Pojídám analgetika jako lentilky (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Denní snění

Tehdy jsem se byl fotit na řidičák. Sakra, vypadám na té fotce úplně stejně jako na fotce z občanky, která je už dobrých pět let stará – pořád stejný špinavý, skoro cikánský, obličej, idiotský pokus o úsměv; jen ten účes je jiný. No jo, nechal jsem si narůst delší vlasy, doba se holt mění, nejsem už ten vzorný hošík s hříbkem na hlavě, který nosí vestu prostě proto, že má hodně kapes… Odcházím z prostor magistrátu. Opavské ulice jsou všechny pořád stejné a ty jejich idiotské názvy… Šklebím se tomu, procházím mezi lidmi, ruce v kapsách, límec těsně pod bradou, hlavu skloněnou a ve vlasech mi zní proklatě chmurná muzika.
„Opava never changes… …no one catchs you, when you fall…“ zní můj hrubý hlas, i když jsem nepromluvil.
Punisher. Zvoní mi mobil, ten průhledný malý kousíček plastu v mé kapse. Aniž zpomalím chůzi, přikládám si jej k uchu.
„Cyrile,“ ozve se známý ustaraný hlas velícího operátora – zase se něco muselo podělat.
Kamsi do pozadí zatlačuji podivnou myšlenku, jestli se skutečně jmenuji Cyril a odpovídám na dotazy. Jsem jediný, kdo na ně dokáže podat dostatečnou odpověď. Jsem důležitý.
„Vyřídím to tam,“ ukončím rozhovor a můj obličej hraje ještě chmurněji.
Vykopávám dveře domu. Tři chlápci s kravatami jsou sice v přesile, ale tasit nestihne ani jeden. Prvnímu lámu vaz svými obrovskými prackami, druhému vrážím nůž mezi oči a třetímu posílám kulku do zad, když ode mě utíká. Třeba nic neudělali, napadá mě, ale pak si uvědomím, že jsou to vojáci, kteří následují špatného pána… Já, nebo oni… Další podivný záchvat slabosti. Jakub… Kdo to je, proč se mi stále vrací v útržkovitých vzpomínkách? Proč se tak potím? Kde je mé svalnaté tělo s kůží ztvrdlou jizvami… Klečím na kostnatých kolenou, nahmatávám si vystouplá žebra, ztěžka dýchám a po čele mi teče pot. Něco je špatně… Jistě, dech – spraví to Ventolin kauzálně a Singulair symptomaticky – možná. Strkám si modrý sprej úlevy mezi zuby a mačkám spoušť. Odhazuji jej do kouta a vstávám. Nikdo z mafie nepřežil rychlost mých reflexů, přesnost mé střelby a váhu pěstí z oceli… Když dostávám efektním mučením informace z bosse a prohazuji jej oknem přímo na Ostrožnou mezi lidi, přichází to znovu… Kde jsou ty ocelové svaly, proč mám najednou tyto trapně štíhlé údy, navíc atrofované vysílením? Polykám co jen mám po kapsách – Paralen 500, půlka okoralého rohlíku a vybalený bonbón. Stejně to přichází znovu a po cestě zpět málem padám ze schodů. Píchám si epinefrin a přímo po něm hučím. Crank. Docházím domů a rozsvěcuji lampičky.

Insomnie

Je noc a jsem sám v malém bytě, který se však nyní zdá obludně velký. Je tak velký, že se v něm přímo ztrácím, lampičky nejsou vůbec uklidňující, svítí mi do očí, pozorují mě, kontrolují mě, vidí mě, jsou zde, svítí a nechtějí se nechat zhasnout, bílé zdi táhnou se donekonečna, vězní mě mezi sebou, hučím, syčím, svíjím, sedím, dívám se a mlčím, televize nesrozumitelně mumlá, rozhazuji balíček karet, běhám, ležím, stojím, skáču… nespím. Ploužím se pomalu bytem a nuda mě vězní sama v sobě. Čím víc si přeji to vše přetočit, tím slaběji se cítím. Jmenuji se Michael Faraday, ne? Zobu bílé pilulky, zapíjím Stoptussinem, Bromhexinem a navrch přikládám kyselinu acetylsalicilovou. Vzpomínám si: je to jako kdysi dávno ve škole, když jsem se napil heptahydrátu síranu železnatého. Chemie člověka mění.

Noční můra

Na stropě mi pulzuje oranžový hexagram, kdo ví, proč, nevím jak se jmenuji a hlavně mám šílenou horečku. Třesu se zimnicí a celý svět je pro mě jiný… Když je člověk insomnní, neznamená to, že vůbec nespí – naopak, celý svět je pro něj jedním velkým, zlým, snem. A vnímání, zostřené a podbarvené horečnatou zimnicí, vykresluje a maluje věci, jaké bych si normálně těžko dokázal představit. Celý prostor kolem mě jako by padal do víru a propadal se. Jako bych ležel sám se svou postelí a všude kolem mě bylo jen prázdno. Empty spaces… Cogratulations, you have just discovered the secret message. Please send your answer to old pink, care of the funny farm, Chalfont. To je zvláštní, jak se všechno tak rychle roztočilo, jen televize stále stojí stabilně, i když se její plastové okraje roztékají, tekou po podlaze a tvoří kolem mne černou kaluž… Oh, I’m not sleeping. Hello, I’m still here. Zpod koberce ozývá se podivný, šeptavý hlas. It hurts me all over, hear me, it was not me… Oh, Amy, promiň, neudělal jsem to schválně. Žena z televizní obrazovky vstupuje ke mně. Řeže se žiletkou do rukou, říká, že se jí uleví. Beru jí to a zkouším to. Sakra, tak hluboko, uřezal jsem si celou ruku, já, Ash jeden, ruka modrá, útočí na mě… Vyčerpaný se potácím po nekonečné stezce, která se ve spirálách uzluje a točí. Padám, nevím už vůbec nic.

Trauma

Need painkiller… Zelená, chlupatá, děsivá a pokroucená těla, celá zlámaná, vyhozená neviditelným příliv na nekonečné špičaté černé útesy a skaliska… Bezútěšné peklo.