Patrick Rothfuss: Jméno větru - Kniha první (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Rothfuss, Patrick: Jméno větru, kniha první. Argo, Praha 2008. Přel. Jana Rečková.

Jmenuji se Kvothe, což se vyslovuje téměř stejně jako „kvóta“, ale ne docela. Jména jsou důležitá, protože o lidech mnohé vypovídají. Měj jsem více jmen, než si kdo zaslouží mít.
Ademové mi říkali Maedre. Což, podle výslovnosti, může znamenat „Plamen“, „hrom“ nebo „Zlomený strom“.
„Plamen“, to je jasné, pokud jste mě někdy viděli. Mám jasně rudé vlasy. Kdybych se narodil o pár století dřív, patrně by mě upálili jako démena. Nosím je krátké, ale jsou neposlušné. Když je nechám být, rozježí se a pak vypadám, jak by mě někdo podpálil.
„Hrom“ přičítám svému silnému barytonu a divadelnímu výcviku v raném věku.
Jméno „Zlomený strom“ jsem nikdy nepovažoval za podstatné. I když při pohledu nazpět soudím, že by se dalo považovat přinejmenším zčásti za věštecké.
Můj první učitel mi říkal E'lir, protože jsem byl chytrý a věděl jsem to. Má první opravdová milenka mi říkala Dulator, protože se jí líbilo, jak to zní. Také mě nazývali Stínovec, Dlouhoprsťák, Šestistrunka. A potom Kvothe Bezkrevný, Kvothe Tajemný a Kvothe Královrah. Ta jména jsem si zasloužil. Koupil a zaplatil za ně.
Ale vyrostl jsem jako Kvothe. Otec mi jednou řekl, že to znamená „vědět“.
Samozřejmě na mě volali ještě všelijak jinak. Mnohdy to byly hrubé výrazy, ovšem jen málokdy nezasloužené.
Unášel jsem spícím mohylovým králům ukradené princezny. Spálil jsem město Trebon. Strávil jsem noc s Felurian a odešel živý a při smyslech. Byl jsem vyloučen z Univerzity ve věku mladším, než na ni lidé obvykle vstupují. Mluvil jsem s bohy, miloval ženy a skládal písně, při kterých minstrelové vzlykali.
Možná jste o mně slyšeli.

Patrick Rothfuss: Kroniky Královraha – Den první:
Jméno větru - Kniha první

Z  kraje se musím přiznat hned k několika věcem podkopávajícím mou snahu o objektivní zhodnocení jakékoliv beletrie. Za prvé je to dlouhá doba, co jsem se živila „pouze“ odbornou literaturou, takže momentálně bych nadšeně oslavovala i slabikář, jen pokud by v něm nebyla zmínka o mém oboru. Na druhou stranu se celý život (až na Pána Prstenů a Dunu) vyhýbám knihám, které mají pokračování, či hůře, jsou trilogiemi, tetralogiemi… Ubíjí mě představa, že mě autor vprostřed děje vyvrhne zpět do reality jako z teplé postele do sibiřské vánice. Jménu větru (Knize první) jsem ale, přestože již název ukazuje na pokračování (a to dokonce ne jedno), neodolala.
Nalákala mě na něj jistá drobná recenze v kulturním týdeníku, ve které autor oceňoval „dětský“ styl vyprávění. Přesnou formulaci jsem již ztratila v haraburdí naneseném zkouškovým obdobím, nicméně já ráda přímočarý, přesto poetický, vyprávěcí styl, jaký je určen dětské části dospělé duše. Skutečně jsem se dočkala velmi zručného a nápaditého užití jazyka. Rozvláčného, jemného a lehkého jako je to nejjemnější pravé hedvábí. Autorovi se musí přiznat jazyková zručnost i značná fantazie v tomto směru, přesto jsem nebyla tak unešená, jak jsem očekávala.
V českém jazyce vyšly dvě knihy nesoucí název „Jméno větru“. Kniha první a Kniha druhá. V originále se setkáte s jedinou, která je ještě ke všemu teprve první částí trilogie Kroniky Královraha, jež zatím jinou část na papíře vytisknutou nemá. Patrick Rothfuss druhý díl teprve sepisuje (The Wise Man’s Fear). Třetí díl má zatím jen pracovní název (The Doors of Stone), takže je ještě hodně, na co se spokojený čtenář může těšit. Sám autor je považován za novou „star“ ve skupině spisovatelů fantasy. Jenže taková „star“ je tu každých pár let a vždycky to není jedinou knihou, ale nějakým dlouhým epickým příběhem, který kupujete po kouskách pár let. A stejně tak Jméno větru nijak zvlášť nevybočuje z řady – alespoň svou základní kostrou.
Přiznám se rovnou, že nemám srovnání s žádnými současnými fantasy –logiemi typu Eragon či Sabriel. Ale některé věci jsou vám tak nějak od pohledu jasné. Nedělám si nárok na ultimátní vědění a mystickou znalost nepřečteného, dělám si pouze nárok na abstrakci základních rysů a jakousi představu o „ideálním typu“ dlouhého fantasy příběhu o hrdinovi jdoucím za svým cílem. Od Gilgameše nic nového.
Ani Kvothe, hrdina Kronik Královraha, není nikdo jiný než Gilgameš, o pár tisíc let starší a trochu jinak rostlý. Nicméně je to hrdina v pravém slova smyslu. Prochází útrapami a nástrahami svého bohatého života, je zvláštní a jeho schopnosti jsou v některých oblastech tak trochu nadlidské.
Rothfuss se snaží svého hrdinu udělat člověkem se vším všudy, a proto jej na prvních stránkách poznáváte jako hostinského zapadlé vesnice, nenápadného a tichého, naslouchajícího příběhům pár místních štamgastů, a přesto tak trochu domýšlivého, co se jeho schopností a minulosti týče. Nelze mu to vytýkat, má na co být hrdý.
Kolem a kolem se začíná pomalu zdát, že hlavní příběhová linka začíná zde, v Hostinci u Pocestného kamene. Krajem lomcují daně – peníze potřebné na válku kdesi daleko, a v lesích se pohybují podivní tvorové. Nikdo není tak úplně v bezpečí a jediný, kdo si to plně uvědomuje, je právě Kvothe. Jenže náhle vám tento slibný začátek naruší Kronikář, který urazil dlouhou cestu, aby našel skrytého Kvotheho, o němž se v krajích všude kolem vyprávějí báje a pověsti, příběhy tajuplné a temné, a přiměl ho, aby mu vyprávěl svůj příběh. Kvothe souhlasí a jeho vyprávění zabere, překvapivě, tři dny. Z děje odehrávajícího se první část knihy se stane matná vzpomínka, kterou nevytáhnete po celou dobu četby Knihy první.
Jméno větru je prvním dnem vyprávění, kde se setkáváme s malým Kvothem a jeho domovem, o který záhy přichází a putuje nejdříve bezcílně, později s jasným a zřetelným cílem. Kostra nemůže být ani jiná, jinačí příběhy ani lidé nevyprávějí. A že je to příběh jak má být. Rozdíly tu jsou, a tak má Kvothe v lecčems těžší protloukání se než řada jiných mladých jinochů, kteří přišli o domov a své milované brutálním zásahem zlé moci, jejíž dostižení je hnacím motorem mladé duše, která nemůže být prostě duší sedláka, ale už svým pohnutým osudem je předurčena stát se duší hrdiny. Kvothe stejně jako každý jiný v jeho oboru nachází své učitele a dobré lidi, kteří mu pomohou, ale na rozdíl od některých svých „více uhlazených“ kolegů zažívá příkoří velmi konkrétní a jeho popisem se zdržuje poměrně dlouho. Aneb, co se stane s dvanáctiletým chlapcem, který nemá na celém světě nikoho a zima ho vžene do útrob obrovského města? Ale nechci vyzradit příliš.
Pro milovníky Harryho Pottera mohu prozradit, že i Jméno větru má svou část „školní docházky“ a že mladý Kvothe není Harrymu vždy nepodobný, byť – a teď se nechci nikoho jakkoliv dotknout – oplývá větším intelektem, důvtipností a do většiny situací se dostává vlastním přičiněním – ne jako slepý k houslím. I když má Kvothe také svoje chvilky a jako oddaná čtenářka jsem se nemohla ubránit zklamání, což je velmi dobře! Nikdo přeci není dokonalý.
Co je na Jménu větru zajímavého? Jistě stojí za zmínku originální pojetí magie světa, které mě vysloveně nadchlo, je propracované, uvěřitelné a skoro máte pocit, že plně funkční i v realitě (zkoušela jsem to, ale bohužel nejsem trénována, znáte to). Jednoduchost a elegance řešení magických schopností je prostě okouzlující a přináší do světa Kvotheho, tak jako dalších tisíce drobností a propracované společenské uspořádání, plastičnost a uvěřitelnost, pro kterou je tato kniha jistě zábavná a příjemná k přečtení, byť někomu se její úvod a celý průběh může zdát rozvláčný až nudně pomalý. Na druhou stranu autor umí vytvářet atmosféru a nejednou se mi stalo, že jsem pocítila reálné a hmatatelné napětí, což k dobré četbě patří. A přiznám se, že jsem se v druhé polovině i vehementně bránila matičce přírodě – hladu, žízni i jiným potřebám neodvolatelným – jen abych se mohla dočíst něco dále. Právě kvůli rozvláčnosti jsem se ale vždy dočkala až po nějaké té chvíli.
Jméno větru doporučuji všem milovníkům fantasy a oddaným čtenářům delších ság. Těm méně oddaným radím pár let počkat, až bude série kompletní, aby nemuseli zdlouhavě vyčkávat a pak načítat znovu od začátku, neboť vydání druhého dílu je plánováno na „blíže neurčené datum“ – vlastně ani vzdáleně neurčené (nevím ale, jak končí Kniha druhá, tudíž pokud je ukončená a ne utnutá, jako je logicky Kniha první, není nutné vyčkávat na Druhý den Kroniky a můžete se pustit do četby již nyní).
Myslím, že každý dokáže sám nejlépe posoudit, nakolik je kniha dle jeho gusta, právě díky jisté znalosti nepřečteného, o které jsem se zmínila výše. Pokud na vás Jméno větru působí jen trochu zajímavě, přečtěte si ho. Nejen že je velmi dobře napsané, ale také nabízí zase trochu jiný svět a trochu jinou perspektivu, která vám přinejmenším ukáže tu naši šedivou realitu zase kapku jinak. A za to to rozhodně stojí.

Příjemnou četbu!