Poslední sen (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Mám touhu tkát sny – hedvábné pavoučí nitky,
chlad, jak žhavý uhlík, se srdcem si pohrává,
soudce mocný hvězd tu pán, zakázal mi usnout,
nemohu, vyslat bílou holubici, na pouť nocí.
Před tím ta stříbra příst mne varovala,
za moc spánku, krutou zaplatila bych ráje daň,
vlnobití na dně misky vah, málo proti tomu.
Mám uvěřit jeho zákazu?
On klíče mi vzal.
Vlažná voda v připravené lázni a lampa noční obloha,
já skála, pevnost, čeká mne potopa,
která odnese mé kamení, mé zdivo z tohoto světa?
Brány zurčících studánek, prameny toužící,
nemohu vodě uzdu popustit.
Nepochopím jeho zákaz?
Mám ho snad,
jak visící oprátku, šibenice skvostnou ozdobu,
za soka sobě pojmout?
Košatý strom, listy svěží, nad hlavu mou se sklonil,
šumění listů, tichý nesmlouvavý hlas, svůj ortel vyřkl,
a ruce jak tenké větévky, rozetřásly se nevědomky.
Povím Vám,
pro mne hodiny se přestaly vléci a číše přetéká..
Ach!
Běda!
Strážce mého bytí, stříbrný pán, jenž mne varoval,
uzavírá brány, svůj temný chrám, noční palác opouští.
Vchází císař!
Odpusť králi noci.
S paprskem prvním usínám..