Jen prach - 3. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

VI. Psát nebo zemřít

Když mi vrazil pero do oka, nestačil jsem ani vykřiknout. Hlavou mi blesklo, že ze svého křesla přece nevstal. To, že Žhář pero vytrhl, jsem vnímal stejně překvapeně, jako proud tmavé krve, který vystříkl a potřísnil mé šaty. Z hrdla se mi ozvalo táhlé zavytí. Svalil jsem se na zem a cítil mezi prsty mokro. Byl jsem v šoku. Neomdlel jsem, ale bylo to tak příšerné, že jsem si nepřál nic jiného. Ztratit vědomí a už se neprobrat. Nikdy. Věděl jsem, že pořád řvu, ale zdálo se, že můj hlas zní odněkud z dálky. Nebylo nic, temné zdi, Křížův spis, dokonce ani Žhář. Jen bolest. Bolest a já. Pohltila vše. Nevím, jak dlouho to trvalo. Měl jsem pocit, že snad celou věčnost. A když jsem se konečně zmohl na slabé vnímání svého okolí, stále jsem hlasitě sténal, ale krvácení výrazně zesláblo.

 „Piš, nebo přijdeš i o to druhé,“ uslyšel jsem démonův hlas a spatřil, že mi nabízí předmět, jímž mě o oko připravil. Hrot se temně leskl.

„Pak už mi nebudeš k ničemu, pisálku.“

S tím nejvyšším úsilím jsem se posadil, ale hlava se mi motala, jako bych byl namazaný. Bylo mi příšerně. Nejhůř v mém životě, přesto jsem roztřesenou rukou pero přijal. Buď to, anebo smrt. Psát, nebo zemřít.

Zemřít?

Psát?

Nemohl jsem. Prostě nemohl. Tu zodpovědnost bych neunesl. Nejsem hrdina, nejsem dobrý manžel ani otec, ale právě v té chvíli jsem se pevně rozhodl a měl pocit, že odhodlání ve mně nebylo nikdy silnější.

„Nikdy,“ zasténal jsem odevzdaně.

Hleděl na mě strnule jako socha.

„Dobrá,“ pokýval hlavou nakonec, „vidím, že bolest ani ztráta tvého života tě nepřesvědčí. Ale co takhle bolest druhého? Někoho, na kom ti záleží, někoho, koho miluješ?“

Světlo z neviděného reflektoru dopadlo na obstarší televizor, který se objevil odnikud. Zrnění na oblé obrazovce vystřídal trhaný šedivý obraz. Přejížděl rušivě od shora dolů, dokud se konečně neustálil a já měl tak možnost nahlédnout na děsivou scénu. Ústřední roli jsem v ní hrál já sám.

Viděl jsem Týnu a viděl jsem Markétku, moje sluníčko, mou berušku. A viděl jsem, k jakým hrozným věcem se chystám. Křičely. Bože, křičely tak strašně, že jsem měl pocit, že mi pukne srdce. Nemohl jsem se na to dívat, i když to byla jen imitace. Pro mě v té chvíli nebyla.

„Vzpomeň si na Kříže,“ ucítil jsem Žhářovy rty zezadu na svém uchu, „Pokud odmítneš - dopadnou hůř, než si dovedeš vůbec představit. Vychutnám si každou kapičku krve, kterou z nich vymáčknu, každou slzu, každý výkřik. Zejména s tou malou se důkladně pomazlím. A vše provedu tvou rukou.“ Jeho hlas zněl nevzrušeně jako u robota. Efekt to mělo hrozivý.

Věděl jsem, že nemám na výběr. Noční můra všech rodičů – znásilněné dítě. Noční můra manžela – znásilněná žena. Dohánělo mě to na okraj příčetnosti. Už jsem neměl nervy jenom roztřesené, měl jsem je prostě v háji. Čichal jsem kyselý pach vlastního potu v úmorném horku, které se zdálo stále větší. Stěny kolem se začaly vydouvat proti mně za doprovodu dunivého hučení, jako by se cihly a malta proměnily v mohutné plíce samotného Žháře.

Zachránit život dvou milovaných, aby nepočítaně cizích zemřelo. V té chvíli jsem si uvědomil, že démon nade mnou vyhrál.

„Budu psát – jen – jen jim neubližuj.“

Žhář se spokojeně narovnal.

Položil jsem si Křížův spis do klína a shlédl na prázdnou stránku papíru. Za jiných okolností bych se nedokázal soustředit, ale zjistil jsem, že mám v sobě větší sílu, než jakou bych kdy čekal. Bylo to zvláštní zjištění.

Začal jsem. Pero klouzalo po papíru, zatímco se tu a tam mezi slovy objevila rudá slza. Za pohublou tváří s kloboukem se začaly snášet provazce mlžných vláken jako rudý kouř. Prameny se splétaly do sebe a tvořily tak krvavý závěs, jehož vzor vypadal zprvu jako průhledná krajka. Ta dále houstla a pomalu se měnila v něco podivného. V živou a vnímající bránu mezi světy. Opona ožívala a vrhala na zem přede mnou protáhlé stíny, které mi neodbytně připomínaly zkroucená těla Týny s Markétkou.

Psal jsem. Slovo za slovem, větu za větou a snad nikdy se mi nezdálo, že může být něco jasnější než to, co se mi rodilo pod rukou. Věděl jsem přesně, jak má příběh Žháře skončit. Myšlenky mi i tak utíkaly pryč od textu. Utíkaly k té hrozné bolesti, ale také k jiným obrazům. K představám, jimiž jsem se snažil ten děs překonat. Obrazy štěstí, kde se mísily jarní barvy s květinovým vzorem Týniných šatů a pevnou pokožkou mládí. Vzpomínky na víkend, kdy jsme zůstali na koleji, zatímco se naši přátelé vraceli domů. První sex – můj i její. A i přes neohrabanou předehru jsem měl pocit, jako bychom byli milenci už celá léta. Nechal jsem se omámit vůní jejího těla a když se nade mnou prohýbala jako luk, nedokázal jsem odtrhnout oči od jejího pevného břicha a bílých prsou. Ráno mi se smíchem vyčítala modřiny, které jsem jí způsobil, a chtěla mi oplatit stejnou měrou. Pak jsme se pomilovali znovu. Byl to čas, kdy jsme s Kristýnou splývali jako voda.

 „Pokračuj,“ vytrhl mě ze vzpomínek démon.

Znovu jsem se pustil do psaní a když jsem stránku konečně dokončil a udělal poslední tečku, ale díky bolesti a sklíčenosti se podobala tečce jen pramálo. Žhář se zvedl ze svého křesla a spis si vzal. Pozorně si přečetl nové řádky, a pak se divoce zasmál: „Vřelý dík, pisálku! Překonal jsi mé očekávání. Tím je to vyřízeno.“

Spis se prudce zaklapl.

VII. Poslední vzdor

„Své slovo dodržím,“ hlesl s neskrývanou radostí a v té chvíli se rozžehly plameny všude kolem nás. Hranice, která se nešířila ke mně, ale která bez okolků pohltila oponu a během okamžiku ji proměnila v ohnivou zeď.

V zámku od domovních dveří zachrastily klíče, ale znělo to, jako by se kovový zvuk rozléhal kamenným chrámem někde v dáli. Nebyl jsem ve svém bytě, a přesto jsem je slyšel. Týna s Markétkou se vracely.

„Neublížím ti, ani tvé rodině,“ řekl Žhář.

Opona otevřela ohnivá ústa – průchod do mého světa. Nadouvala se, jako by démona zvala do svých útrob.

Uslyšel jsem Týnu: „Jsme doma!“

Démon s temným úsměvem na tváři pomalu vykročil k oponě a teprve před ohnivou zdí se zastavil: „Můžeš být na sebe hrdý, pisálku. Zachránil jsi sebe i svou rodinu. To Kříž nedokázal.“

Cvak!

Žhář se rozesmál. Tichým chechotem, který se pomalu měnil v nelidský skřek plný opovržení a výsměchu. Věděl jsem, proč se směje. Vyhrál. Čekala ho návštěva pražských nevěstinců, kde příběh začínal. A ženy, které se neměly dožít zítřejšího rána. A další oběti měly následovat. Menší a nevinnější. A pak další a další.

V ráně po ztraceném oku mi znovu začalo bolestivě tepat. Vše se ve mně bouřilo. Měl jsem pocit, jako by se mi hlava proměnila v nálož semtexu, která má každou chvíli vyletět do vzduchu. Věděl jsem, že je to šílenost, ale nemohl jsem. Prostě nemohl. Už mi nezáleželo na tom, jestli to má smysl, jestli vůbec může Žhář zemřít. Bylo to silnější než já. Vstal jsem a jen na okamžik zavrávoral. Pero v dlani jsem sevřel v pěst a vyrazil vpřed.

Byl rychlejší. Chytil mé zápěstí těsně předtím, než hrot mohl proniknout do krku. Zůstali jsme tak stát proti sobě, svaly napnuté k prasknutí. Hleděl jsem do těch hrozných brýlí a cítil horko. Čelistí jsem vystartoval proti jeho krku. Zuby pronikly suchým masem a Žhářův smích se proměnil ve výkřik. Brýle mu spadly do prachu na zem. Krk mi drtivě sevřely horké prsty a začaly mě dusit. Polevil jsem skousnutí a v ten moment mě démon odmrštil stranou. Upadl jsem na zem. Chutnal jako popel.

„Blázne! Ty se chceš postavit mně? TY?! Ubohý človíček? Už jen ta představa mě uráží, nicko!“ zuřil a oči bez brýlí mu žhnuly jako dva uhlíky v temnotě. Pod bradou na krku jsem viděl jasnou ránu, ale krev z ní netekla.

Bolest jsem snad už ani nevnímal, ale můj plán se povedl. Pochopil ve chvíli, kdy si všiml Křížova spisu. Při posledním vzdoru se mi ho podařilo zmocnit. Natáhl jsem ruku s koženou vazbou nad plameny. Lačné jazyky začaly olizovat hřbet.

„Zadrž!“ zvedl paže v mírném gestu, „Takhle to nemusí skončit. Kříž chtěl to samé, zabránit mi, abych našel cestu na jeviště, ale vzpomeň si, jak dopadl! Vzpomeň si, co jsem ti ukázal!“

Fialový oblek se mu v záři ohně magicky leskl jako kůže nějakého podivného plaza.

„Vše bude jako dřív. Uzdravím tvá zranění. Budeš moci napravit křivdy, které jsi udělal své ženě. Napravit svůj zpackaný život. Stát se tím, čím chceš být.“

Udělal opatrný krok ke mně: „Zachráníš váš vztah. Jen… jen mi dej ten spis.“

Další krok.

„Když se nepodvolíš ty, udělá to někdo jiný. Nemůžete mě zastavit! Nikdo!“

Hlavou mi projely obrazy mého života. Ty důležité mezníky, které prožívá každý z nás. Dokončení studií, začátek kariéry, požádání o ruku dívky, kterou jsem miloval, narození Markétky. Chvíle, kdy jsem svou maličkou holčičku držel v náručí a měl pocit, že nemůžu být šťastnější. Čas, kdy se začala smát, rostla, kdy začala chodit. A pak – vše zmizelo.

Poprvé od rána jsem se rozesmál. Bezmocným, plačtivým smíchem, úsměv se mi rozšířil na tváři do nepřirozené křeče.

Je to sen. Jen zlý sen.

VIII. Epilog

„Pane bože, Honzo!“ vykřikne Kristýna a přiběhne ke svému manželovi.

„Co se stalo? Co se ti, prokrista, stalo, miláčku?“ Nemůže uvěřit tomu, co vidí.

Tmavá, krvavá díra namísto oka. Zmrzačená paže v klíně drží psací pero.

Posílá dcerku pryč, aby tu hrůzu neviděla, ale Markétka ji neposlouchá, přikovaná strachem, zůstává stát ve dveřích.

Žena zvedá Honzovi hlavu, chce se ujistit, že dýchá, a přitom rychle vytáčí na mobilním telefonu sanitku. Ruce se jí třesou. Tak moc se jí třesou.

„Kdo ti to udělal? Kdo?“ nedokáže zadržet vzlyky.

Rty se mu pohnou. Něco říká. Rychle se nakloní blíž, aby slyšela.

Honza otevře oko. Kristýna nevidí, že pálí jako oheň.

Pevně chytí překvapenou ženu za ramena a povalí na zem.

„Jsi jen prach…“ směje se, zatímco řvoucí ženu bodá perem do očí.

Cvak!