovkou a opět si zopakoval svůj výstup. A opět taky odešel. 
  Vešli dva zřízenci z blázince. Alespoň jsem si to myslel, než jsem uviděl jejich svěrací kazajky. 
  „Tak co myslíš?“ ozval se jeden z nich. Ten druhej přešel k zakrvácenýmu oknu a pozorně si ho prohlížel. 
  „Lepšejší jak minule. Zlepšuje se, chlapec, zlepšuje.“ První blázen přišel k mrtvole a chytil do zubů jeho límec. „Hak hohně htěhtí,“ zamumlal a vytáhl ho z tramvaje. Druhej blázen se postavil do uličky. Světlo zhaslo. Pískání přestalo. Rozjeli jsme se. Zachvilu se tramvaj zakymácela. Všemi to hodilo na stranu. Až na blázna ve svěrací kazajce. 
  Muž v kožený bundě vstal a vydal se ke dveřím úplně vepředu. Za sebou nechával červený pruhy. Nechápal jsem, kde vzal tolik krve. Celá tramvaj rudá a on si pořád krvácí. 
  Rozsvítilo se. Tentokrát se Joker neozval. Zato se opět ozvalo pískání. I když takový trhaný. Pak se krvácející maník skácel k zemi. A Joker se rozesmál. 
  Vešel slepej v kšiltovce. Podíval se nahoru, podíval se dolů. Ale nic neřekl. Znovu se podíval nahoru a opět dolů. Tam čuměl trochu dýl. Pak se sklonil a ochutnal krvavou stopu. 
  „Ano, “ usmál se. „Tohle je ono.“ A posadil se. 
  Zhaslo. Rozjeli jsme se. Rozsvítil se takovej ten informační panel. Nebo spíš displej? To je fuk. Prostě takový to tamto. Objevila se tam šipka a pak název příští stanice. Absurda. Tam vystupuju. Tramvaj se zakymácela. Blázen se ani nepohnul. Muž v kožený bundě vstal a šel si sednout. Začal si pískat. 
  Rozsvítilo se. Zastavili jsme. 
  Vyšel jsem ven. Stál jsem na místě, odkud jsem původně nastoupil. Lampa byla jako nová. Na rozdíl od všech ostatních, který byly úplně rozflákaný. Jo, a celá ulice hořela. Nebo vlastně ne. Celý město hořelo. Plameny šlehaly vysoko k nebi a vytvářely obrovskej oblak dýmu. A obloha byla rudá jak krev. 
  Otočil jsem se zpět k tramvaji. Dveře byly už zavřený. Joker měl na okně připláclej ten svůj maskoidní ksicht a řechtal se. Sice jsem ho neslyšel, ale smál se. Prostě jsem to věděl. Pak se uvnitř zhaslo a tramvaj vmžiku zmizela. Místo ní jsem spatřil temnou postavu v kápi. Nebo vlastně v kapuci, ale kápě zní líp. Takže z kápě mu lezly tmavě hnědý dlouhý vlasy, který mu zároveň zakrejvaly ksicht. A taky byl celej od krve. Chvilu na mě zíral a pak si stáhl kápi dozadu. Byl jsem to já. 
  „No co,“ usmál se svou krvavou tlamou, „viděl jsi už divnější věci.“