Eovin – část první: Nalezenec (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Hnědočerný stín se nade mnou tyčil, jako socha pradávného krále. Jeho mohutný hrudník zakrýval právě se rodící slunce na obzoru, které dodávalo jeho huňatým obrysům zlatavé barvy.
Je zvláštní, kolik lze postřehnout v tom krátkém okamžiku, kdy život visí na vlásku.
Reflexy ale fungovaly stejně dobře jako oči. Instinktivně jsem uskočila a do míst, kde jsem před momentem klečela, dopadly dvě tlapy šelmy. Sotva medvěd dopadl, otevřel tlamu a vydal zvuk, za který by se nemusel stydět snad ani menší drak.
Nevím, jestli se mi udělalo špatně víc z pohledu do jeho jícnu, zápachu z mordy, nebo z uši-rvoucího řevu. Vyděšeně jsem o krok couvla. Všechno uvnitř mě křičelo, abych utíkala, ale nohy se nezmohly než na těch několik toporných kroků. Bylo by jich i víc, než několik, ale levá noha mi zůstala zaklesnutá za šlahounem ostružiní. Náraz zády do kořenů nebyl dvakrát příjemný, ale v tu chvíli mi v hlavě tepalo, jen jak se dostat co možná nejdál od obrovské tlamy, plné zkažených zubů.
Sunula jsem se lokty pořád dál a myslím, že pořádal-li by se někdy závod v tomto pohybu, byla bych jasným favoritem.
Medvěd se ke mně přesto pořád přibližoval. Nespěchal. Jako by věděl, že už mu neuteču. Když jsem zády narazila na chladnou, nepříjemně tvrdou skálu, věděla jsem to už taky.
Medvědi nemají mimické svaly a proto na nich nepoznáte emoce... až na výjimky. Z jeho očí jsem jasně četla, co má v úmyslu. Z toho pohledu mě zamrazilo až v kostech.
Už nikdy nebudu tvrdit, že jsou to hloupá zvířata, ostatně už nebudu mít ani tu možnost, někomu to říkat. Úvahy o mé budoucnosti se rázem smrskly na několik příštích okamžiků.
Chlupatá bestie došla až ke mně a zdálo se mi, jako by si snad vychutnávala strach, který by na mně poznal i slepec.
Obrovská tlapa se rozmáchla k ráně a já věděla, že nemám kam uhnout.
Zavřela jsem oči.

***

Probudil mě paprsek světla, který mi mezi mihotajícím se listím dopadl na tvář. Krásně hřál. Spokojeně jsem se zavrtěla pod kožešinou a nasála vůni letního vzduchu. Milovala jsem tahle rána.
Teprv druhým rokem mě otec bral s sebou, na své cesty za obchodem. Jiné dívky mého věku si stále hrály s panenkami, ale já už jsem se cítila dospělá.
V ranním vánku bylo cítit i něco jiného, než voňavou trávu a kyprou lesní půdu. Vůně pečeného masa mě přiměla rozlepit oči a posadit se.
Na malém ohýnku se pekla druhá půlka včerejšího zajíce. Maso bylo prošpikované kousky bylin a vonělo opravdu nádherně. Nebylo divu, je to jedna z otcových specialit.
V zamyšlení jsem se rozhlédla kolem sebe, ale nikde jsem otce neviděla. Polekaně jsem vyskočila na nohy, když jsem si vzpomněla na svůj sen a po zádech mi přeběhl mráz. To už se, ale tatínek vynořil zpoza vozu. Ulehčeně jsem vydechla a nedala na sobě nic znát. Možná začínám bláznit.
Vůz už byl skoro připravený na cestu a otec všechno pečlivě kontroloval a dotahoval.
Do Dartenu jsou to ještě tři dny cesty. Pak několik dní na prodej našich luků a hned zpátky domů. Otec dělá nejlepší elfí luky v širokém okolí. Ty nejlepší kusy jakoby zpívaly s každým vystřeleným šípem. Každý takový má své jméno...svou vlastní osobnost.
Posadila jsem se k ohni a pootočila zajíce, aby se rovnoměrně propekl.
Zahleděla jsem se na otce. Zrovna zručně napínal nějaký z řemenů a souhra prstů i při tak jednoduchém úkonu mě uchvátila. Vždy mě jeho ruce fascinovaly. Měl v nich pro mě nepředstavitelnou sílu, ale i jemnost a cit.
Vysoká postava, ostře řezané rysy a dlouhé, husté, černé vlasy, to vše určitě stálo leckterou dívku mnoho probděných nocí. Dnes už tvář pokrylo množství vrásek a černá barva vlasů pomalu a neochotně ustupovala důstojné, stříbrošedé. Kdyby nebyl mým otcem, chtěla bych ho za muže. Za pár let... až trochu vyrostu.

"Dobré ráno.” Pohladil mě po vlasech.
"Měl jsi mě vzbudit. Pomohla bych ti.” Usmála jsem se na něj.
"To nestálo za řeč.”

To už jsem krájela maso. Bylo krásně šťavnaté a sliny se mi sbíhaly, jen co jsem do něj zakrojila.
"Za chvíli vyrazíme. Až dojíš, ukliď to tady a sbal všechno.” Ani mi to nemusel připomínat.
Zvedla jsem se a odešla umýt nádobí. Trochu jsem se upravila ve vodním odrazu. Otec mi často říkával, že jsem podobná své matce. Uhrančivé zelené oči jsem měla po ní, ale dlouhá hříva černých vlasů byla jasným důkazem, že jsem dcerou svého otce.
Možná proto se ke mě choval trochu odtažitě. Říkal, že mu ji připomínám. Nikdy se úplně nesmířil s její smrtí. Možná to byla moje vina, že maminka zemřela při porodu. Otec si vždycky přál syna, ale místo toho jsem se narodila já. Nikdy by mi to nedal jakkoliv najevo, ale někde uvnitř jsem to cítila. Vychovával mě proto spíš jako kluka, než dívku.
Ještě v zamyšlení jsem posbírala nádobí a začala sklízet ležení. Za chvíli už by nikdo nepoznal, že jsme na tom místě nocovali.
Cesta lesem příjemně ubíhala, ale já se pořád nemohla zbavit myšlenek na svůj poslední sen. Byl tak neskutečně živý. Před očima mi vytanula černá silueta postavy ze snu a pod rukama jako bych znovu ucítila studenou, kamennou dlažbu. Vím, že po mně ta postava něco chtěla. Vím, že chtěla něco, co jí dát nemůžu... nechci.
Otřásla jsem se a pokusila se zahnat nepříjemné myšlenky. Přehoupla jsem se dozadu na vůz a vytáhla svůj luk. Nebyl to žádný dětský, ale pravý dospělý. Otec říkal, že z malého luku bych měla jen špatné návyky. Jmenoval se Zelený had a skutečně, po jeho jemně zdobeném lučišti se vinula rytina hada s očima zářícíma jako pár smaragdů.
Tisíckrát nacvičeným pohybem jsem napnula tětivu, založila šíp a natáhla luk. Pravda, byl na mě ještě trochu velký, ale tomu časem dorostu.
Zase jsem ho spustila a povolila.

"Je s tebou něco?” I otec si všiml, mé neposednosti.
"Nic, ... to jen ta dlouhá cesta. Už se těším do města.” Zalhala jsem.
"Brzo tam budem.”
"Já vím” Opřela jsem se mu o rameno a on mě pohladil po ruce.

Slunce se pomalu přehupovalo přes obzor a mně se pořád nedařilo zapomenout na ten sen.
Les byl příjemně tichý. Napadlo mě, že takové ticho si v lesích ani nepamatuji. Jeden z koní nervózně frknul a já si všimla napjatého výrazu v otcově tváři.
Strhlo se to jako bouře za letního večera. Nečekaná a prudká.
Vzduchem zasvištělo několik šípů, které vzápětí protrhly plachtu vozu.
Blízko vozu se ozvala hlasitá rána a koně se polekaně rozeběhli k cvalu. Vůz sjel z cesty a začal s sebou házet ze strany na stranu. Všechno se stalo tak rychle, že v uších mi stále dozníval zvuk výbuchu.
Vůz nadskočil, lavice mě katapultovala ven, na kamenitou zem a kolo mě minulo snad jen o píď. Sotva jsem otočila hlavu, uviděla jsem, jak jednomu z koní podklesly nohy a tvrdě dopadl na zem. Svou vahou strhul i druhého a celé spřežení se i s povozem převrátilo na bok. Kolem se okamžitě vyrojily odporné, zakrslé postavičky. Skřeti.
Nevím, jestli jsem chtěla běžet za otcem, nebo pryč, ale nohy jako by mě nechtěly poslechnout. Viděla jsem, jak se mezi skřety vztyčila mužská postava s lukem v ruce. První tři skřeti padli dřív, než si uvědomili, že dnešní lov nebude tak snadný. Otec se s lukem činil, ale skřetů jakoby neubývalo.
Já stále ležela neschopná se pohnout.
Pak se jeden z nich trefil orezlou dřevorubeckou sekerou. Viděla jsem, jak otec pod ranou klesnul na kolena. Chtěla jsem křičet, ale i hlas se proti mě spiknul. Otec se na mě podíval a jeho rty něco zašeptaly. I přes snášející se tmu a vzdálenost mě viděl stejně dobře, jako já jeho.
Skřeti o mně nevěděli.
Díval se na mě a já věděla, že je to naposledy.
Pak ho jeden ze skřetů udeřil do týlu palicí a hřívu černých vlasů zbarvila krev.
Otec dopadl tváří na zem a jeho tělo se ztratilo ve změti hulákajících skřetů.
Ozval se radostný vřískot.
Stále jsem ležela za stromem ochromená tím vším, co se stalo a rychlostí, s jakou se to událo.
Co se dělo pak, si pamatuju jako ze sna.
Utekla jsem odtamtud, když skřeti začali prohledávat okolí. Běžela jsem a běžela, dokud jsem se únavou nesesunula k zemi. Jako kladivo na mě dopadlo, když jsem si konečně uvědomila, co se stalo. Hlava mi padla do dlaní a po tváři mi sklouzlo několik slz.
Teď už jsem věděla, co ten sen znamenal.

***

Uběhlo už několik dní, co jsem se prodírala lesy, jedla co jsem našla a utíkala před každým stínem. Byla jsem špinavá, vyhladovělá a nevěděla jsem, co mám dělat. Stále jsem se snažila najít nějaký srub, či kousek civilizace, ale při rozlehlosti místních lesů to bylo téměř nemožné. Uvědomovala jsem si, že kdybych se vrátila k vozu a šla podél cesty, asi bych dříve či později našla město, nebo alespoň nějakou osadu, ale představa skřetů mě hnala na opačnou stranu.
První, co jsem zjistila bylo, že holýma rukama nedokážu nic ulovit. Mít tak aspoň luk. Živila jsem se vším, co jsem našla a když byl hlad největší, přišly k chuti i tučné larvy brouků, zavrtané v trouchnivějícím dřevu. Některé byly hořké, po jiných trnul jazyk, ale zasytily.
Za celou tu dobu jsem neviděla jediného elfa, ani člověka. Jen občas jsem minula zapomenuté pasti na zvěř. Pomalu jsem se smiřovala s představou, že prožiju zbytek života v lesích.
Zrovna jsem klečela v jehličí hladově hltala sotva zralé ostružiny, když se nade mnou objevil obrovský hnědočerný medvěd.

***

Jakoby poslední okamžiky mého života měly trvat celou věčnost. Pak jsem si uvědomila, že to trvá skutečně nějak dlouho a že už bych měla cítit, jak mě medvědí tlapa drásá na kusy.
Otevřela jsem oči.
K mému překvapení jsem se nedívala do tváře medvěda, ale na záda nějaké ženy. Měla na sobě silný, šedý plášť a v ruce dlouhou hůl.
Kaštanově hnědé vlasy, jí v několika neposedných prstýncích splývaly na ramena. Mířila holí na medvěda a něco mu říkala. Nerozuměla jsem jí ani slovo, ale chlupáč zřejmě ano, protože se neochotně otočil a za temného bručení pomalu odešel.
Žena se na mě otočila s vážnou tváří. Měla oči stejně hnědé jako vlasy. V tváři jí bylo vidět pár vrásek, ale to jí nijak neubíralo na kráse. Drobnější postava a špičaté uši dávaly znát, elfí krev.
"Co tady děláš? Brlohy nejsou bezpečné místo na procházky.” Její hlas zněl káravě.
Protože jsem se nezmohla na slovo, pokračovala dál ona.
"Kde máš rodiče? S kým jsi sem přišla? No tak, mluv, přece nejsi němá.” Sklonila se ke mně ,,Jak se jmenuješ?” Její hlas polevil na přísnosti. Asi proto, že viděla mojí ušmudlanou tvář a špinavé oblečení.
"Eovin” Zmohla jsem se konečně aspoň na něco.
"Eovin. Já jsem Nirra. Jak jsi se sem dostala? Kdo tě tu hlídá?”
Nevěděla jsem, co na to říct. Jak jednoduše vysvětlit, že jsem právě viděla umírat posledního blízkého a že jsem ztracená daleko od domova? Že vlastně už ani domov nemám.
Něco na prsou se bolestivě sevřelo a já jen sklopila hlavu a čekala ortel nad svým osudem.
"Ale no tak...” Kaštanové vlasy mě zalechtaly na tváři a Nirra mě k sobě mateřsky přivinula. Přitiskla jsem se k ní a zavřela oči. Už nikdy jsem je nechtěla otevřít.
Když jsem se trochu vzpamatovala, vzala mě za ruku a za hodnou chvíli jsme došly do jejího stanu. Byla druidkou a pečovala o část okolního lesa. Na oplátku za trochu polévky jsem jí pověděla co mě potkalo.
Zamyšleně si mě prohlédla a rozhodla, že u ní zůstanu. Byla jsem ráda, že už nemusím spát sama v lese. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem pohled svého otce. Pokaždé jsem se snažila zachytit jeho bezhlasná poslední slova. Marně.
Myslím, že ty oči budu vídat ve snech nadosmrti.