Život samuraje (1. strana) | Články - Aragorn.cz

*Probudil mne hluk. Vyběhl jsem z postele. Mé kimono šustilo, když jsem přebíhal chodbu. Matka otevřela dveře. „Higen!“ vykřikla mé jméno. Nereagoval jsem na něj. Přiběhl jsem ke dveřím a odsunul je. Venku bylo několik desítek vojáků oblečených v černém se zamaskovanými tvářemi. Masakrovaly naše samuraje a my neměli šanci. „Kde je Jacob?“ zeptal jsem se vyděšeně matky. Matka místo odpovědi vykřikla a přikryla mne svým tělem. „Mami?“ málem jsem vykřikl úlekem. Sesunul jsem ze sebe matčino tělo a hned jsem si povšiml, že něco je v nepořádku. V zádech měla zabodnutou katanu.  „Mami!“ vykřikl jsem bolestí, kterou jsem teď cítil. Ve vedlejší místnosti se ozval pláč dítěte. Můj bratr! „Magojiro, počkej!“ Zvedl jsem se z podlahy, v očích jsem měl slzy a nešly zastavit. Do domu někdo vběhl. Nebyl to náš samuraj! Přeběhl místnost ke mně a odstrčil mě ode dveří, kde byl Magojiro. „Ne!“ vykřikl jsem, když jsem dopadl na podlahu. Byl jsem hned na nohou a běžel do otcova pokoje pro jeho katanu. Byla těžká, nebyl to dřevěný opracovaný meč, se kterým jsem cvičíval spolu se svým přítelem. Magojiro vykřikl a já si uvědomil, že stojím nad ostřím meče a prohlížím si ho. V duchu jsem si nadával, když jsem běžel do chodby. Nikdo tam už nebyl. Dveře do pokoje, kde ležel Magojiro, byly dokořán a pokrývky, ve kterých ležel, byly rozházené. Těžce jsem oddechoval a snažil jsem se zadržet vzlyky. Jsem přece samuraj!

„Higen!“ ozval se jiný známý hlas z venku. Vyběhl jsem na verandu domu. Na koni k našemu domu mířil Jacob, čtrnáctiletý, hnědovlasý cizinec, kterého před nedávnem přivedl do vesnice Katsu, jeho strýc, který je zároveň vůdce samurajů. Zvedl svou volnou pravou ruku, to bylo také zvláštní, držel často katanu v levé. Věděl jsem, co tím chce naznačit. Musím dát ruku nahoru, poté, co přijede blízko, mě chytí a vytáhne mne nahoru k němu do sedla. Byl to samurajský trik, aby se nemusel zdržovat zastavením. Nikdy jsme to nezkoušeli, bylo to příliš nebezpečné. A teď? V zuřící bitvě o vesnico? Blížil se a já zvednul svou pravou ruku. Důvěřoval jsem mu víc, než komukoli jinému. On tu svou dal svisle dolů a poté jsme se chytili za lokty. Zvedl mě do výše a já dosedl za něj do sedla. Poté, co mě Jacob pustil, chytil uzdu a přidal do rychlého cvalu. Jeli jsme hodně rychle, a proto se mi jen před očima míhala mrtvá těla mužů, žen i dětí. Ztratil jsem matku a bratra. Mířili jsme ven z vesnice. „Bitva je tam!“ křikl jsem proti větru a ukázal rukou dozadu, i když to Jacob neviděl. „Ujio mě pro tebe poslal, měl jsem tě vzít a odjet s tebou.“ odpověděl Jacob. Tak Ujio… nejspíše je teď také mrtev. *

„Ne, prosím! Ne! Ne! Prosím! NE!“ Někdo se mnou zacloumal a já otevřel oči. Nebyl jsem na koni s Jacobem, ani v probíhající bitvě, ležel jsem v posteli v Evropě, u Jacoba doma. Pořád se mi před očima míhaly stíny bitvy.
„Zase se ti zdálo o té noci?“ zeptal se tiše Jacob, viděl jsem do jeho krásné tváře, byla plná nevyslovených starostí a v nočním šeru mi připadala i unavená. Jen jsem přikývnul a posadil jsem se. Nemohl jsem moc zvednout hlavu, abych se nepraštil o horní lůžko, na kterém spal Jacob. On se usadil do křesla u pracovního stolu, které stálo hned vedle žebříku, který vedl na horní lůžko. Pracovní stůl byl zády otočený k balkónu a předem otočený ke dveřím z pokoje. Na stole bylo plno Jacobových papírů a věcí. Chvíli se na mě díval a přemýšlel.
„Vždyť už jsi přes rok ten sen neměl. Nechápu, proč se ti vrátil,“ mluvil spíše pro sebe. Bylo to už dva roky, co jsme opustili vesnici a zamířili jsme z Japonska sem, do Jacobova domova. Položil jsem nohy na podlahu a zadíval se na skříň před mou postelí.
„Já to taky nevím,“ zašeptal jsem česky. Ten jazyk mi byl krajně nepříjemný, ale pro život tady jsem se jej musel naučit. Ze snu jsem křičel japonsky. Zvláštní.
„Půjdu si dát sprchu,“ řekl jsem pak tiše a Jacob přikývl. Prošel jsem kolem něj a zamířil do koupelny, kde jsem na sebe pustil teplou vodu a snažil se smýt ze sebe ten sen.

Byla to asi půlhodina, co jsem vylezl ven. V pokoji už se svítilo a za kuchyňskými posuvnými dveřmi, které buď zavíraly kuchyni, nebo obývák, se ozývalo veselé čenichání. To mě vítala po ránu Betty, Jacobův pes. Neotevřel jsem jí dveře, začala by šťastně výt, a skákat mi po nohách a navíc Jacobovi rodiče ještě spali. Přešel jsem tedy jen s ručníkem kolem pasu do pokoje. Jacob už měl rozsvícenou lampičku na stole a prohraboval se papíry, co na něm ležely. Otevřel jsem tu obrovskou skříň co byla hned vedle balkónu, naproti našim postelím. Oblékl jsem si tričko a spodní prádlo.
„Nechceš se o tom doufám bavit, že ne?“ zeptal jsem se ho tiše.
„Pokud o tom mluvit nechceš, tak se o tom bavit nebudeme.“ Jacob se na mě podíval a usmál se. Potom se znovu vrátil ke své činnosti.
„Zajdu s Betinou, jo?“ Na odpověď jsem nečekal. Opustil jsem pokoj a otevřel dveře do kuchyně. Vyběhnul malý yorkšíří pejsek, na to, že měla deset let, byla ve skvělé formě. Neměla potíže s klouby, ani nadváhu. Dobře se o ni Jacob staral. Oblékl jsem jí kabátek s kšíry, sám jsem si oblékl kalhoty, mikinu a bundu. Tento leden byl velice chladný. Všichni tvrdí, že přišla zima až ze Sibiře. Vím, že v Rusku je zima, učil jsem se to ve škole a doma s Jacobem, bez něj bych nedokázal tak rychle na střední školu, ale nepochopil jsem to. Byl to snad vtip? Pousmál jsem se, když jsem mířil po schodech dolů. Jacob má taky svůj osobitý styl. Obléká se velice zvláštně. Rád nosívá košile s kravatou, svetry a kabáty. Vypadá v tom sice dobře, ale přece jen v jeho věku je snad jediný, kdo nosí kabát. Nebo jsem nikoho já neviděl. Neustále má zapnutý internet a pomáhá lidem, kteří mají nějaké problémy, po internetu, přitom má sám svých problémů dost. Svůj nenávistný vztah s otčímem, svou nemoc, se kterou se musí šetřit, jinak může přestat chodit, nebo… zemřít. Otřásl jsem se. Bylo to zároveň tou obrovskou zimou a zároveň při představě, že by zemřela má jediná rodina.

Strávit dvacet minut se psem venku bylo dosti o zdraví. Za chvíli mi začaly rudnout prsty na rukou a celý jsem se třásl zimou, když jsem otevíral bytové dveře a Jacob si bral Betty.
„Uvařil jsem čaj,“ oznámil mi, poté co jsem zavřel dveře. „Bezva,“ hlesl jsem chabě a sundal si bundu. Tady bylo teplo. Přešel jsem do kuchyně, odkud vycházela vůně teplého sypaného čaje. Z hrnečků se kouřilo, a jakmile jsem vklouzl do dveří, předběhla mě Betty s vrčením. Tohle dělala pořád, bránila si své území přede mnou, což se dalo pochopit, ale že to dělala i Jacobovi bylo divné. Sedl jsem si blíže k oknu, na které mráz kreslil obrázky.
„Co budeš dneska dělat?“ zeptal jsem se, když se usadil a já si ohříval prsty o šálek čaje.
„Dnes toho mám docela hodně. Pár schůzek, papírování a ještě bych měl dopsat pár povídek. Třeba k Trochu jiné lásce,“ řekl Jacob svůj denní program.
„Jo to bys měl,“ přitakal jsem. „Už dlouho tě o to prosím, abys něco napsal,“ usmál jsem se a Jacob mi úsměv oplatil.
„Klára chtěla, abys dneska k ní zašel, potřebuje pomoct s japonštinou,“ vzpomněl si po chvíli Jacob.
„No jasně,“ neudržel jsem ironickou poznámku. „Vždycky chce pomoct s japonštinou, ale pak si celou dobu povídáme o Japonsku. Ne, že bych si stěžoval, ale mluvit pořád to samé dokola. Nemůže totiž pochopit, že jsi byl rok pravým samurajem. No není se čemu divit, když jsi vypadal, jak jsi vypadal.“ Pousmál jsem se a na chvíli jsem mlčel. Jacob se usmíval.
„Máš pravdu,“ řekl mi. „Byla to se mnou bída, ale teď jsem na to dobře,“ Podíval se na své hubené tělo.

Otevřely se posouvací dveře z obýváku a do kuchyně vešel Jacobův otčím.
„Jdu si sbalit do školy,“ řekl Jacob, nechal čaj čajem a zamířil chladně do pokoje. Jeho otčím se podrbal na genitáliích přes spodní díl pyžama.
„Dobré ráno,“ hlesl jsem. Něco nevraživého zavrčel. Neviděl mě tu rád. Myslel si o mně nejspíše jen to nejhorší. Příživník, doufám, že to slovo tak je. Čeština je těžký jazyk.
„Řekni Jakubovi, že dneska potřebuju pomoct,“ řekl mi, když měl hlavu skoro v lednici a koukal se, co tam je.
„Vyřídit mu to můžu, ale dnes má plno práce. Proto pochybuji, i kdyby chtěl. Požádal jsem ho, aby mě doprovodil na jeden kurz,“ řekl jsem pomalu. Lhal jsem, ale nechtěl jsem, aby zase s ním šel na chatu, kterou si s jeho matkou koupili. Vracel se unavený a zdeptaný, ale musel to absolvovat. Zavřel dveře od lednice, a když jeho postava mizela z kuchyně, zašeptal cosi o šikmookém šmejdovi.
„Baka!“ ulevil jsem si tiše. Nesnášel jsem jeho otčíma, přesně jako Jacob. Jeho otčím nás oba také nesnášel a Jacobova matka byla někde napůl zaklesnutá, jakoby mezi dvěma světy. Světy svého syna a svého manžela. Někdy milá, někdy se chovala jako její manžel. Zamířil jsem s čaji do pokoje.
„Neukazuj se dnes doma. Jsi semnou na kurzu,“ řekl jsem, když jsem mu položil jeho čaj na pracovní stůl. Usmál se: „Díky.“ Poté co jsme si v klidu vypili čaj a když začalo svítat, oblékli jsme se. Jacob do svého kabátu a já do své bundy, o které všichni tvrdili jak je v módě. Nosilo ji hned několik lidí. Směšné.

Autobus měl pár minutové zpoždění a my mrzli na zastávce. Jacob si něco mumlal a já se klepal zimou. Po cestě jsme s Jacobem moc nemluvili. On poslouchal hudbu a já se díval na zamrzlou krajinu a východ slunce, který byl omráčen tím smogem, co nad tímto městem vládne skoro měsíc, jako ta hrozná zima. Viděl jsem v Jacobově tváři zkroušený výraz, nechtěl jsem se ho ptát, co se děje. Věděl jsem to, taky jsem v něm oživil vzpomínky na naši vesnici v plamenech. Na mou rodinu, nejspíše mrtvou. Magojiro, toho unesli a nejspíše i zabili. Nechtěl jsem na to myslet, musel jsem být silný. Když jsme dorazili do naší školy, netvářil se Jacob lépe, spíš hůř. Dole čekala profesorka na matematiku a chtěla, aby se každý přezul, samotní profesoři se nepřezouvali, ti až nahoře. Měli jasnou výmluvu: „Vás je stoadvacet a nás jen čtrnáct, takže to tolik nevadí.“

Došli jsme do třetího patra, kde jsme se měli rozejít každý do své třídy. On poslední dveře a já ty předposlední. Potom byl jen záchod pro chlapce.
„Ahoj,“ šeptnul jsem. Neměl to jednoduché, jeho třída ho nenáviděla, ale protože ho nepoznala a on o to teď ani nestál. Má třída se se mnou bavila, ale jen jako s pouťovou atrakcí.

Jen já snad doopravdy věděl, co je Jacob skutečně zač. Jen já jsem se zajímal o něj a jeho život, který nebyl nijak růžový. Celý školní den uběhl jako obvykle. S Jacobem jsem se vůbec neviděl, neustále se z hodiny na hodinu přemisťovali do jiných tříd. Poslední hodinu dnes vůbec jsme měli dějepis, v kterém se mi podařilo usnout.

*Procházel jsem se krajinou naší vesnice, slunce bylo na obzoru vysoko a já se svou matkou jsme mířili domů, před naším domem stál Jacob, nebylo na tom nic zvláštního, bydlel s námi, i když ho má matka v domě nechtěla. Ujit, nejlepší samuraj ve vesnici, stál proti Jacobovi se cvičným dřevěným mečem. Chtěl mu nejspíše dát lekci, lekci tomu cizinci, co sem nepatřil. On však sám nemohl odejít. Byl unesen mým dědou Katsumou. Co měl dělat? Ujio pozvedl svůj dřevěný meč. Ujio švihl mečem a následovala rána, do Jacobovy hlavy. S bolestivým zaskučením se svezl k zemi. Svůj meč pořád držel a po chvíli se snažil zvednout. Ujio přišel až k němu, Jacob si zatím stačil kleknout na kolena. Ujio mu chtěl vzít meč, ale Jacob jej pevně držel, proto se Ujio rozmáchl a znovu Jacoba trefil do hlavy. Jacob pustil meč a v bezvědomí ležel na zemi. Ujio si odplivl na zem a mířil pryč i s ostatními samuraji. Společně s mou matkou jsme Jacoba dostali dovnitř. Položil jsem ho do jeho pokoje a já musel trénovat písmo, nenudil jsem se, ale radši bych se nějak postaral o Jacoba.

Nastal večer a seděli jsme s naším strýcem Nobutadou u jídla, když Jacob vešel do místnosti. Strýc ho hned zval ke stolu. Matka mu nachystala rýži do misky a nebylo jí příjemné, že sedí spolu s námi. Mně to nevadilo. Pomalu jsem jedl pomocí hůlek svou rýži a pozoroval jsem Jacobovu nešikovnost. Hůlky mu pořád padaly z rukou. Za nějakou dobu do sebe dostal všechnu rýži. „Arigato. Okoari?“ Všichni jsme se na Jacoba podívali. On promluvil japonsky! „Taka, ano kata hanashi nihongo,“ řekl radostně Nobutada. „Ike!“ Řekl mu, aniž by Jacob věděl, co to znamená. „Já jsem Jacob,“ řekl a pousmál se, hledaje slova. „Watashi wa Jacob.“ řekl nedokonalou větu. Musel jsem se usmívat.  „Jacob,“ opakoval Nobutada se smíchem. Ukázal na sebe. „Nobutada.“ Jacob po něm opakoval. Poté Nobutada ukázal na matku. „Taka.“ Jacob uctivě pokývl hlavou, matka však odvrátila bolestně tvář. „Magojiro.“ ukázala Nobutada na mého bratra, který se zašklebil. „Higen.“ To mě ale nepředstavil Nobutada. Mé jméno řekl Jacob. On znal mé jméno. Podíval jsem se mu do očí. *

„Higene!“ probudil mě zvýšený hlas učitelky dějepisu. „Vy jste zase usnul!“ Podíval jsem se na ni.
„Omlouvám se.“ řekl jsem tiše.
„Bude Vám odpuštěno, když mi to povíte japonsky,“ usmála se.
„Gomenesai, Sensei,“ řekl jsem a učitelka byla spokojená. Zářila jako sluníčko.
„Baka,“ zašeptal jsem, když se otočila. To byla poslední hodina, kterou dnes měl. Musel ještě za Klárou, která byla vždycky brzo doma. Zaklepal jsem na její bytové dveře, když jsem se po půlhodině cestování autobusem objevil u ní doma. „Ahoj, Higene, pojď dál,“ pozvala mě nadšeně.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji, když jsem si zouval boty a vstupoval jsem do kuchyně.
„Dáš si něco?“ zeptala se Klára, která se posadila k počítači. Její bratr nejspíše nebyl doma.
„Ne, zatím nic,“ odpověděl jsem a usadil jsem se vedle ní do pohodlného křesla.
„Prý potřebuješ pomoct s japonštinou,“ řekl jsem, abych nějak navázal hovor.
„No, ono není potřeba ani tak s japonštinou, ale spíše s povídkou, co píši. Potřebuji jméno pro dívku. Ukážu ti obrázek,“ vysvětlila mi a párkrát poťukala na myš. Podíval jsem se na plochu počítače. Byl tam obrázek ženy s krásnými hnědými vlasy, krásným obličejem. Nejspíše Japonka.
„Taka,“ vydechl jsem tiše.
„Cože?“ zeptala se Klára.
„Taka, dej jí jméno Taka,“ poradil jsem ji a ona si ho napsala na papír.
„Kdo je Taka?“ zeptala se mě, když jsem se znovu posadil. Musela mi tu otázku zopakovat, protože jsem byl mimo sebe.
 „Taka… byla moje matka,“ řekl jsem s hlasem plným bolesti.
„Promiň,“ šeptla. Místo toho jsem se zvedl.
„Co se děje?“ zeptala se, když jsem si obouval boty.
„Potřebuju být sám,“ řekl jsem pouze a se svými věcmi jsem zavřel dveře.

Dlouho jsem se procházel šerým městem. Začalo se stmívat a lampy se pomalu rozsvěcely. Vracely se mi okamžiky z mého života samuraje. Objetí mé matky, cvičení s bokenem.  Mířil jsem cestou, ač nevím kam. Bylo by ode mne moc troufalé, kdybych si vzal život? Vzali by mne samurajové do své Síně? Neměl jsem sílu, nezbyl nikdo z mé rodiny, všichni zůstali ve vesnici, kde zemřeli. Vděčím Jacobovi za život, nebo hanbu? Je to pro mě strašně bolestné myslet takto. Zamířil jsem domů, do svého nového domova u Jacoba, kde jeho otčím čekal jen na to, až jeho byt opustím. Když jsem dorazil nahoru do bytu, zjistil jsem, že nikdo nebyl doma. Posadil jsem se na dolní postel v pokoji. Seděl jsem po tmě a vracely se mi všechny vzpomínky.

*Cvičil jsem se s bokenem, když Jacob odněkud přistoupil. Měl na sobě tradiční samurajské oblečení a opravdu mu moc slušelo. V ruce držel boken z onoho večera, kdy ho Ujio „učil“. Chvíli jsem rozpačitě stál na místě. Jacob poté zvedl svůj boken a postavil se naproti mně.
„Samuraj ni naritai,“ řekl skálopevným hlasem. Chci se stát samurajem, znělo mi neustále v hlavě. Také jsem pozvedl svůj boken. Začali jsme na sebe útočit. Bokeny do sebe naráželi tvrdě, až mi vibrovali ruce. Byl to hodně vyrovnaný boj. Když jsme bokeny udeřili silně, roztříštili se a kusy dřívek odlétali kolem. Chvíli jsme se na sebe dívali jako bojovníci, jako protivníci, ale potom jsme se začali smát. *

„Ahoj!“ ozval se Jacobův hlas ode dveří.
„Ahoj,“ šeptl jsem v pozdrav.
„Děje se něco?“ zeptal se mě, když si odložil kabát na věšák.
„Ne, vůbec nic,“ pokusil jsem se o úsměv.
„Tak proč… proč ty slzy?“ zeptal se, když přistoupil ke mně blíž.
„Slzy… jaké slzy?“ zeptal jsem nechápavě a dal jsem si ruce na obličej. Byl mokrý, hlavně kolem očí.
„To nic,“ šeptl jsem. Posadil se na postel a přisunul se ke mně.
„Pořád tě trápí vzpomínky?“ zeptal se a mne a podíval se mi do očí.
„Možná,“ odpověděl jsem se slzami na krajíčku. Jacob si vzdychl a vzal mě do náruče, mou hlavu si opřel o svou hruď a hladil mě po vlasech. Tolik jsem potřeboval trochu citu a pochopení. Byla by to zbabělost vzít si život. Byl tu někdo, kdo mě měl opravdu rád a potřeboval mě, tak jak já potřebuji jeho. Teď vím, proč se tohle všechno stalo mé rodině. Měl jsem být s Jacobem. Navždy. Tohle je má cesta samuraje.

 Věnováno Katherine Nachio.