Čas odejít (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Jak moc by nám mohou hvězdy říci, pokud by uměly mluvit. Je to neskonalá škoda, avšak to hlavní, co já potřebuji vědět, už vím. Vše se hroutí. Já budu teď hybnou rukou osudu. Ruka ničitel. Slib je slib. Ale co když se zavážete zabít? Každý se přece může napravit.

***

„Chtěl bych tě vidět na svém místě. Sám jsi měl šanci to překazit. Mohl jsi do toho promluvit,“ mluví ke mně klidným vyrovnaným hlasem. Jakoby ani nečekal, že toto je poslední chvíle jeho života. A toto poslední zpověď jeho života

„Mně by nevěřila. Uvěřila by tobě. Ty jsi ho znal nejlépe. Já jsem to aspoň zkusil. Ty jsi přihlížel,“ oponuji. Výstřel. Můj oponent se zapotácí. Rána nebyla smrtelná. Ani jsem nechtěl, aby byla. Chci aby trpěl. Aby trpěl jako ona.

„Co-co to děláš?“ ozve se zoufale ze země. „Tohle není možné!“ Zalyká se vlastními slovy. Vlastní krví.

„Co, že to dělám?“ Na tváři se mi zračí spokojený úsměv. „Vendeta, můj milý příteli. Vždy jsi si myslel, že něčeho podobného nejsem schopný, že? Vidíš, že jsi se mýlil. Mnohokrát.“ Nikdy neměl rád, když nad ním měl někdo navrch. Nikdy.

„To přece nemůžeš! Nemůžeš mne nechat umřít jenom tak!“ zmítá se na zemi ve smrtelných křečích.

„Taky, že nenechám. Budu ještě nějakou chvíli žít z tebe samotného,“ odpovím mu jednoduše a odhalím dva bělostné špičáky.
„Nikdy jsi mi nevěřil, že upíři existují a teď se staneš potravou jednoho z nich. Zábavné, že?“ Přikleknu k němu a špičáky projedou kůží na jeho krku jako nůž máslem. Nemá sílu se bránit. Po posledním doušku se z něj zvedám. Je mrtvolně bledý, jeho tvář hyzdí bolestná grimasa.

***

Pokoj je celý v pořádku. Až na tu bledou hromádku ležící na zemi u postele. V košili na hrudi mladíka se vyjímá rudá skvrna. Nebyla vidět, dokud jsme z ní nesejmuli onen kousek pergamenu a na něm položenou záhadnou růži. Byla zbarvena do světle růžového odstínu. A ten kus pergamenu. Slova. Zadívám se na něj znova.

„Pro toho, jenž neměl dost velké srdce na to, aby zabránil krveprolití, avšak měl dost krve na to, aby mi dopřál další oběť. Já tě nezklamu, má drahá. Budeš pomstěna.

Tohle nevypadá dobře. Vrah co umí psát a nechává za sebou šlechtěné růže, co se nedají na míle sehnat se těžko stíhá. Zvláště pokud je tento vrah tím, co si myslím. Upírem.

***

„Můžu se přece napravit! Dej mi šanci!“ kvílí muž na zemi schoulený do klubíčka. Zatracenec. Jako já, probleskne mi hlavou. Ale z úplně jiného důvodu a úplně jiného těsta.

„Záleží na úhlu pohledu,“ oponuji. Výstřel. Nechce se mi to protahovat. Kdysi to býval přítel. Kdysi. Tenhle mi však nestojí ani za to, abych pil jeho krev. Je zkažená.

***

Další vražda. Během několika hodin. Tohle opravdu není člověk, ale dle všeho je více lidský, nežli ti dva, které dostal. Zhrzený milenec je horší nežli povodeň v zemi egyptské. Znova růže a kousek pergamenu. Ted však s jiným zněním.

„Zahrával sis s lidskými city a zabil tě nečlověk. Tak vypadá spravedlnost světa. Toto ti věnuji já. In memoriam zhýralci, jenž neví co to je cit.“

„Co máme udělat s mrtvolou pane? Pitva?“ přikluše poddůstojník Fortr.
„Ne. Z ní nevyčteme nic. Jenom by mne zajímalo, proč ho tentokrát nevysál. To mi vrtá hlavou,“ odvětím a jdu z pokoje ven.
Pach smrti je všude.

***

Její hrob. Déšť smáčí ji, mne, svět kolem. Celý svět pláče pro ni. Kéž bych mohl jít za tebou. Za svou milovanou. Kéž bych pro ni mohl prolít jedinou slzu. Nemohu. Chtěl bych na druhé straně být také. Držet ji v náručí.

***

Konečně stopa. Ti dva měli kdysi co do činění s jednou dívkou. Isabella Frey. Bohužel dávno zemřela. Avšak kam asi půjde zhrzený milenec jinam než za svou milou. Kdyby jenom ten hřbitov nebyl tak velký.

***

Kdybys to dnes viděla. Jsi pomstěna, miláčku. Pomstil jsem tvou smrt. Tvé utrpení. Viníci jsou mrtvi. Kéž bys tu ještě byla. Mohla bys být šťastna. My bychom mohli být šťastni.

***

Už ho vidím. Jak jsem očekával, stojí nad jejím hrobem. Teď nebude nic těžkého jej dostat. Máme povolení jej i zabít. Cílím křesadlovkou. Ta stříbrná kulka mne stála jmění. Výstřel.

***

Cosi mne pálí v zádech. Co to je? Nevím, ale není to nic nepříjemného. Ba naopak. Jako by chlad mého mrtvého těla zachvátilo teplo. Jak nádherný to pocit. Padám k zemi. V poslední chvilce vzhlédnu k náhrobku. Vidím ji. Vítá mne. Jdu za ní. Budeme spolu šťastní. Navěky.