Kletba Ayrionu (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Ayrion bylo kdysi dávno prosperujícím městem, ve skutečnosti, jedno z nejbohatších měst v říši. Vyváželo se mnoho věcí, především zbraně, ale hlavním zdrojem bohatství města byly železné doly. Mocné železné žíly se nacházely v horách v celém okolí města. Samotné město se nacházelo v údolí ze všech stran obklopené skalami, přes které se jen tak nějaká armáda nedostala, a kdyby náhodou ano, nacházela se zde početná a dobře vycvičená armáda, takže bylo všemi považováno za nedobytné. A své pověsti také dostálo. V obležení bylo během historie již třikrát a nikdy nepadlo. Ale s jedním nepřítelem nepočítalo...

Stalo se to během Velkých nájezdů, kdy drancíři z Pustin vtrhli do říše, vedení fanatickým nekromantem Saan Tagarem. Nájezdníci plenili vesnice, města i pevnosti a co neukořistili, to spálili. Ve svém plenění se dostali až k Arrinským horám, zanechávaje za sebou jen oheň a smrt. Ayrion by pro nekromancera byla opravdová výzva. Arrinské hory, obklopující Ayrion, pro nájezdníky pocházejících z drsné a pusté země nebyly tak velkou překážkou. Hrabě moc dlouho neváhal a vyslal armádu vedenou generálem Martynem Celeadarem, aby napadla drancíře dříve, než dorazí do údolí. Střet těchto dvou armád byl největším krveprolitím v historii. Ayrionská armáda byla skvěle vycvičená a vyzbrojená, ale čelila mnohonásobné přesile, více než desetitisícihlavé armádě divokých válečníků.

Když už se blížil konec bitvy, obloha na západě již získávala až neobvykle rudou barvu, skoro stejnou jako krev umírajících mužů, a východ již byl ponořen do tmy toho, co následuje po smrti. Bitvy se zúčastnil i generál Celeadar. Byl to ostřílený bojovník, a i když už věkem překročil padesátku a vlasy mu proplétala šeď, zajisté by se v jeho armádě nenašel nikdo, kdo by ho dokázal porazit. Stál v čele bitvy, svým mečem kosil nepřátele a svým štítem se kryl před jejich útoky, když v tom ho spatřil, Saan Tagara, mocného nekromanta a velitele armády nájezdníků. I přes jeho mocná zaklínadla bylo vidět, že bitvu prohrává. Poté si i jeho oči našly generála. Když se jejich pohledy střetly, nekromancer se usmál způsobem, ze kterého i těm nejotrlejším válečníkům lezl mráz po zádech a musel děsit i své vlastní spolubojovníky, a to právem. Generál byl od něj už jen pár metrů, když v tom na něj promluvil: „Myslíš si, že jsi vyhrál? Bitvu ano, ale vaše město přesto do roka získám, strádáním, ohněm a nákazou a ty budeš trpět nejvíc!“ Po těchto slovech začal pronášet zaklínadlo. Mluvil jazykem, který ani zdaleka nepřipomínal lidský, zněl, jako by vyšel ze světa za hranicemi nicoty, jazykem, který by nikdo neměl znát. Následoval ještě temnější úsměv a nekromant vytáhl dýku, na které se zaleskly dávno zapomenuté runy darované temnými bohy. „Tak říkám já, Saan Tagar, a tak se taky stane.“ S těmito slovy pozvedl dýku a jediným přesným pohybem si jí probodl srdce. Všichni zapomněli na boj a zděšeně upírali oči na nekromanta. Z rány po dýce se neřinula krev, jen temnota, která se rozlézala všude kolem a stále rychleji pohlcovala okolí, až všechny oslepila a noc zaplnily smrtelné výkřiky mužů...

Když se druhý den rozplynula, válečníci z Ayrionu nalezli všechny drancíře mrtvé, s obličeji ztuhlými ve výrazu, ve kterém se zračila bolest a nevýslovný strach.

Když se autority města o kletbě nekromancera dozvěděly, shodly se na tom, že se jedná pouze o důkaz šílenství samozvaného krále nekromantů či výplod mysli vojáků, a důstojníkům o tom zakázaly mluvit, aby se mezi obyvateli nešířil strach. Nejdřív se vše zdálo být v pořádku, město dále prosperovalo a vzpamatovávalo se z války, ale to se začalo rychle měnit...

Nejdřív v hlavním dole začala docházet ruda a když se kopalo dál, podpěry se zbortily, horníci zůstali zavalení uvnitř a důl se tak stal na dlouhou dobu nepoužitelným. Uplynulo několik týdnů a v obytné části města vypukl z neznámých důvodů požár. Mezi dřevěnými domy chudších obyvatel se v nezvykle suchém počasí rychle rozšířil, takže celá chudinská i dělnická čtvrť lehla popelem. V poničeném městě se začaly rychle šířit nemoci, mezi nimi i jedna, kterou dosud nikdo neviděl. Na těle nakaženého se začaly objevovat puchýře, které se později změnily v hnisající rány, a nakonec z těla začaly odpadávat celé kusy masa, té poslední fáze se však obvykle nakažený nedožil, naštěstí. Nemoc se šířila rychleji než mor a žádný léčitel, alchymista či kněz ji nedokázal vyléčit. Mrtvých přibývalo a později byly ulice města plné nepohřbených lidí, na kterých hodovala hejna vran. Brzy byli všichni obyvatelé města buď nakažení, nebo mrtví, až na jednoho...

Generálu Celeadarovi se nemoc jako zázrakem vyhýbala, ale pro něj to bylo spíše prokletí. Bezmocně sledoval, jak jeho rodina umírá, viděl své sousedy, přátele, i vojáky, co bojovali pod jeho velením, všechny mrtvé a rozežrané nákazou. Někteří lidé ho obviňovali, že to byl on, kdo seslal nákazu, ale znal pravdu, přesto mu ji nikdo nevěřil. Nakonec i oni zemřeli a generál zůstal sám. Říká se, že spáchal sebevraždu přesně rok od oné bitvy, té bitvy, ve které Saan Tagar pronesl svou kletbu.