I andělé mají černá křídla (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Byla černá noc. Neviditelné mraky zakrývaly svit hvězd a jen některé se krčily kolem obrovského kola měsíce. Tiché město Andrie spalo, jenom v některých oknech ještě pableskovalo skomírající světlo svíčky. Někdy ticho noci narušilo zavytí psa, jindy mňoukání kočky. Mraky tiše přebíhaly mezi hvězdami ve snaze je zakrýt všechny, ale jak přeběhly k jiné, další se jim rozsvítila v zádech. Až když začalo svítat a z mraků se spustil lehký ranní déšť, tak se město začalo probírat.

* * *

Rozzuřený dav šílel. Slova nevole a zhnusení létala vzduchem. Jakoby byla na denním pořádku stejně jako pozdrav či rozloučení. Pak uviděli jeho a halas náhle ztichnul.

* * *

„Upalte ji!“ Znělo na náměstí D’Eserter.

„Upalte tu děvku!“

„Pryč s čarodějnicí!“ V davu to vřelo. Zraky všech se nenávistně upíraly k pódiu stojícímu přesně na druhé straně náměstí, než byl vchod do šatlavy. Uprostřed pódia stál mladý kněz a držel za plavé vlasy mladou, klečící dívku.

„Ticho!“ Rozťal vřavu silným hlasem. Na jeho rtech se mihnul úšklebek.

„Jsi obviněna z čarodějnictví. Přiznáváš se?“ Sevřel jí pevně vlasy a ona bolestně zasténala.

Vzhlédla modrýma, uslzenýma očima a zavrtěla hlavou. „Ne.“ hlesla, ale slyšel to jen kněz a přední řady davu.

„Na hranici s ní!“ Dav rozlíceně spílal. Na pódiu přistálo i pár kamenů, ale každý minul kněze i plavovlasou dívku.

„Ticho!“

Dav utichnul a obrátil se po hlase. Bylo slyšet klapot koňských kopyt. Na černém koni seděl vysoký muž. Černý plášť, dlouhé černé vlasy a lehce opálená pokožka jenom dodávaly jeho vzhledu na vážnosti. Kůň pomalu dojel k pódiu. Muž pohledem temně zelených očí měřil odstupující dav, jenž mu vytvořil malou příjezdovou cestičku k pódiu.

„Pusťte ji.“ Vyzval muž kněze chladně. Kněz otevřel ústa, ale nezmohl se na slovo odporu. Pustil dívce vlasy a ta spadla na dřevěnou podlahu pódia.

Muž elegantně seskočil z koně a jeho těžké boty rozezněly dlažbu náměstí. Vyšel po krátkém schodišti a pohledem si změřil mladého kněze, který po prvním kontaktu s jeho očima ucukl hlavou. Muž se sklonil k dívce a vzal ji do náručí. Naposledy si změřil kněze, mlčky sestoupil dolů a nebohou dívku vysadil na koně. Jediným ladným pohybem vyskočil za ni a bez jediného ohlédnutí opustil náměstí.

* * *

Starý rozvrzaný vůz, tažený hnědákem, skřípal. Vprostřed něj stál u kůlu přivázaný muž. Vůz se pomalu táhnul k šibenici. Nikdo z davu se nezmohl na nic. Mlčeli. Z pohledu odsouzeného šel strach, nebyl ani ustrašený ani rozlícený. Byl to pohled ledově klidného muže. Muže smířeného se svým osudem.

* * *

Po chvíli se kněz a dav probral. Kněz seskočil z pódia a rychle se vytratil do boční uličky. Dav se rozcházel. Muž v černém už dávno zmizel po hlavní cestě směřující k jedné ze známějších ulic, Elistiaro. Dívka nic nevnímala, jenom tiše oddechovala a houpala se v rytmu kroků koně.

Dojeli k vysokému měšťanskému domu. Muž seskočil na dlažbu a zachytil padající dívku, když málem spadla z koně. Pak ji odnesl dovnitř, položil na postel. Poté odešel do stáje.

* * *

Povoz dojel k pódiu, vysoký dráb odříznul provazy, jež muže svazovaly. Vzal ho za jednu ruku. Z druhé strany přiskočil katův pomocník a vzal jej za druhou. Pomalým krokem jej dovedli k šibenici, kde stála vysoká postava s rudou kápí přes hlavu. Kat.

* * *

Byla noc. Muž seděl v křesle u krbu. Mladá dívka spala v posteli v jeho ložnici. Stejně skoro nikdy nespal. Sledoval plamínky v krbu. Začal přemýšlet nad tím, co vlastně udělal. Mohl si to vůbec dovolit? Ale vždyť ta dívka je nevinná…. Proč si vždycky vyberou něco křehkého a bezbranného?

Náhle noční ticho rozbil třesk skla z jednoho okna domu. Co se to….? Po chvíli další. Zvednul se z křesla. Tasil meč z pochvy opřené o opěradlo.

„Zničte ho! Zabte nevěřícího! Zabte ji!“ Znělo náhle ulicí. Muž oděný do lehké kazajky a kalhot nečekal, co se bude dít. Nepodpálí přece dům měšťana. Na to je až příliš cenný. Přinejhorším ho podpálí až poté co jej vykradou. Navlékl šupinovou zbroj a upravil si nátepníky na rukách. Poté pomalým krokem přistoupil z boku ke dveřím a čekal.

Na druhé straně ulice zatím láteřil mladý kněz: „Určitě jej očarovala! Zničte ten dům! Je to sídlo ďáblovo!“ Do čelní stěny domu naletělo další kamení.

Dveře se otevřely a v nich stál onen muž. Chladným pohledem přejížděl přes rozlícený dav. Kolem něj létalo kamení, ale žádné jej netrefilo.

„Zvěř, jenom zvěř a támhle vůdce smečky.“ Pronesl nahlas a s posledním slovem se obrátil pohledem ke knězi. Vykročil k němu, ale to už se proti němu vrhnul dav. V čele s vysokým zarostlým mužem.

Muž v černém se zastavil. Náhlý výkřik rozťal nájezd davu i knězovo hořečnaté kázání. Dlouhán se skácel na zem se dvěma příčnými řezy přes hruď, z nichž teď vytékala tmavě rudá krev. Muž v černém si prohlédnul dlouhána na zemi. Šel dál, při čemž mu důkladně sešlápnul ruku botou. Dlouhán tiše zasténal. Pohlédnul na ztichlý dav.

Tudy už neprojdu. Zabodnul meč mezi dlažební kostky a zpod nátepníku vytáhnul dýku. Než stihnul kdokoliv něco udělat vrhnul ji ke knězi vzdálenému několik sáhů. Kněz padnul do kleku. Snažil se rozklepanýma rukama vytrhnout dýku z hrdla. Všude kolem stříkala jeho krev. Vysílen a zakrvácený po chvíli klesnul k zemi. Vysoký muž v černém se porozhlédnul po davu s ledově chladným výrazem a otočil se.

Akorát zahlédnul, jak do domu narazilo další kamení. Do vysklených oken se snesly i hořící pochodně. Zezadu jej uchopili dva hromotluci a přitlačili ho svou ohromnou vahou k zemi. Vzhlédnul ke svému bývalému domu, jak zaniká v plamenech, jak pomalu hoří. Najednou ji uviděl, jak stojí ve dveřích. Hned poté, co dívku spatřil, zasáhlo ji pár dobře mířených kamenů. Vyděšená utekla zpět do domu. Po chvíli se z domu ozval smrtelný výkřik. To se sesunula podlaha prvního patra. Pak jej cosi těžkého zasáhlo do hlavy. Zatmělo se mu před očima.

* * *

Tráva, všude tráva a nikde nikdo, paseka plná květin... Vzhlédla k obloze, na níž vesele svítilo slunce. Zrak ji sklouznul k postavě opřené ve stínu stromu na konci paseky.

* * *

Náměstí D’Eserter bylo oproti minule klidné. Nezazněla ani jedna nadávka, ani jeden vzpurný hlas nerozčeřil hladinu ticha. Odsouzený přikročil ke katovi. Pak k němu přikročil kněz: „Synu, chcete se vyzpovídat ze svých hříchů?“

„Žádných jsem se nedopustil otče.“ Odpověděl muž klidným hlasem a usmál se.

Kněz odstoupil a kývnul hlavou na kata. Bubeník stojící při vstupu na pódium rozezněl bubny. Poté hlasitě pronesl: ,,Tento muž byl obžalován z dvojnásobné vraždy a odsouzen k trestu smrti oběšením. Rozsudek bude nyní vykonán. Nějaká poslední slova?“ S poslední větou na chvíli utichly bubny.

„Ano.“ Rozhlédnul se po náměstí přímým pohledem tmavě zelených očí. „Zabte mne za lidskost.“ Po těchto slovech si stoupl na stoličku a bubny se znova rozezněly.

Kat přistoupil k odsouzenému. Nikdy neviděl tak klidného odsouzeného. Jeho poslední věta jej vyděsila, až se mu klepaly ruce. Nakonec přece jenom nasadil muži oprátku a s vypjetím mysli mu podkopnul stoličku. Bohužel, oprátka nezlomila odsouzenému vaz. Ještě notnou chvíli upíral na dav svoje oči. I v poslední chvíli měl při pohledu na kněze na tváři břitký škleb. Tiše syknul: „Všichni skončíte v pekle.“ Pak odsouzenému sklesla hlava.

* * *

Dívka popošla k postavě ve stínu, snad už ji někde viděla, snad ne.

„Tady se jich už nemusíš bát.“ Usmál se na ni vysoký muž.

Věnování:
Mé drahé studentce Katy, kamarádce Ergí a Šáše, sestřičce Siren, příteli foundovi a anarimu. A nakonec kamarádce, sestřičce a mé spřízněné duši Elle.

Poděkování:
Beregundovi, Lyrii za jejich nezištnou pomoc v Moudré Sově a Lenuše, za krásné gesto, kterým mne dojala, když se mnou začala diskutovat dílko poštou. Moc vám děkuji.

Poznámka autora: Dílo už je publikováno na serveru dracidoupe.cz pod mým ex-nickem. Děkuji za pochopení.