Kapitola XII.: Hraničář (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Den Stý, Zápis Čtvrtý: Je potřeba si uvědomit, že práce se smrtí se netýká jen manipulace se životní energií tvorů. I informace mají svou životnost, dle své pravdivosti. Když je něco pravdou, ale pak se to změní, vytvoří se nová informace, ale stará zůstává – ovšem odumírá, slábne, a stává se běžnými prostředky nedostupnou.
Umění práce s informacemi spadá někam mezi čarodějnictví a theurgii. Vzhledem k tomu, že tam se dá zařadit i práce s černou magií, nebylo pro mě zas tak těžké se trochu ptát.
A tak jsem pátral po změnách.
A zjistil jsem toho hodně. Čím víc jsem pátral, tím víc nesrovnalostí jsem našel.“

„Den Stopadesátý, Zápis Prvý: Je to jasné, existuje někdo, kdo volně manipuluje se všemi rovinami Prostoru. Není to bůh, protože i mezi nimi se vyskytují nesrovnalosti – ač dostat se k těmto informacím bylo nanejvýš obtížné.
Taky že mi s tím musel pomoci Alrun.
Informace jsem získal a je jasné, že něco mění svět kolem nás – což by samo o sobě bylo normální, ovšem to „něco“ to činí… nepřiro-zenou cestou. A ještě k tomu, troufám si říci, ne moc dobře, vzhledem k tomu, kolik chyb to zanechává.
Každopádně, dnes opět přijede Alrun, chci se ho ohledně toho na něco zeptat.“

„Den Stopadesátý, Zápis Druhý: Nic si nepamatuje. Nic!“

***

Cizinec se představil jako Dash. Rozhodli se přijmout jeho pomoc stopaře s podmínkou, že na něj Ratzor bude dávat pozor.
Stejně neměli nic jiného na práci. Družina byla stále na jednom místě a srub byl dobře ukrytý, takže stopař neměl stopy k zametání a Ratzor problémy k řešení.
Nedaleko srubu tekl potůček. Na velkém kameni sedel Vilda a, boty položené vedle sebe, máchal si ve studené vodě nohy. Rukama si jemně třel paže, neb ráno bylo chladné.
„Vyhýbáš se přípravě snídaně?“
„Stejně bych byl houby platnej,“ odpověděl a posunkem Ele naznačil, že se může posadit vedle něj. Ta se posadila a nastala chvíle ticha, rušená jen zurčením potoka.
„Ehm, Vildo… jak moc si na mě pamatuješ?“ zeptala se opatrně.
„No…“ začal s odpovědí trochu nejistě, „pravda je taková, že ani moc ne. Z dětství si pamatuju jen jeden záblesk, kdy stojím ve stájích a ty zrovna vcházíš… to je moje nejstarší vzpomínka. Druhá nejstarší už je spod stolu.“ Povzdech.
„Aha.“
Chvíle ticha.
„Není tu něco, co si nepamatuju, ač bych měl?“
„Hmm, ne. Ptala jsem se jen ze zvědavosti.“
„Aha.“
Chvíle ticha, která byla po chvíli přerušena cinkáním a těžkými kroky. Ela vstala.
„Hej vy dva,“ oslovil je objevivší se Ratzor, „žvanec je na stole.“
„A copak je dobrého?“ zeptala se Ela.
„Chleba,“ ušklíbl se na Elu a zamyšleně se za ní díval, když kolem něj prošla míříc ke srubu. Vilda, který si toho všiml, ho, když procházel kolem, přátelsky třikrát poplácal po zádech.

***

Ratzor našel ve sklepě nerozbité houpací křeslo, o které Lunar okamžitě projevil zájem. Když se Ratzor pokusil křeslo protlačit úz-kým otvorem v podlaze hlavní místnosti, která sloužila k rychlému přístupu ke skladu potravin, málem pravdivost informace o nerozbi-tosti křesla zrušil. Naštěstí mu v tom Vilda zabránil.
Společnými silami se jim povedlo křeslo rozebrat, díly odnést až ven a opět složit.
„Stejně by mě zajímalo, proč by někdo rozebíral houpací křeslo a skládal ho ve sklepě. Když už ho jednou rozebíral, tak proč ho ve sklepě skládat? To ho používal tam?“ přemýšlel nahlas Vilda, sedíc na schodě prkenné verandy.
Lunar na dotyčném křesle hned vedle jen něco zabručel. Byl opět zaujat svou malou knížečkou.
„Co tam ten temnej mág píše?“ pokusil se Vilda opět o rozhovor.
„O výzkumu.“
„Aha.“
Chvíle ticha.
„U všech rohatejch, co je to dneska s lidma?“ zaklel Vilda nahlas. Přestal si všímat Lunara a zaměřil se na dvojici pár metrů před srubem, která stála dost daleko a mluvila dost tiše, aby ji nemohl slyšet, ale přesto ještě na malé mýtince před srubem, takže ji mohl vidět.
Vedle Vildy se ozvalo zacinkání zbroje.
„O čem myslíš, že si povídají?“ kývl Ratzor s rukama zkříženýma na hrudi směrem k Ele a tomu cizinci, Dashovi.
„Netuším. Myslíš, že se znají?“
„Možná bych z toho chlapa mohl něco vytáhnout.“
„Hele, souhlasili jsme, že může být s námi, takže je teď vlastně součástí družiny.“
„No to snad ne!“ ozval se Lunar najednou.
„Co tam čteš?“ zvědavě se ptal Vilda.
„Nic zajímavého, to byla reakce na součást družiny,“ odvětil čaroděj kvapně.
„Aha.“
Chvíle ticha.
„Už nikdy nebudu říkat ‚Aha‘,“ zamračil se Vilda. Ratzor se podíval zpět do srubu a zavřel dveře.
„Princezna spí,“ poznamenal.
„Hmm.“
„Která se ti líbí víc?“
„Co?“
„Která se ti líbí víc. Jako jestli Ela nebo Lucilla,“ ušklíbl se Ratzor šibalsky.
„Proč se ptáš?“ zamračil se Vilda.
„Hmm, jen tak.“
„A-“ začal, ale zarazil se. „Princezna,“ pronesl nakonec tiše. Opřel si lokty o kolena a bradu vložil do dlaní, zkoumajíc vracející se dvojici.
Ratzor se pro sebe usmál, čehož si Lunar všiml, ale nekomentoval to.
„O čem jste si povídali?“ zeptal se zvědavě Vilda. Dash jen pokrčil rameny a Ela rošťácky mrkla.
Ratzor udělal krok stranou, aby mohla dvojice projít do srubu, a zamračil se.
Vilda si nemyslel, že by se bavili o tom, o čem si možná Ratzor myslí, že se bavili. Spíš se obával nějaké zrady…
„Íííííí!!“ ozvalo se ze srubu zavřísknutí. Než se Lunar a Ratzor zmobilizovali, Vilda jako blesk proběhl dovnitř, probíhaje hlavní místností popadl ze stolu svícen a vběhl otevřenými dveřmi do druhé místnosti, do té s postelí.
U postele stála Ela, která právě začala omdlévat z pohledu před sebou, Vilda ji však včas zachytil. Dash stál zkoprnělý hned vedle dveří a zkoprněle hleděl na postel.
To už do místnosti vběhl Ratzor, uviděl, co se stalo, popadl Dashe za krk a zvedl ho metr nad zem.
„Ty hajzle! Svině proradná! Vrahu špinavej!“ řval na něj, zatímco se adresovaný dusil.
Do místnosti spěšně vkročil Lunar.
„Ratzore, pusť ho.“ přikázal silným hlasem a přešel k posteli. Ratzor tak učinil a Dashe tedy pustil – ten se sesypal na zem jako had-rový panák a lapal po dechu.
Barbar se otočil na Lunara, který zrovna nahmatával tep.
Čaroděj se podíval na ostatní.
„Je mrtvá.“ zašeptal. Princezně z úst vytékal stroužek krve.

***

Lunar, Dash a Ela seděli na židlích u stolu, Ratzor stál u dveří ven ze srubu a Vilda u dveří do místnosti s tělem princezny. Všichni mlčeli a hlavou se jim honili pochmurné myšlenky.
„Jak se to stalo?“ prolomil ticho jako první Vilém, „Nejni přece zraněná.“
„Někdo ji musel napadnout přes svět Stínů,“ pronesl Lunar.
„Přes co?“
„Prostě… souboj myslí. Byla zabita silou něčí vůle. A protože práce ve Stínech není otázkou magie, nevycítil jsem to… Stíny nejsou můj obor,“ povzdechl si Lunar a popotáhl si černou hedvábnou rukavici na levé ruce. Té rukavice si Vilém všiml až teď – pak se ho na ni někdy zeptá.
„Aha,“ povzdechl si Vilda.
Nastala chvíle ticha, přerušená Vildovým náhlým smíchem.
„Čemu se směješ?“ zamračila se na něj Ela, „přijde ti její smrt vtipná?“ v hlase jí trochu zaznívala hysterie.
„Ne, ne, to rozhodně ne, jen… to je jedno,“ ovládl se rychle Vilda, i když se mu bránice ještě chvíli nechtěla přestat klepat.
„Kdo to tak mohl udělat?“ zamračil se Ratzor na Dashe.
„Příteli,“ podíval se po Ratzorově pohledu Lunar na nejnovějšího člena bandy, „ovládáš umění Stínů?“
„Já?“ vyjekl Dash. Čaroděj vrhl po rozložitém muži v kroužkovce u dveří výmluvný pohled.
„Lunare, nenapadá tě někdo, kdo by měl motivaci to udělat?“ ptala se Ela.
„Netuším. Mohl to být kdokoliv…“
„…kdo nás chtěl dostat do pořádnýho průseru,“ dokončil Vilda, „Víte, že jsme teď úplně nahraný?“ prohlédl si tváře ostatních.
„Vilda má pravdu,“ přikývl sedící půlelf s bradkou. „Prakticky po nás jdou dvě království kvůli něčemu, co nemáme a nemůžeme jim dát. Naše šance byla, že utečeme a někam se schováme, u princezniných kontaktů na vyšších místech… ale teď z nás jsou psanci. Jdou po nás nejspíš nejen dvě armády, ale i jednotlivci, kteří chtějí princeznu využít ve svůj prospěch.
Takže všechny stopy teď vedou k nám, ale první, kdo nás najde, zjistí, že princeznu nemáme, a bude nás chtít zabít.“
„Což někteří chtějí už teď,“ poznamenal Vilda.
„Tak ale co uděláme?“ zamračil se Ratzor.
„To nevím. Jsme prakticky na hranicích těch dvou zemí, co nám jdou po krku. Ať půjdeme na sever či na jih, poběžíme nepříteli do náruče… možná kdybychom zvládli být nenápadní…
Zato když půjdeme kolem hranic na východ, dostaneme se buď přes Modravé hory, nebo nad nimi, k moři…“
„No jasně, co takhle se zašít k trpaslíkům?“ navrhl Vilda.
„To nejde,“ zavrtěl hlavou Lunar, „nepřijali by nás, už takhle je jejich spojenectví s lidmi křehké.“
„Ale když půjdem na západ, tak se cestou na sever od Lesa dostaneme do toho Průsmyku, kam chtěla i princezna, ne?“
„To ano, ale… nevím, jestli se tam zvládneme dostat, je to dlouhá cesta po území nepřítele. A navíc, i najít Průsmyk je obtížné… a ještě těžší jím projít. Ne, myslím, že to ne-“
Všichni sebou polekaně trhli, když se ozvalo zabouchání na dveře.
„Sakra!“ špitl Vilda a popadl svícen, který si odložil na poličku. Ratzor se jen s jemným zacinkáním natáhl pro meč.
Čaroděj si prohlédl tváře všech a pak přikývl. Ratzor jednou rukou odsunul závoru a strčil do dveří.
Ty se otevřeli. Lunarovi se na tváři objevil úžas, tak Ratzor vykoukl. Překvapením pustil meč, tak se Vilda urychleně přesunul ke dveřím, aby také viděl, kdo zaklepal.
Stál tam Hraničář
Ovšem dřív, než kdokoliv stačil něco říct, vyjel mu z těla ostrý zkrvavený břit. Vilda i Ratzor jen nevěřícně hleděli na to, jak Hrani-čář vyvalil oči, zachroptěl a z úst se mu vyvalila krev.
Břit opět zmizel a Hraničář se skácel na zem. Před zlodějem a válečníkem stála vražedkyně se zrzavými, vlnitými vlasy po ramena, převázanými šedým šátkem, jinak oděna do černého, přiléhavého oděvu s krátkým pláštíkem. Vilém dosud nevěřil, že někdo může mít tak zelené oči.
Tak kouzelné zelené oči.
Ušklíbla se na ně, prohlídla si jejich tváře a pak smutně protáhla obličej.
„Ach ne, náš drahý přítel odešel na onen svět, to je ale škoda.“
Teprve po tomto posměšku se barbar probral. Začal se shýbat pro meč, vražedkyně ale vykopla a zasáhla ho zespod do obličeje. Barbar zařval, chytil se za nos a odklopýtal trochu stranou.
Druhý kop zasáhl Vildu, kterému zrovna procházela hlavou myšlenka „A ty vnady…“, do hrudi a odhodil ho směrem ke stolu, který nevydržel. Štěstí bylo, že Dash, Ela a Lunar už u něj neseděli, neboť vyskočili, sotva uviděli smrt Hraničáře.
„Ale ale,“ nakopla vražedkyně barbara do rozkroku, „přeci jen jsi je našel, Dashi.“ podívala se na dotyčného. Ten se na ní zamračil.
„Nezabiješ je! Potřebuju je živé a ty mi stojíš v cestě.“ zavrčel. Náhle se ale na jeho tváři objevil údiv.
„Nefunguje, viď? A ani tady našemu skoro-elfímu příteli se nedaří nic udělat. Čím to asi bude?“ ušklíbla se a letmo se dotkla dvou náramků na své ruce – jednoho kovového, jako by šlo o pouta, a druhého z jakýchsi kamenných korálků. Nepozornost se jí však nevyplatila, neb o ni Ratzor zlikvidoval židli.
K překvapení některých vražedkyně ale sotva zakolísala a svým kordem zaútočila na Ratzorův bok. Ten byl nucen ránu vykrýt kovovým plátem na předloktí, načež ji do obličeje zasáhl svou obrovitou pěstí, čímž jí zlomil nos a silně pochroumal její krásu.
Vražedkyni nyní stojící ve dveřích šlehaly z očí blesky. Pak se ušklíbla, vytáhla dýku a vrhla ji – přímo na Viléma.
Ten zrovna chtěl požádat Dashe o vysvětlení, když tu najednou si všiml, že dotyčnému neuvěřitelně dlouho trvá mrknutí oka. Rozhlédl se a viděl, jak k němu všichni téměř celou věčnost otáčí hlavu.
A pak zděšeně spatřil, že k němu vzduchem pluje zdobená dýka, jako loďka, co děcko vypustí na línou řeku.
Vůbec to nechápal, ale když byla dýka u něj, rozhodl se uhnout. Lehce se zaklonil, a dýku měl za chvíli před obličejem, letící kolem něj. Jílec měla omotaný černým koženým řemínkem, v hlavici vsazený křišťál, záštitu měla malou a ve tvaru dvou zubů a kvalitní ocel odrážela Vildův obraz.
Pak Vilém dýku vzal a mrštil ji zpátky.

***

Stáli jako zkoprnělí. Nevěřili svým očím.
Vilda mluvil na Dashe a nesledoval, co se kolem něj děje. Vražedkyně bleskově vrhla dýku se smrtící jistotou v rukou a triumfem v očích.
Pak se – ten ožrala a chmaták – proměnil v rozmazanou šmouhu a během necelé sekundy byla vražedná dýka až po záštitu zabodnutá v hrudi své majitelky.
Vilém se rozhodl poslední setinu sekundy prozatím neřešit a raději se vrátil k původnímu plánu. Podíval se na Dashe – a jeho oči mu jasně řekli pravdu.
Což Dash hned pochopil.
„Zdar!“ vykřikl a vyskočil oknem. Vilda chtěl skočit za ním, ale čarodějovo „Stůj!“ ho spolehlivě zastavilo.
„Nech ho běžet,“ řekl už mírněji Lunar, když se Vilda dle jeho rady rozhodl setrvat s nimi v místnosti, „možná bys nám mohl nej-prve vysvětlit, co se právě stalo,“ zahleděl se na Vildu půlelf.
„No, já…“ prohlédl si Vilda pohledy všech přítomných. Prohlíželi si ho s… nedůvěrou?
„Já nevím. Prostě jsem uhnul a hodil to po ní zpátky, co je na tom tak zvláštního?“ vysoukal zoufale Vilda. On přece není nějakej trénovanej vrah! Sice si nepamatuje na své dětství, ale to by bylo moc klišé, slyšel o tom nějakej příběh…
Nebo že by i on mohl být součástí toho příběhu?
Lunar se podíval na Ratzora a ten pokrčil rameny: „Byl rychlej, no.“
„Počkat, musíme se postarat o Hraničáře!“ vykřikl Vilda. U Hraničáře už ale dávno byla Ela, která jen zavrtěla hlavou a zatlačila ležícímu oči.
Ratzor si sedl na jednu ze dvou nerozbitých židlí.
„Byl to fajn chlap,“ pronesl. Vilém s Lunarem přikývli.
„Počkat, kde je ta vražedkyně?“ uvědomil si náhle Vilda. Tam, kde by měla ležet, nebyla!
Vyběhl na verandu a rozhlédl se. Nikde ji neviděl, ani stopu, jakoby se po ní slehla zem.
„Neměla by být mrtvá?“ otočil se na ostatní. Ti jen pokrčili rameny.
„Podle toho, jak si ji trefil, by správně měla padnout a už se nezvednout,“ odpověděla mu přecijen Ela.
„Hmm,“ zamyslel se Vilda, „kdo ví, co ta ženská ještě dokáže. Každopádně, co dál?“
„No, jak jsme mluvili předtím,“ promluvil Lunar, „máme několik možností. Můžeme se snažit dostat k Průsmyku a dostat se přes něj, v to ale moc nevěřím,“ poznamenal a zahleděl se na mrtvolu Hraničáře. Pak pokračoval.
„Nebo můžeme zkusit projít jedním z království. Buď na jih, nebo na sever. Překročit hranice a zmizet do nějaké úplně jiné země… na jihu je nějaké pouštní království, co nemá s králem Albrechtem moc dobré vztahy, což by mohlo být dobré krytí, ale nejsem si jist, jak dobře by se nám tam žilo. Na severu je sice příjemně, prakticky stejné podmínky, jako tady, na druhou stranu je možné, že když Irnick zjistí, že jsme se přes jeho severní hranici dostali, rozšíří pátrání i tam,“ pokrčil výmluvně rameny.
„Anebo můžem zůstat tady, ne?“ navrhl Vilda.
„To sice ano, ale… minimálně dvě osoby vědí, že tady zůstáváme,“ zamračil se.
„A jiná možnost není?“
„Ne.“
„Aha.“
Chvíle ticha.
„Pojďte ho chudáka zakopat.“

---

O POKRAČOVÁNÍ HLASUJTE TADY!