Prach hvězd (2. polovina) (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Úkol a přání

Chladný křišťál mi mrazí dlaň. Čím však je bolest v dlani způsobená mrazem větší, tím pevněji kámen svírám.

“NE!” křičím… Tohle museli slyšet i čerti v pekle…

Zahazuji křišťál. Vší silou jsem jím mrštila proti skále, ale nic. Nerozbil se. Sakra! Na ničem mi už nezáleží. Tolik vzteku jsem v sobě ještě nikdy nedusila. Beru do ruky hůl. Je to spíš jen klacek. Rozmlátím toho draka na cucky. Nezbude z něj ani tolik, co z Ra‘jila.

“Chcípni, ty hajzle!” řvu nepříčetně, “Zrůdo, Jak jsi mohl?! Proč?!”

“Necháváš se unést, Moan-pa, trochu více klidu do tvé roztěkané mysli.” Začínám se nepříčetně smát smíchem bláznů, kteří už pozbyli smyslů… Hůl mi vypadla z ruky. Propukám v pláč. V beznadějný pláč, který nedokáže nic utišit.

Tuhle píseň zpívám hvězdám,
křičím do nebe,
že tak bláhově vždycky se ptám,
mi prosím odpusťte…
Nepatří mi soudit vás,
soudit proroctví…
Soudím však sebe, soudím že jsem zlá,
Že daň jeho života jsem přijala…

“Nevyčítej si nic, co není tvá vina, Moan-pa.” Za ta slova bych Urmeka nejraděj zabila.

“Vám se to řekne…” Kde se tu vůbec vzal? Copak neříkal, že na mě počká dole? Jak dlouho už tu vlastně sedím? Matně si začínám uvědomovat, že už se stmívá.

“Jak jsi to dokázala?” ptá se mírně udiven. Ale já mu nic vysvětlovat nechci. Vstávám a jdu pro křišťál. Ukládám ho do váčku s kamenem mých vzpomínek a jdu pro stříbrný prášek, který jediný mi zůstal po Ra‘jilovi. Se slzami ho pomalu beru do dlaní a ukládám ho ke kamenům… Cítím, jak mě Taliesin pozoruje, ale je mi to jedno. Zamilovala jsem se do Ra‘jila, chlapce z hvězd. Jak jsem jen byla bláhová… Co jsem si to myslela? Chci aby to přestalo. Všechno to trápení a strádání. Tohle se nemělo stát…

Z váčku vyjmu kámen od Taliesina a přináším mu ho: “Vraťte mi to, co jste musel vzít…” Tváří se zvláštně. Dívá se na mě skoro otcovsky. Jak já to tu nenávidím…

“Posaď se, Moan-pa.” Usedám na kámen a zavírám oči. Slzy mi mlčky tečou z očí. Zase zoufalství, bezradnost… Kdy už to skončí? Já chci umřít…!

Cítím zmatek, chaos. Mizí prázdnota. Vidím obrazy minulosti…

*záblesk!*

“Nech mě na pokoji…” pláču nahá v posteli. Pláču a snažím se nevidět svého bratra, který se právě obléká.

*záblesk!*

Bratranec mne hladí po tváři. Je to něžný dotek a mne zalévá příjemné teplo. Přesto se mi to zároveň nelíbí. Nelíbí se mi to proto, že ruka jež mě hladí patří právě jemu. Vždyť mě také zneužíval…

*záblesk*

- “Co to vyvádíš!” křičí kamarádka.

“Pomáhám ti,” odsekávám jí, když se za námi konečně zavřely dveře trolejbusu.

- “Tomuhle ty říkáš pomoc? Co já dělám je jen moje věc!”

“Nechci, abys měla ve škole průšvih…”, snažím se jí vysvětlit své nejčistší úmysly.

- “To je jen moje věc! Žádnej průšvih bych neměla…! Za školu chodí, kde kdo!” kamarádka stále křičí a já jí odporuji. Nechci se s ní hádat, ale ona vůbec nechápe proč jsem ji vtáhla do trolejbusu. Vůbec si neuvědomuje, že by měla ve škole problémy. Neuvědomuje a nebo jí je to jedno. Asi už se se mnou nebude nikdy kamarádit… Tolik to bolí… Vždyť jsem jen nechtěla, aby šla za školu.

*záblesk*

Sedím v pokoji. Je šero. Přede mnou sedí Pavel.

“Víš, Evo, mezi námi nikdy nic nebylo a nic nebude.” Oči mám plné slz. Srdce mě bolí, cítím jak je sevřené v křečích mých vzlyků.

“Ale…”, snažím se ještě něco dodat. Jak tohle může říct? Co potom byly ty poslední dva měsíce?

“Podívej, chodíme v kruhu. Já jdu před tebou a přede mnou jde Katka… A za tebou? Za tebou jde Marek. Ohlédni se, protože on tě miluje. Ohlédni se, protože já se neohlédnu.” To už vážně nevím co říct, ani co dělat.

“Já se taky neohlédnu…” snažím se říct, ale nevím jestli mi rozumí. Vstává a odchází.

***

“Dost!” křičím… Rozhlížím se kolem sebe. Jsem stále na skalní plošině. Taliesin stojí za mnou. Pomalu vstávám… Všechno se mi vrátilo. Vzpomínky na Marka, Pavla, bratra i Adélku… Na všechny a na všechno. A to jsem se zde zamilovala do Ra‘jila… Jak jsem jen mohla zapomenout…

“Už je po všem…”, říká mi konejšivým hlasem.

“Nerozumím tomu. Co se stalo…?” slyším zoufalství čišící z mého hlasu. Je téměř hmatatelné. Bolí mě hlava. Svět se zbláznil… Já jsem se zbláznila… Já se zblázním…

Ani jedno z toho není pravda. Špatně jen snáším léčbu šokem. Snažím se uklidnit, ale nejde mi to. Vůbec mi to nejde…

“Je načase dokončit tvé dílo…” Co tím myslí? Pozoruji ho, když mi podává meč. Kde ho vzal? Je nádherný. Mnohem hezčí než ty, které jsme používali ve skupině historického šermu. A lehčí. Vyndal ho ze záhybů svého hábitu, skoro jako by snad ten meč byl jeho součástí.

“Zabij ho…”, ukazuje na “sochu” Morlinga. Na tváři mám slzy, ale teď i pobavený úsměv. Zabij ho… Je to tak zvláštní, legrační, ve všem tom smutku a zoufalství…

Přicházím k drakovi s mečem. Přesně mi padne do ruky. Za tohle Morlinga zabiju. Zabiju ho, za každou chvíli, kdy jsem byla na pochybách. Za strach o Ra‘jila. Za bolest, kterou mi působí být v tomto světě. Zabiju…! Ano, tak…

Jednou, dvakrát stačilo udeřit, aby se mohutná ledová socha rozpadla na kousky. Vytoužená úleva se však nedostavila.

***

Eva nebyla jediná, kdo pro Ra‘jila truchlil. Dront s Átou též uronily mnoho slz. Ra‘jilův mistr Fruander zase odmítal opustit balkón a stále se díval na ono místo na Zemi, kde se to stalo. Jen Měsíc ve své moudrosti dohlédl dál…

“Slíbila jsi vyplnit jedno přání…” promlouval Měsíc do jejích snů.

“Já vím…”

“Slyš tedy přání, jež máš splnit.”

“Poslouchám…”

“Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra‘jila. A pamatuj: Co je psáno to je dáno…”

***

To byl ale podivný sen…říkám si. Ale je to pořád lepší než ty bezesné noci, a než aby se mi pořád dokola zdálo o smrti nebo o Ra‘jilovi. Ra‘jil je mrtvý a já bych si nemohu dovolit naivně milovat. Láska je mi zdá se navždy odepřena… Snad mám pravdu. Nerozumím ničemu… “Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra‘jila. A pamatuj: Co je psáno to je dáno…”

Jakoby to snad bylo možné… Ale co když je? A co potom znamená, co je psáno to je dáno? Jde mi z toho hlava kolem. Rozhlížím se po mýtině a hledám Taliesina. Nikde ho nevidím. Třeba šel zase pro něco k jídlu…Už mě to nijak nevyvádí z míry. I když dneska by mě nevyvedlo z míry snad ani tornádo. Připadám si nějak otupělá. Jako bych požila nějakou drogu…

Strávila jsem sama snad hodinu. Chtěla jsem ji věnovat meditaci, jak mě Taliesin učil, ale moje schopnost soustředění je na nule… Á už se vrací.

- “Už je ti lépe, Moan-pa?”

“Ano…”

- “To je dobře… Dnes tě odvedu na okraj lesa. Musíš se vydat splnit své poslání…”

“A co je to mé poslání?” Proč se vlastně ptám? Kdyby to věděl, snad už by mi to řekl…

- “Nevím to,” No prosím, jako bych to neříkala… “Vím jen, že máš být nadějí, že máš pomoci zdejším lidem a proto tě odvedu mezi lidi. Tam už si jistě poradíš…” Inu co mi zbývá…? Povzdechnu si.

Co je psáno to je dáno…

Stojím na okraji lesa a Taliesin je vedle mě. Zrovna mi ukazuje na cestu, vinoucí se mezi vzdálenými kopci. Nevnímám, co mi povídá. Jediné, co vím zcela jasně je, že zase budu sama. Už nebudu mít ani Taliesina, ani Ra‘jila. Můj milý a dceruška zůstali v mém světě, kde pro mne truchlí. Jenže ti mají alespoň jeden druhého. Já nemám nikoho…

“Sbohem, Taliesine, Urmeku, Starý… Sbohem a hodně štěstí…” přeji mu naposledy.

“Sbohem, Evo, Moan-pa, Ty, o které mluví proroctví… Sbohem a hodně štěstí…”

Odcházím a les i Taliesina nechávám za sebou. Jako i všechno ostatní… Ne všechno, ne! Přemítám a beru do ruky váček s Ra‘jilovým práškem a křišťálem. Jsi mojí nadějí… říkám si v duchu… Jsem smutná a naděje, kterou si snažím vsugerovat spočívá vlastně někde úplně jinde. Spočívá ve slovech, která mi ve snu sdělil Měsíc… “Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra‘jila. A pamatuj: Co je psáno to je dáno…”

Tebe i Ra‘jila. Jak moc mě u srdce zahřála ta slova, i když vím, že by neměla. Krajina kolem mě ubíhá pomalu. Dá se říci, že se loudám. Nemám kam spěchat. Meč u pasu mě vůbec netíží, ale občas o něj zavadím nohou. Vždycky si vzpomenu, jak jsem tehdy ještě ve svém světě upadla na ledu s mečem. Ten meč se ohnul a já dostala hlavicí do zubů. Všichni se mohli potrhat smíchy…

Jenže to už je pryč…Všechno je to pryč a já to vím.

Dorazila jsem na vozovou cestu. Koleje od vozů jsou jasně viditelné. Zdá se, že na cestu již dlouho nepršelo. Země je tvrdá a prašná. Alespoň se nemusím brodit blátem. Na všem se učím hledat něco pozitivního. Pořád mě neopustila ta podivná otupělost.

Taliesin říkal: “Aby ses dostala k lidem co nejdříve, musíš se vydat směrem do údolí.” Ještě že neřekl na sever, protože ten bych nenašla. Směji se sama sobě. Spíše se jen vysmívám. Takové to pohrdlivé odfrknutí vyšlo z mých úst a trochu mi zacukaly koutky, víc nic. Tak tomu se teď říká smích…

Jdu po cestě a vzdaluji se kopcům. Mohutný štít Guan-chick se vzpíná po mé levé ruce a před ním i Taliesinův les, od kterého mě dělí jen rozlehlá louka plná modrých voňavých květů. Ovšem ani tento pohled mi není schopen dodat pocitu štěstí. Jindy bych z plna hrdla vdechovala vůni květin a rozhlížela se po kraji, ale dnes ne. Mám před sebou jen svůj úkol… Jaký vlastně? Proč mi to nikdo neřekne? Co asi trápí zdejší lidi, že jim musí jít na pomoc ženská, která nic neumí? Já? No to by mě teda zjímalo...

Pokračuji dál v chůzi. Napravo od sebe mám louku, místy přehrazenou menším shlukem stromů. Nikde ani stopy po lidské činnosti. Žádné továrny nebo jiná monstra “Moderní techniky” . Cesta se svažuje a já věnuji pozornost údolí před sebou.

V dálce se rýsuje obrys malé vesničky. Může to být nějakých deset kilometrů… Snažím se odhadnout vzdálenost, ale vzhledem k mému odhadu to bude tak o pět kilometrů vedle. Znovu si odfrknu.

Tentokrát jdu rychle. Tak rychle jako jsem chodívala, když jsem někam jela se svým tátou. Párkrát mě vzal na vandr a byl vždycky pyšný na to jak umím rychle chodit. Alespoň na něco co se týkalo mě byl někdy pyšný… Konečně už jsem ve vsi. Tedy na kraji vesnice. Domky jsou zde malé a zdají se být z vepříků. Nemají ani omítku a dřevo je zde, krom hlíny, nejpoužívanější materiál při stavbě. Nikde ale nikoho nevidím.

Už se smráká. V žádném z oken nevidím světlo, přesto mám neodbytný pocit, že jsem sledována. Srdce mám sevřené úzkostí a strachem. Špatně se mi dýchá… Teď jsi přemohla draka a budeš se bát, lidí?! Je to pravda, není důvodu proč bych se jich měla bát. Jsem přece jejich Moan-pa…Hnusí se mi toto oslovení.

Zastavuji se na návsi u kašny. Rozhlížím se kolem sebe a čekám, kdy někdo vyjde. Čekám dlouho, už mě to nebaví… Usedám na okraj kašny a tahám z tlumoku kousek pergamenu, který mi dal Taliesin. Kdybych tak měla propisku… Nebo alespoň kus uhlíku…Povzdechnu si smutně. Už-už chci vrátit pergamen do tlumoku, když ho nakonec jen položím vedle sebe, rozhodnutá přeci jen se pokusit najít něco na psaní. Tak to je skvělý. Grafoman jako já a nemá čím psát. Já umřu… Sahám po váčku s krystalem. No jo, no… mám jen tento kus křišťálu a stříbrný prach hvězd…Kdyby se tak alespoň tím dalo psát… To, co vidím, mi nahání strach. Krystal se rozzářil matným stříbrným světlem a Ra‘jilův prach se počal přetvářet a pojit v nějaký předmět. Prudce zvedám hlavu k nebi, kde vidím vycházet měsíc. Srdce mi divoce tluče. Znovu skláním pohled do váčku. Má předtucha byla správná. Uhlík…

“Děkuji…”, volám do nebe a slzy dojetí nedokážu zastavit. Tímto psát je skoro hřích…

“Měsíční krystal má velkou moc, Moan-pa, pozor na to co si přeješ, mohlo by se to splnit… Ale to jistě znáš. Mohu ti jen říct, že kdyby si to Ra‘jil nepřál, nebyl by z jeho prachu teď uhlík na psaní…” slyším vzdálený, snad jen myšlenkový hlas Měsíce. Trochu mě to uklidnilo, ale jakýsi vnitřní strach stále přebývá v mém srdci. Beru do ruky chladný stříbrný uhlík a chvíli na něj hledím skoro s posvátnou úctou. Kreslit moc neumím, tak zkusím něco napsat. Ale co? Přemýšlím, ale nic mě nenapadá.

Seděla na okraji kašny a čekala. To je skutečně to jediné, na co se aktuálně zmůžu. Vesnické domky kolem jí připadaly chmurné, skoro stejně jako se sama cítila. Jakoby to nebyla pravda…rozhlížím se a opravdu mi všechno kolem připadá tak nějak chmurné, temné a smutné… Už ji nebavilo jen tak čekat a tak začala na kus pergamenu psát to první, co jí napadlo. Cítila, že ji pozorují oči vesničanů, kteří se bojácně skrývali ve svých domech. Copak nepotřebují vyjít ven? Nezajímá je, kdo to přišel? Nebo jsou snad nemocní? Bojí se mě snad? Ptala se Eva sama sebe. To už ji to čekání vážně začínalo lézt na mozek. A to je pravda, už toho mám dost… Náhle uslyšela zavrzání dveří. To jeden z vesničanů se vyšel podívat na neznámou dívku. Stál tam a mlčky pozoroval ji. Bylo mu čerstvě dvacet let, ale vypadal mnohem starší.

Ohlížím se ke vchodu, odkud jsem před chvílí zaslechla podivné zavrzání. Tak tomu říkám haluz…Vidím ve dveřích jednoho domu stát nějakého muže. Tělo má atletické a silné, ale ve tváři se mu zračí vrásky trápení, které ho dělají starším než asi ve skutečnosti bude.

“Kdo jste?!” ptá se mě tvrdě a v ruce drží sekyrku. To už vidím, že i z ostatních domů vykukují lidé a někteří stejně jako tento muž vycházejí ven. Nevím, co mám dělat. Jsem zmatená.

Vstávám z kašny, odkládám pergamen a uhlík a říkám to první, co mě napadá: “Já jsem, no… Jsem jen obyčejná holka…” váhám, “nechci vám ublížit.” Odepínám si pochvu s mečem a odkládám svou zbraň na zem.

“Proč jste tady?! Co od nás chcete?!” A co mu mám říct na tohle? Asi vypadám strašně obyčejně…Pomyslím si a mám co dělat, abych se nezačala smát. Asi bude lepší říct jim pravdu… Ale uvěří mi? Nepokusí se mě hned zabít? Jak jim mám dokázat, že jsem jejich Moan-pa? A jsem…?

“Jmenuji se Eva. Jsem tady, abych vám pomohla. Jsem vaše Moan-pa…” Tak přesně takovou reakci jsem čekala. Koukají po sobě zmateně. Z jednoho domu vychází stařec. Jeden malý kluk ho podpírá a vede ho ke mně. Zdá se, že ten starý muž je slepý…

“Kdo se opovažuješ, říkat si Moan-pa?!” Zdá se, že ač sám je slabý hlas, má ještě stále pevný…

“Věřte, že kdyby bylo na mě, tak toho oslovení neužívám, ale Taliesin, jeden z Urmek, Starších, mi tak říkal od prvního dne mého zrození v tomto světě.” Taliesinovo jméno vyvolalo novou vlnu zděšení. A čekala jsi snad něco jiného? Vysmívá se mi nějaký vnitřní hlas.

“Je-li pravda to, co říkáš, pak jistě znáš celé proroctví. Jistě též máš prach hvězd…” Ta slova mě zasáhla příliš hluboko… Jistě též máš prach hvězd! Vzedmula se ve mně vlna hněvu. Zavírám oči abych se trochu uklidnila. Jedna… dva… tři… čtyři… pět… šest… sedm… osm… devět… deset…

Vydýchám se a pak teprve začínám odříkávat ono proroctví: “I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala. Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…” sahám po pergamenu a stříbrnému uhlíku, “A toto je nyní z prachu hvězd…” Ukazuji uhlík. Nemohu už dále mluvit. Příliš jsou čerstvé, bolestné, vzpomínky.

Mýlila jsem se. Ten stařec není slepý. Podíval se na mě svýma šedýma očima, v nichž jsem spatřila zvláštní záblesk, který se ale ihned vytratil.

Klíč k věži

“Pojď se mnou, Moan-pa,” hlas se mu chvěje “dojetím”. Následuji ho. Zvláštní je, že nejde do žádného z domů ve vesnici, ale podepřen tím malým chlapcem, mě vede někam pryč. Rozhlížím se po okolí a přemýšlím. Kam mě to vlastně vede? Jak jsem mohla napsat, co se skutečně dělo? Srdce se mi chvěje nevýslovným strachem. Pokud co napíšu se stane, pak… Všechny mé povídky v mém světě… To nemůže být pravda… Jdu mlčky. To mlčení je hrozně tíživé, jen že se teď nedokážu ptát. Nechci nikoho urazit, nebo tak. Bojím se… Tolik se bojím…

“Tady to je, Moan-pa,” Rozhlížím se, ale nic nevidím. Nechci ale vypadat jako blbec a tak jen mlčky stojím. “Nevidíš nic, že?” Přikývnu, “To pro to, Moan-pa, že to nemůže vidět nikdo kdo nemá klíč. Ani já to nevidím. Nikdo to již po léta neviděl…” Jeho hlas zní přemýšlivě, ale já mám v mysli teď takový zmatek, že vlastně vůbec nechápu, co se mi snaží říct.

“Tak proč jste mne tedy přivedl na toto místo?” už jsem nevydržela jenom tak mlčet a dívat se.

“Protože skutečná Moan-pa musí mít i klíč k Měsíční věži.” Tak a dost! Říkám si. To snad nemůže myslet vážně. Plnit očekávání těchhle lidí je téměř nemožné, natož splnit své poslání… Sice ještě nevím, co to má být, ale stejně už teď vím, že to nedokážu… Nejsem dost silná… Dívám se do jeho vrásčité tváře. Vidím v ní, ale pouze bezmeznou důvěru a očekávání. Copak jsem nějaká kouzelná víla z pohádky? Asi bych jí měla být. Evidentně to všichni očekávají.

“Ale já nemám žádný klíč,” snažím se mu to vysvětlit.

“Pak ale nejsi Moan-pa.” Říká to s obrovským zklamáním. Je mi ho líto. Nejspíš již mnoho let čekali na svoji vyvolenou a já… Já nejsem schopná ani otevřít nějakou přiblblou věž. Stojím a dívám se do starcovy tváře s výrazem nejvyšší kajícnosti.

Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou hrála Dračí doupě s bratrem. Tehdy jsem hrála elfku kouzelnici. Jmenovala se Vanda a chtěla získat pero z ptáka Fénixe. Brácha jako Pán jeskyně pro mě připravil úkol. V tom úkolu šlo o to najít neviditelnu věž Fénixů. Pamatuji si jak jsem už vážně vůbec nevěděla kudy kam, protože ta věž měla údajně stát v bažinách. No a hledejte neviditelnou věž v bažinách… Každopádně vím, že jsem vůbec nemohla rozluštit to tajemství, až jsem řekla: “Tak kde je, do prdele, ta zkurvená věž?!” Na tento výrok asi nikdy nezapomenu. Sotva jsem to řekla prohlásil brácha, že jsem právě vrazila do něčeho neviditelného…

Jenže takhle to ve skutečnosti asi fungovat nebude… Skutečnosti? Zase mě zaráží tak banální výraz. Jak otevřít Měsíční věž? Ano to je ono… Náhle mě cosi napadá. Měsíc už je vidět celý a nebe je jasné. Ukládám uhlík z Ra‘jilova prachu do váčku a tahám ven křišťál. Je chladný jako kus ledu, ale já ho svírám pevně. Natahuji ruku před sebe. Tohle nemůže fungovat…

Stín pochybností je silný. Je to téměř jistota. Přesto prudce otevírám dlaň. Světlo měsíce dopadá do křišťálu a ten zmatněl.

Svět se mi jakoby rozplynul. Cítím, jak mi z těla odchází síla, ale nic nevidím, všude je jen tma… Co se stalo? Světlo. Jasné přízračné světlo, mnohem silnější než měl Ra‘jil.

“Žádáš mnoho, Moan-pa.”

“Já? Ten stařec říkal, že to mám dokázat… Nevěří mi, jak jim mám pomoci, když mi nevěří? Proč pro mne má tvá věž zůstat zavřená?” Proč se ptáš, stejně ti neodpoví… Přemýšlím nad svými otázkami. Cítím podivný strach z Měsíčního hněvu, který bych mohla pocítit.

“Ten stařec je Mor! Nemá právo ti kázat!”

“M-mor? Ale to jsem nevěděla…”, připadám si hloupě, před někým tak moudrým, jako je Měsíc…

“Poslechni mě, Moan-pa, otevřu ti věž, budeš smět vstoupit, ale pamatuj, že jakmile vejdeš, už nikdy nevyjdeš…” Chvěji se. To přece není možné, to nemůže myslet vážně…

“Ale… Ale jak bych pak mohla splnit slib, který jsem ti dala?”

“Na to musíš najít odpověď ty sama…” Jeho hlas je moudrý, ale slova mi nedávají smysl.

“Co mám tedy dělat?” ptám se zoufale. Jsem zoufalá…

“To je přec jen na tobě.”

“Mohu splnit svůj úkol coby Moan-pa, i z tvé věže?” Když vejdu, mohla bych litovat.

“Ano.”

“Mohu splnit slib i pokud vejdu do tvé věže?” NE! Litovat můžeš jen toho co neuděláš…

“Ano.”

“Když vejdu, odpovíš na všechny mé otázky?”

“Ano…”

“Pak tedy, otevři svou věž, pane,” Proč to dělám? Ta otázka je zbytečná. Vím, moc dobře co mě žene vpřed. Zvědavost…

Otázky a odpovědi

Křišťál v mé dlani se rozzářil. Cítím, jak jsem zesláblá, ale pořád se ještě, snad silou vůle, držím na nohou. V očích starého muže, Moru, vidím úžas. Zřejmě nepočítal, že by se mi to mohlo podařit… Nevím proč, ale mám radost. Radost z toho, že se diví.

Náhle se přede mnou vzpíná, tak jasná, bílá věž. Ne! Stříbrná věž… Věž Měsíce… hledím na ni v němém, úžasu. Chci se ohlédnout po Moru - Morovi? To je jedno… Ale nic nevidím. Všude kolem je jen tma. Jsem na stejném místě, vím to, ale přece jediné, co vidím, je ta věž. Je tak krásná… Měla bych se otočit. Otočit a zapomenout, ale to já nedokážu.

Vystupuji po schodech k překrásné bráně. Je zdobená nějakými runami. Některé znám, připomínají keltské, ale ten zbytek je mi cizí. Naplňuje mě nepřirozený klid, o němž vím, že je to poslední, co bych teď měla cítit.

"Vejdeš-li, Moan-pa, nikdy nesplníš proč jsi přišla!" slyším jakoby z dálky Morův hlas, “Pokud vejdeš, pak všichni, které jsi dnes viděla ve vesnici zemřou…"

Cítím hrozný strach. Veškerý klid věže se vytratil po těch slovech. Co mám teď dělat? Co? Jímá mě hrůza. Chvěji se strachem. Zastavila jsem se na posledním schodu. Už mám před sebou jen bránu. Vejít? Zůstat? Ra'jile, poraď mi prosím… Jenže Ra'jil se neozývá. Jistě že ne… Napomínám se za falešnou naději.

Musíš se rozhodnout! Ale jak…? Nevím co mám udělat… A víš co chceš udělat? Ale na tom nezáleží… Mám za ně odpovědnost. A jsi si jistá, že chceš vejít? Ne… "Nejhorší je neudělat nic." Tak mi to říkal Marek, když jsme ještě byli jen přátelé. Ale já přece nemůžu… Nemůžu vejít a vědět, že jsem je tak zabila. Pořád ještě nevím co tu mám dělat… Když nevejdu tak mi Měsíc neodpoví… Já musím znát odpovědi… Prostě musím…

“Ří-říkal jste, že zemřou…?" ptám se poplašeně.

- “Ano, zemřou, pokud vejdeš."

“Tak proč jsem tedy měla odhalit věž?" nějak mi to nedochází.

- “Abych mohl vejít já… Dej mi ten klíč, Moan-pa. Dej mi ho a já je nechám žít." Nelíbí se mi, co řekl. Vím, že když se teď otočím, tak Mor udělá všechno aby se křišťálu zmocnil. A co kdyby se mu podařilo vejít do věže? Komu by pak hrozila smrt? Mám teď zvolit menší zlo? Proč…?! Nedívám se na Mora. Otázky mi jen přibývají a odpovědi na ně mě čekají až za stříbrnou branou věže. Jenže já se stále nehýbám. Nedokážu vejít…

Teď, když to nejvíc potřebuji, mi nikdo neporadí! Rady Měsíce získám až uvnitř, ale já vejít nesmím, a nebo musím? Neměla jsem to žádat. Nikdy jsem neměla stanout na úpatí Měsíční věže… Jenže to už teď nevrátíš! Ne, já vím… Tak se rozhodni co teď! Bojím se svého rozhodnutí… Má rozhodnutí bývají špatná… Bojím se odpovědnosti… Na to jsi měla myslet před tím! Teď musíš jednat!

Otáčím se zpět k bráně. Vkládám Měsíční křišťál do dírky přesně uprostřed obrazce z run. Kámen splyne s branou a ta se začne pomalu otevírat.

“Sama sis zvolila, Moan-pa, místo života daruješ jim smrt! Jsi zbabělá!" slyším Morův křik. “Někdy je silné udělat něco slabého...", vzpomněla jsem si na další Markovo moudro. Mor už je na hranici nepříčetnosti, ale mě jeho slova bolí více než tisíce jehel v srdci. Děsí mě, co říká. Vím, že má vlastně pravdu, bojím se, že ji má…

Brána se otevřela a já nechávám svět smrtelných za sebou… Ocitám se v rozlehlé síni plné překrásných obrazů a ozdob.

Buch… Brána se za mnou zavřela a s tím zmizela i naděje, že bych ještě mohla své rozhodnutí zvrátit. Stojím uchvácena a jen ten úžas stále drží mé slzy hluboko uzavřené, přesto, že by tolik chtěly na povrch.

I can't win, i can't lost,
it's only game? Win at all cost?
What if don't know, where is the law,
can this game, can end in the draw?

Draw is not possible, draw is not true!
Only one's victory can be the due.
If you can't win, why you fight?
If you lose, you can be right.

When this game started, sameone must win,
was start of this your last sin?
When this game started, sameone must lost,
do you really want to be, like invisible ghost?

If your fight, you were rash
now you seems, like bad trash!
Why you must so much pry?
Now you can only cry!

You think, that you are not fiend?
So, why you have not any friend?
You had only one dope,
and her name was hope.

Hope - it's only word!
Desperation move this world!
Hope - this word is small!
Desperation - now it's all!

Why you want to live?
What you can to give?
You life was one big lie,
maybe, now it's time to die!

Your last wish was fast death,
tell me, do you wont really that?
You throu away your last chance,
edge on my axe, have a nice glance!

Everyone ask himself, what if you had true?
Condemn you rightly? Is death a good due?
You know, that you were for them menance,
but, now, you see only word - veneagance.

Never forgot…

Zpívám si básničku, kterou sepsal Marek, když jsme ještě nebyli manželi… Je to už dávno, ale teď ta slova vyvstávají v mé mysli stejně jasně, jako když jsem je tehdy četla. Stále ještě nedokážu plakat. Zoufalství, které pociťuji je tak hluboké, že ho nelze vyplakat. Připadám si jako ve vězení. Přece jim nevlezu rovnou do vězení, nejsem blbej…To řekl Han Solo ve hvězdných válkách, epizodě 4, když Luk Skywalker chtěl jít zachránit princeznu z vězení na hvězdě smrti. Nakonec jsem se zachovala stejně. Vlezla jsem do vězení. Do Věže…

Prohlížím si vstupní síň a pomalu kráčím ke schodům. Nevím proč, ale zkrátka mi něco říká, že bych to měla udělat. Cesta vzhůru je namáhavá, ale já vím, že bych tam měla jít. Snažím se uspořádat si své myšlenky. Mám v hlavě zmatek. Ještě jsem nevyšla z úžasu, každý schod je pro mne úlevou, ale nedokážu to sama sobě nijak vysvětlit. Pocit ztracenosti a bezmoci se pomalu ujímá mé mysli a mého těla. Úleva odeznívá stejně, jako se znovu dostavuje s každým dalším krkem vzhůru.

Je to jako stoupat na Plzeňskou věž… Opíjím se tou vzpomínkou. Vzpomínkou na den, kdy jsem naposledy stanula na jejím vrcholu a shlížela na lidi dole. Bezstarostnost toho dne mi připadá mlhavě cizí a přesto vím, že byla. Že tehdy neexistovala žádna starost, žádné obavy. Ne, jako dnes. Dnes?

Konečně. Zase stojím na rovné zemi. Schody už dále nepokračují a přede mnou jsou jen mramorové dveře. Tedy doufám, že za těmi dveřmi nejsou jen další schody. Pomalu beru za slonovinovou kliku. Je velice poddajná a sotva jsem se jí dotkla, dveře se začaly otevírat.

Uf, žádné schody…Před sebou mám jen místnost. Jen? Je krásná, bílá. Podlaha je ze stejného mramoru jako dveře, ale stěny vydávají své stříbrné světlo jakoby snad nebyly více než jen to světlo. Podél stěn jsou postavené police s knihami a svitky. Vyhlíží to zde jako prastará knihovna, kam léta nikdo nevstoupil. Ale prach byste zde nenašli… Nad policemi se táhnou a otevírají světu veliká, téměř chrámová, okna. Táhnou se vysoko a zhruba od poloviny se počínají kroutit v jakousi nepřirozenou, ale přesto dokonalou spirálu.

Opět mi velí úžas. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Ale vlastně tomu nevěřím ani teď…

Konečně se mi podařilo sklopit pohled a všimla jsem si ještě něčeho. Uprostřed kruhové místnosti je malý “oltář". Snad jen tak se dá vystihnout malý stoleček s bílým ubrusem a nezapálenými svíčkami. Další předměty na něm ležící neumím pojmenovat. Alespoň ne takto ode dveří. Tak tu nestůj jako kráva a vejdi. Napomínám sama sebe. Stále je to však těžké.

Nakonec se mi vrátí má schopnost jednat a já vcházím. Dveře ponechávám otevřené. Snad mám strach, že by se snad mohly samy zavřít. Že by mě zde chtěly navěky uvěznit, ale toho se vlastně bát nemusím.Já už ve vězení jsem… Nově mne zaplavily vzpomínky a pocity. Vzpomínky na slova Moru i na slova Měsíce…

Zoufalství mne zaplavilo jako nikdy. Tak hluboké. Chtěla bych se podívat těmi okny, ale jsou příliš vysoko. Ale já musím vidět… Zoufám si. Tentokrát už nic nedokáže zastavit mé slzy. Dokonce ani kručení v žaludku ne. Strasti mého těla jakoby mi byly cizí. Je to trest, a ty si trest zasloužíš! Kárám se. Upadám do sedu vedle oltáře. Jakoby na tom snad záleželo… Zarývám si prsty do hlavy. Bolí to… Ale já chci, aby mě to bolelo. Musím něco cítit. Bolest je mé vysvobození.

“Netrestej se, Moan-pa, nemohla jsi se lépe rozhodnout."

“Co ty o tom víš?!" poprvé mi nezáleží na tom, s kým mluvím. Vím, že je to hlas Měsíce, který ke mně promlouvá, ale zbytky mé úcty k němu, k tomuto světu, se ztratily.

“Vím více, než by se mohlo zdát… Unáhlený je tvůj vztek, jako i tvůj pláč. Přišla jsi, protože odpovědi jsi chtěla znát. Tak se tedy ptej. Tady ti odpovím, nač si budeš přát…"

Snažím se se uklidnit. Připadám si jako už tolik mých postav v Dračím doupěti, když jim někdo řekl, ptej se na co chceš, já ti odpovím. Jak dlouho třeba čekaly na takovou příležitost a pak se jim všechny otázky vykouřily z hlavy. To samé se stalo teď mně. Nemohu se na nic ptát. Nevím, nač se ptát…

Nevím, jak dlouho jsem tam jen seděla a prodlévala v zoufalství, vím však že mi to připadalo nekonečné… Měla by ses tedy začít ptát, jestli chceš něco vědět… Stejně tu nemáš co dělat. Je to pravda a já vím, že je. Přesto je pro mne těžké vzít to na vědomí.

“Co lidé z vesnice, žijí?" nejsem si jistá, že skutečně chci znát odpověď na tuto otázku, ale prostě jsem se musela zeptat.

“Ne… Mor už je zahubil." Ne to ne… Zoufám si. Řekni, že to není pravda, prosím… Ale nikdo nic neříká. I já sama ve svém srdci vím, že to je pravda. Tolik se nenávidím…

“Kdo, nebo co je vlastně ten Mor?" “Kdysi žilo na této zemi pět Urmek, Starých. Taliesin, Natalien, Lilith, Roudrant a Gilven. Těchto pět lidí mělo ve svých rukou moc. Taliesin se staral o přírodu, Natalien o zdraví, Lilith o mír, Roudrant znal tajemství magie a Gilven pak byla stěžněm mezi světem lidí a světem hvězd. Vše bylo po dlouhá léta v pořádku, ale pak se zkrátka něco stalo. Natalien a Lilith se do sebe zamilovali. Byla to láska opravdová, nadevše co znali, upřímná. Tehdy poprvé měl Roudrant vidění. Poznal, že kdyby se spojili dva z Urmek ve svazek a vzešlo z něj dítě, bude to dítě nositelem přesně opačného řádu věcí, než jeho rodiče. Řekl své poselství všem, jenže tehdy tomu ještě ostatní nerozuměli. Nikdo, krom Nataliena a Lilith, totiž o jejich vzájemné lásce nevěděl.

Když ti dva vyslechli proroctví, báli se spolu žít, ale po dlouhé době odpírání si lásky dopřáli do sytosti. Tehdy se svět otřásl, ale je to nezastavilo. Když se o tom ostatní ze Starších dozvěděli, volali po pomoci. Volali nás... Ale nemohli jsme zvrátit, co se stalo a stejně jim i nám nezbylo, než jen sledovat jak se zrodil Mor. Nemohli proti němu bojovat, protože by se tak postavili proti sobě a hlavně proti Lilith a Natalienovi.

Pojilo je velké přátelství, a tak odpustili oběma milencům. Jenže Mor rostl a sílil. Působil nemoce a války ve světě. Postavil bratry proti sobě a rozvrátil i radu Urmek. Až už nezbyl nikdo, jen Taliesin. Před rozpadem rady měl ale Roudrant ještě jedno proroctví. To samé, které tě přivedlo sem."

“A proč Mor vyčkával v té vesnici? Cožpak on o tom proroctví věděl? Vlastně ano, říkal mi Moan-pa…" uvědomila jsem si, "Proč se mě nepokusil zabít? A proč chtěl do tvé věže?" kladu otázky aniž bych nad nimi uvažovala. Cožpak by někdo dokázal v takové chvíli přemýšlet? Jistě by se takoví lidé našli, ale mé srdce nikdy nebylo chladné jako led. I nyní se mi stále nedaří plně si uvědomit, že mladík, který mne ve vsi poprvé oslovil, už nikdy žádného cizince doma nepřivítá tou otázkou “Kdo jste?"

“Mor nevěřil, že by se staré proroctví mohlo vyplnit. Když ti ale stanul čelem, nezbylo mu než skutečně uvěřit. Původně se chtěl jen držet poblíž Taliesina, ale pak když tě uviděl, chtěl vyzkoušet jak moc jsi nebezpečná, proto ti ukázal úpatí mé věže. Byla to zkouška…" Měsíc se dlouze odmlčel a já už přestávala doufat, že mi odpoví, když v tom se tajemný hlas plný nebývalé moudrosti ozval znovu.

Ne, že by mě ta odpověď zcela uspokojila, ale trochu mi pomohla potlačit úzkost, která mi otrávila srdce: "Jaký je můj úkol v tomto světě?" Ptám se, ač už nemusím. Je naprosto jasné, že musím porazit Mora. Copak to lze…? Nezbývá mi než doufat, že ano. Jenže ta naděje je tak mlhavá, že na ni musím upírat všechny své smysly.

“Pokud to bereš jako úkol?"

“A jak to mám brát?" znovu mi tečou slzy z očí.

“Cožpak ty Mora nechceš porazit? Nechceš dokázat, že smrt těch vesničanů nebyla zbytečná? Nechceš zachránit ty, kteří ještě nezemřeli na tomto světě? Opravdu nechceš porazit odvěké zlo?"

No to snad nemyslí vážně? Pláču… Ano…! Ano… chci, sakra! Chci! Ale… Ale netuším jak…

“Jak?" zoufalství stále otřásá mým hlasem.

“Co je psáno, to je dáno…"

Vím, o čem mluví. Vzpomínka na uhlík z Ra'jilova prachu a text na pergamenu, který jsem nechala na studni spolu s mečem hned vedle, byla příliš čerstvá, než abych mohla zapomenout. Znovu se mi vrátil pocit úzkosti, když se nad tím zamýšlím.

“Takže co napíšu, se stane?"

“Ano, Moan-pa, nebo raději Evo? Je to tak. Máš úžasný dar. Svým psaním, jsi již ovlivnila mnoho světů, ne jen ten náš a váš. Ale teď je čas, abys tento úžasný dar využila s plným uvědoměním si své moci."

Jímá mě hrůza, kterou si neumíte představit. Před očima se mi odehrávají všechny povídky, které jsem kdy napsala. Přemítám o tom, co jsem vždycky psala. O tom, že jsem byla strůjcem mnoha osudů a nevěděla o tom. To je šílené…

Jestli jsem se někdy něčeho bála, tak to nikdy nebylo tolik, jako se nyní bojím sama sebe. Zírám na své dlaně, jako bych hleděla ďáblovi do očí. Takovou nenávist, tak hlubokou, jako ji cítím nyní, jsem nikdy nepoznala.

"Tak jako tvůj dar zabil již mnoho tvorů a bytostí vesmíru, tak nyní může i mnoho z nich zachránit. Jen tak totiž můžeš vyplnit proroctví tohoto světa. Tvůj dar je jejich nadějí…"

Cítím, z Měsícova hlasu mírné naléhání. Nejraději bych si teď bodla nůž do srdce. Mou bolest nedokáže nic utišit. Přesto vím, že musím vytrvat. Že teď už to musím dotáhnout až do konce. Nechci, ale vím, že musím. Že vlastně i chci. Chci, protože to dlužím Ra'jilovi i těm lidem ze vsi. Protože to dlužím sama sobě i všem těm, kterým mé povídky, kdy způsobily naštěstí…

Musím napravit, co jsem způsobila. “Chybu nemůžeš napravit, ale můžeš se ji pokusit odčinit." To mi kdysi řekl Marek. Jako už několikrát se ukazují být takovéto výroky pravdivé. Až děsivě pravdivé…

“Taliesin to věděl?" Proč se ptám? Cožpak na tom záleží?

“Ano věděl… Neřekl ti to, protože věděl, že na to dříve či později přijdeš sama. chtěl abys na to přišla sama. Domníval se, že bys takové tvrzení od něho nepřijala." Měl pravdu… říkám si. Vím, že bych to od nikoho nepřijala, kdyby mi něco takového řekl. Ale teď mě to trápí… Ničí…

“Říkal jsi, že až to tu skončím mám vyjít do Nebeského chrámu i s Ra'jilem. Jak mu tedy mohu vrátit život? Také psaním?"

“Však ty dobře tušíš, jak mu dát život. Jsi Moan-pa… On je tvou cestou k úspěchu, klíč k tvému srdci, ale ty jsi strůjcem jeho života. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát bez jeho pomoci. Toto je hádanka. Jediná věc, kterou ti neusnadním více než už se stalo…"

Takže zase nic nevím… Povzdechla jsem si. Je mi z toho na nic. Pocit bezmoci je naprosto šílený. Mozek mi už nic nepobírá, natož abych byla s to rozluštit hádanku.

“Jak mohu vystoupat do nebes?"

“Všude vedou schody. Všechna zákoutí mají dveře. Ty své však musíš najít ve svém srdci. A teď mne omluv, Moan-pa. Čas otázek jsi již vyčerpala a já mám ještě jiné na starost, než jen tebe.”

Měsíc mne opustil. Jeho hlas umlkl. Zase jsem sama… Proč?

“Proč?" To je otázka v mém srdci.
“Proč?" Otázka mne nespasí…
Nenávist je prokletí, nenávist je klíč.
K čemu však, po smrti, útěku, stíhá mě chtíč.

Dále už zpívat nemohu. Slova se mi ztrácejí v obrazech minulosti. A o čem mám sakra psát? Cožpak lze porazit Mora?

Lektvar hvězd

Je to už dlouho, co prodlévám ve věži. Piji vodu, která vyvěrá v nádržce u jedné ze stěn. Nevšimla jsem si jí, když jsem přišla, protože byla skryta za policí se svitky. Nevím, jak je to možné, ale ta voda mě dokáže i zasytit. Měsíc se mi od času otázek a odpovědí neukázal. Vlastně se dá říci, že zde bloumám jako tělo bez duše. Vlastně si tak i připadám. Jako bych svou duši zanechala někde u schodů do věže. Kéž by tomu tak bylo.

“Svět se hnul…” tak to říkal Roland z Gileadu v knihách od Stephena Kinga. Nějak jsem se na tuto smyšlenou postavu upnula a napadá mě, jestli náhodou nemá i pan King stejný dar jako já. No to by bylo hrozné… směji se té představě, ačkoliv tu vlastně nic k smíchu není.

Zatím jsem se stále nedokázala přinutit psát. Několikrát už jsem měla v ruce brk a před sebou na oltáři pergamen, ale nedokázala jsem začít. To je poprvé, co se nejsem schopná uvrtat do psaní… Herdek, to by v tom byl hrom, aby takovej grafoman jako já nic nenapsal…! Začínám být naštvaná. Není to poprvé. Kolikrát už jsem myslela, že tu všechno rozmlátím a jen silou vůle jsem se vždy včas zastavila…

Jednou se nezastavím… Jenže ten čas je ještě daleko. Vím, že je ještě daleko. Možná ani nikdy nepřijde. Na to si připadám příliš prázdná. Je ve mně nenávist a hněv. Je ve mně bolest utrpení, pláč… Ale i ty slzy by byly prázdné, kdybych plakala… Cítím to… Jak daleko ještě musím jít? Jak dlouho zde ve věži dlít? Ze všeho nejvíce mi chybí výhled. Chtěla bych vidět. Vidět z těch kroutících se chrámových oken, která jsou moc vysoko. Vidět co již stihl napáchat Mor…

***

Mor nebyl ani chromý ani starý… Tedy, pokud soudíme dle podoby, kterou na sebe vzal sotva se vytratila záře věže. Chlapec, který ho v podobě starce podpíral, zemřel hrůzou, sotva se mu zahleděl do očí.

Mor cítil hlubokou nenávist. Hlubší, než cítila Eva, nyní již v bezpečí Měsíční věže. Tolik dlouhých let se držel v blízkosti lesa a té věže. Tolik dlouhých let toužil vystoupat do nebeských sfér. A nyní…? Nyní, když už měl klíč k Věži, kde, jak doufal by nalezl odpovědi na dosah, tak jej nedokázal získat.

Stále znova se obíral vzpomínkou na pohled v Eviných očích. Viděl v nich zoufalství, strach, ale i lásku. Nezměrnou lásku a bolest. Bolest, kterou jí chtěl způsobit. Přesto ne dost silnou, aby ji přiměla vzdát se klíče. Ne dost silnou, aby ji zlomil. Kdesi však, přesto byl sám, se sebou spokojen. Věděl, že dívka v jejíž očích uviděl tolik protichůdných citů, nedokáže nabýt naděje na rozdávání. Ostatně se on sám hodlal postarat o to, aby již brzy neměla komu rozdávat naději.

Mor, v celé své kráse mladého muže, vyšel zpět do vesnice. Tentokráte nekrotil mocnou sílu nemocí, kterých byl strůjcem. S jakousi škodolibou radostí nechával kolem sebe šířit viry, kterých by se zalekli i biochemičtí inženýři. Díval se na bolest a utrpení lidí, ale necítil sebemenší lítost, nebo výčitky. Díval se na ně a byl spokojen. Spokojen, protože dodržel slib, který dal té ženě – Moan-pa – slib, že je zabije.

Když Mor dokončil svoji smrtonosnou práci ve vesnici, vzlétl do oblak. Nepotřeboval křídla, aby mohl létat. Poznal tajemství magie, jako ani Roudrant ne. Byl odhodlán zahubit vše živé. Zahubit vše, aby se pak mohl s Moan-pa utkat v tom, čemu sám pro sebe říkal rovný boj. Sám věděl, že by to rovný boj nebyl ani náhodou, ale na jeho úmyslech tento titěrný fakt nemohl nic změnit.

***

Jenže vidět smrt, není to, co skutečně chci. Chci odtud pryč. Chci Ra‘jila. Chci svého manžela, svoji dcerku. Chci naději. Vědění… Jenže na tom už nezáleží. Na ničem…

“Však ty dobře tušíš, jak mu dát život. Jsi Moan-pa… On je tvou cestou k úspěchu, klíč k tvému srdci, ale ty jsi strůjcem jeho života. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát, bez jeho pomoci. Toto je hádanka. Jediná věc, kterou ti neusnadním více než už se stalo…"

Co je tohle za pitomou hádanku? Jak si může Měsíc myslet, že ji rozluštím? Probírám se těmi slovy stále dokola. Jenže já ve skutečnosti nic netuším. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát bez jeho pomoci.

Jenže jak by mi mohl pomoci? Ra‘jil je mrtvý… “Mrtvý!” křičím do prázdna. Konečně si nepřipadám tak prázdná. Nejsem prázdná, protože kdesi ve mně povstala vlna bolesti. Upřímné bolesti při vzpomínce na poslední Ra‘jilova slova “Zabij ho…” na to jak jsem ho viděla kroutit se v křečích. "Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v prachu hvězd se ukrývá…”; “Měsíční krystal má velkou moc, Moan-pa, pozor na to co si přeješ, mohlo by se to splnit…Ale to jistě znáš. Mohu ti jen říct, že kdyby si to Ra'jil nepřál, nebyl by z jeho prachu teď uhlík na psaní…”

"Až svůj úkol v tomto světě vyplníš, přijď za námi v ty černé hlubiny. Do světla Nebeského chrámu vystoupej. Budeme tě čekat, Moan-pa. Tebe i Ra'jila. A pamatuj: Co je psáno, to je dáno…"; “Však ty dobře tušíš, jak mu dát život. Jsi Moan-pa… On je tvou cestou k úspěchu, klíč k tvému srdci, ale ty jsi strůjcem jeho života. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát, bez jeho pomoci. Toto je hádanka. Jediná věc, kterou ti neusnadním více, než už se stalo…"

Nechávám své myšlenky plynout v asociacích, obrazech…

- “Ano, ale co když naděje neví, že je nadějí?"

“Pak se stane zoufalstvím…"

- “Co udělá zoufalství, když ztratí naději? Když neví, že je nadějí?"

“Pokusí se zemřít?"

- “Jak zastavíš zoufalství?"

“Tím, že mu dám naději."

- “Co je naděje pro naději?"

“Smysl."

- “Jaký je smysl naděje?"

“Život."

- “Kdy přichází život?"

“Po smrti…"Neznám ten rozhovor. Nikdy jsem nebyla jeho součástí. Přesto vím, že proběhl. Jeden z hlasů patřil Ra‘jilovi, ale ten druhý… Ne, musím nechat znovu své myšlenky plynout. Jen tak plynout…

- “Kdy přichází život?"

“Po smrti…"

Už jsem blízko odpovědi. Blízko, ale přesto mi stále uniká.

“Po smrti…"

Ano je to ono… Ale jen z části. Jen z části.

“Naděje je daň…"Ne, ano, to není ono…

“Chlad hvězd je tvé řešení…"

Jako v mátohách jdu směrem k oltáři. Vím přesně, co mám udělat. Nevím, jak to vím, ale vím… Usedám před list pergamenu na oltáři. Vedle pergamenu mám číši plnou té přízračné tekutiny. Z váčku pomalu tahám uhlík z Ra‘jilova prachu a vkládám jej do poháru. Uhlík se ihned začal rozpouštět v prach a ten se smísil s vodou tak, že její stříbřitý lesk ještě více nabyl na intenzitě. Jindy by mne tento pohled uchvátil, ale nyní je to jen další z všudypřítomných zázraků. Mám málo času. A o to méně ho budu mít, až se napiji. Chlad hvězd dokázal zabít draka. Jak dlouho mu vydržím vzdorovat já…?

Lektvar, příběh a Taliesinovo přání

Tekutina je chladná, téměř ledová. Ne… Je ledová! To jenom mé rozpálené útroby a srdce hořící plamenem bolesti, zoufalství, odhodlání a lásky, mi dávají pocit, že není tak studená. Necítím žádnou chuť. Jako bych kromě chladu nepolykala nic.

Číše je prázdná. Leží přede mnou na oltáři a mě se začíná motat hlava. Sahám po brku a namáčím ho do kalamáře, kam jsem předtím nalila trochu tekutiny z poháru. Ne příliš, ale přesně tolik aby to naplnilo malý kalamář.

Nevím co mám psát, ale tentokrát vím, že slova ze mne vyjdou sama. Bude to stejné, jako kdykoliv předtím v mém světě. Vím, že bych neměla psát, neměla bych, protože to jistě mnohým ublíží, ale mé srdce už se tomu tolik nebrání. Nebrání se, protože mé emoce zadržel chlad hvězd.

“Děkuji ti, Ra‘jile…” šeptám s láskou a přikládám brk k pergamenu. Už se té lásce nebráním. Vím, že ho miluji…

***

Taliesin se opřel o strom. Cítil, jak z něj pomalu odchází život.

“Hodně štěstí, Evo…” zašeptal do tmy, která se mu rozlila před očima. Útroby měl sevřené v křečích a začal zvracet. Cítil jak ho svědí celé tělo, ale nedokázal se podrbat. Tlačily ho oči, a tak se je pokusil zavřít. Nestihl to však v čas… Už jen cítil, jak mu z důlků po tvářích stékají lepkavé bulvy.

“Áááá…” zakřičel nepopsatelnou bolestí, když se pokusil podrbat a zjistil, že se podrápal až do masa, jak mu nemoc naleptala kůži. Znovu začal zvracet. Celé tělo měl v jednom ohni. Než by snášel dál taková muka raději se poddal své nemoci, která by mu jinak byla schopná způsobit daleko větší muka, než už pocítil. Poddal se a zemřel… Eva tě zničí, More, zničí… pomyslel si. Byla to jeho poslední myšlenka. Poslední přání...

***

Brk jako by psal sám. Nedívám se na pergamen před sebou. Hledím zpátky a ve svých vzpomínkách hledám bolest, hněv a oheň. Hledám sílu v emocích, abych mohla vzdorovat stále silnějšímu chladu v mých útrobách. Tak rychle jako nyní jsem ještě nikdy nepsala. Znovu prožívám vlastní smrt, znovu se ocitám v hnízdě s dračím mládětem… Píšu o tom, co jsem prožila od své “smrti”.

Ve vší té bolesti a zoufalství, dávno přešlých vzpomínek, nacházím slova jež, zaujímají své místo na pergamenu. Bude to vůbec někdy někdo číst…? Zamýšlím se. Na tom nezáleží… Vím že na tom nezáleží, ale přesto je zajímavé představit si, co by asi ten náhodný čtenář řekl.

A konečně jsem se dostala k současné situaci. Jak sedím ve věži a přemýšlím. Jak stále ještě, ač oslabena, vzdoruji chladu hvězd. Ra‘jilovu chladu… Vzdoruji a konečně začínám psát příběh tohoto světa. Příběh, jehož součástí vlastně nejsem a ani nikdy nebudu, přesto, že beze mne by nevznikl….

Mor měl ve své duši prostý plán. Tak prostý, až zněl by geniálně šílenci jako je on. Jako jsem možná i já. Moan-pa, ta o níž mluví proroctví, byla vtažena do tohoto světa branou, aby byla nadějí místním lidem. Ovšem, když nebude komu by byla nadějí…? Tak jednoduchá byla ta myšlenka. Až moc…Napadá mě aniž bych přestala psát.

Taliesin se poddal nemoci, která ho zastihla nepřipraveného na lesním palouku. Poddal se, aby už více nemusel trpět. Zemřel s nadějí, že Moan-pa, já, Mora porazí. Nemohl tušit, že je dívka vězněm Měsíčním věže, ani že si to vězení sama zvolila. Meč, který jí dal, zůstal opuštěně ležet u studny v nedaleké vesnici stejně jako i kus popsaného pergamenu.

Sama dívka zase nevěděla nic o okolním světě. Přesto, že při psaní měla pocit, jako by všechno věděla. Její myšlenky se však nesměly zastavit. Kdyby tak učinila a začala přemýšlet nad tím, co píše, riskovala by nejen svůj život, ale i životy všech těch, které ještě měla šanci zachránit. A měla…? Mám…?

Odkládám čtvrtý pergamen…

***

Měsíc si k sobě pozval Dronta, Átu i mistra Fruandera, aby byli svědky tomu obřadu. Obřadu, kdy Eva pozřela nápoj z Ra‘jilova prachu.

“To je šílené… To přeci nemůže. Zemře…!” téměř vykřikl Fruander. Áta jen pevněji stiskla Drontovu ruku a sám Dront shlížel oknem do Měsíční věže s výrazem škodolibého uspokojení. Poprvé od ztráty syna pocítil něco jiného než smutek a nezkrotnou nenávist. Pocítil radost, naději, ale i… I lítost… Jak si později uvědomil. Moudrý Měsíc je pozoroval s neskrývaným zájmem. Nemusel se dívat dolů, aby věděl, co se děje v jeho věži, aby neměl pochybnosti, že to Eva udělá.

A také to udělala. Bez rozpaků, bez přemýšlení. Udělala, co považovala za správné, obětovala se…

“Vidíš, Dronte? Tvůj syn se obětoval pro ni a ona pro zbytek světa…”

- “Ale to nedává smysl…! Vždyť ji to zabije, proč nemohla psát, aniž by to vypila? A jaké to bude mít důsledky?” skočil mu Dront do řeči svým typickým drsným tónem. Áta stiskla ruku svého muže ještě pevněji, aby mu dala najevo že se zachoval nevhodně. Pak ale sevření opět povolila…

***

Jako vlna tsunami se šířily nemoci, které do světa vyslal Mor. Šlo to rychleji, než by si lidé dokázali představit v těch nejdivočejších snech. Lidé umírali. Někdy to šlo rychle a jindy se třeba dlouho nic neprojevilo. Mor nemusel pospíchat. Rozhodl se vyzkoušet všechny druhy smrtelných nemocí, kterými vládl. Dlouho už jich neužil. Nemusel. Bavil se tím, že do jejich srdcí zaséval zlobu a nenávist. Stal se za ta léta strůjcem mnoha válek a nepokojů.

Jenomže čas her skončil… Alespoň si to Mor myslel. Čekal ho dlouhý a těžký úkol, nakazit každého člověka na světě…

A tak se stalo, že nedaleko vesničky Trulline, na poli s kukuřicí, uviděl mládenec Terry přijíždět jezdce na koni.

***

“Ano, Eva zemře. Tedy její tělo zemře…”

- “Jak to myslíte…?” tázal se tentokrát opatrněji Dront.

“Přesně tak, jak to říkám. Evino tělo zemře, nemůže dlouho vzdorovat chladu hvězd. Ale její duše je silná. Ta přežije, dá-li se to tak říci.”

- “A co Ra‘jil…”, tentokráte mu z hlasu zaznělo zoufalství. Jakoby si teprve nyní uvědomil, že se synem už nejspíše nikdy neshledá.

“Dočkej času, však on přijde s ní…”

Měsíc záměrně nedokončil, co mohl říci. Mohl toho říci mnohem více, ale nechtěl. Dront s Átou na to nebyli připraveni. Zatím…

***

Jezdec jel jakoby závodil o život. Do této části panství jen málokdy přijížděli cizinci, natož pak takovým tempem. Mladého farmáře přemohla zvědavost. Ihned vyrazil naproti neznámému jezdci. Chvíli mu připadalo, že neznámý ani nezastaví, ale Terryho obavy v tomto směru byli zbytečné.

Cválající kůň se zastavil, sotva mu mladík vstoupil do cesty. Terry poplácal koně po krku a vlídně oslovil jezdce. Ten se však v sedle jen mírně naklonil, pak se ospale převážil a spadl ze hřebu svého oře. Terry mu už-už chtěl přiskočit na pomoc, ale zarazil se, když pohlédl neznámému do tváře. Byla plná opuchlých boláků… Stejně zanícené měl i ruce a vlastně i celé tělo, pokud mohl vesnický jinoch odhadovat.

S hrůzou a odporem se díval do zjizvené tváře neznámého muže. Bál se k němu přiblížit. Ostatně se nemusel nad cizince naklánět aby poznal, že umírá as že mu nedokáže pomoci. A tak tam jen stál. Umírající muž k němu natáhl ruku a sípavým hlasem ze sebe vydral jediné slovo: “Mor…”

Terry zůstal stát nad nyní již bezvládným člověkem po boku jeho koně. Pocítil takový strach, že se nedokázal ani pohnout.

Cítím, že se můj oheň vytrácí. Ruce už se mi třesou chladem stejně jako nohy. Zuby drkotám o sebe a přeříkávám si každé slovo jež píšu. Ne, abych se nad ním zamyslela, ale abych pohybovala ústy. Také mě můj vlastní hlas uklidňuje a dodává mi odhodlání. Přesto vím, že mi už ubývá čas.

To slovo, které slyšel od, nyní již mrtvého, cizince, mu nedopřálo klidu. Mor… Mor… Terry překonal strach z nákazy, neboť si uvědomil, že byl – li Mor probuzen, nikdo nebude ušetřen. Přehodil mrtvého muže přes hřbet koně, kterého pak vedl do vesnice.

Odkládám pátý pergamen…

***

- “Co tím chcete říct…?”

“Tím chci říci, že kdo si počká, ten se dočká,” pravil Měsíc.

***

Chlad je stále silnější. Cítím však i přízračný klid, který jakoby ani nebyl můj. Co se to děje…?

“Nic, maličká…” promlouvá ke mně Ra‘jil. Nevím jak je to možné, ale je to skoro jako by se stával mou součástí. Dvě duše v jednom těle…

“Ano, tak… Ale neboj se, pomohu ti jak jen budu moci.”

- “Jsi chladný…” pravím mu zděšeně. Celá se třesu. Částečně je to zimou, částečně strachem, údivem, štěstím. Chce se mi plakat, ale ten klid je silnější.

“Musíš psát dál. Mor už je silný… Jen tvůj příběh ho může zastavit.” Vím, že má Ra‘jil pravdu. Měla bych psát dál. Jenže když tak hledím na pergamen před sebou poznávám, že má inspirace vyprchala. Vše, co jsem již napsala, se mi vykouřilo z hlavy. Nevím, jak mám pokračovat. Ra‘jil pocítil mé pochybnosti i zmatek v mé mysli. Rád by mě nějak uklidnil. Snaží se mi pomoci, ale já přesto nevím jak dál.

“Ty to dokážeš…” Mluví sebejistě. Jak si může být tak jistý?

“A proč se nezeptáš mě?”

- “Jak to, že jsi si tak jistý?”

“Jsi přece Moan-pa. Porazila jsi Morlinga. Dokázala vejít do Měsíční věže. Napsat krátký příběh přece dokážeš.”

- “Mé síly již docházejí.” A to je pravda… Třas stále sílí. Mé hnědé vlasy jsou čím dál bělejší. “Já vím. Stejně rychle jako já sílím, ty slábneš. Přesto jsme teď jedna bytost. Teď na krátký okamžik jsme jeden člověk.”

- “Jak je to možné…?”

“Uchovala jsi můj prach a vypila Lektvar hvězd. Sdílíme teď stejné tělo, stejný osud.”

- “Kdy přichází život? Po smrti…”

“Ano, tak.

Chtěla bych se dále ptát, mluvit s ním. Mám mu tolik co říct. Ale Ra‘jil mi to nedovoluje. Slábnu. Cítím to. Vím, že tomu tak je. Před očima se mi rozprostírá mlha. Tohle nedokážu…

Nikdo mi však na mé zoufání neodpovídá.

“Povedu tvou ruku… Dokud jsme jedna bytost, je tvůj dar i mým darem…” Neslyším už, co dále mi chtěl Ra‘jil říci. Jen vzdáleně si uvědomuji, že někdo vede mou ruku po pergamenu. Snažím se pročistit své oči a vidět tak, co Ra‘jil píše, ale můj zrak je zastřený.

A když Terryho… Mlha. Vydal se na dlouhou… Mlha …utíkala, ale on přesto cítil… Mlha… Už se ani nesnažím prohlédnout. Bolí mne i myslet. Ovládá mne chlad.

***

Terry nemohl tušit, že někdo je strůjcem jeho osudu. Prožíval svou pouť stejně jako o ní psala Eva a Ra‘jil, aniž by věděl, že tyto pocity vlastně nejsou tak docela jeho.

***

Dront, Áta a Fruander se nedočkavě dívali jak Eva píše svůj příběh a brzy vycítili Ra‘jilovu přítomnost v jejím těle.

“To není možné…!” hlesl užasle chlapcův otec.

- “Ale ano, je!” odvětil Měsíc důrazně a potěšen sledoval dění ve světě. Dívali se, jak Terry schvácen jednou z Morových nákaz uhání a snaží se vyhledat Taliesina, posledního z Urmek. Byli při tom, když nalezl jeho tělo a pak když se rozhodl žádat o pomoc hvězdy a přišel až na úpatí Měsíční věže.

Terry jel mnoho dní, ale ve věži uplynulo teprve několik minut. Ra‘jil sílil a Eva slábla…Nakonec i Ra‘jil poznal, že nemá dost času na to, aby příběh dokončil.

***

“Je konec,” pravil Evě.

- “Je konec…” hlesla mu v odpověď.

***

Terry zabušil na dveře Měsíční věže…

***

Mor se prudce otočil a s náhlým přívalem strachu se otočil. Nejvyšší rychlostí uháněl zpět k Věži.

***

“A je to tady…!” pravil Měsíc Drontovi, Átě a Fruanderovi.

Epilog

“Co se stalo…?” ptám se váhavě.

- “Nic maličká…” Rozhlížím se kolem sebe. Jsem v nějaké podivné místnosti, jejíž stěny jsou černé, stejně jako všechno kolem. Naplňuje mne podivná prázdnota.

“Tohle není normální…”

- “Splnila jsi poslání.” Muž přede mnou vypadá jako stařec. Má stříbrné oči, vlasy i vousy. Jeho tvář ukrývá nekonečné hlubiny moudrosti. Je to duch měsíce. Měsíc…

“Kde je Ra‘jil…?”

- “Se svou rodinou.”

“Vy jste to věděl?”

- “Ne, ale znal jsem řešení. Bylo jen na vás, zda to dovedete do zdárného konce.”

“Je tedy po všem?”

- “Ano…!”

“A co já?”

- “Splnila jsi svůj závazek. Dostála jsi Roudrantovu proroctví. Nyní máš na výběr. Můžeš zůstat s námi a stát se hvězdou, a nebo odejít do svého světa.”

Mé srdce naplnil nový zmatek. Mohla bych zase žít se svým mužem a dcerou? Přemýšlím…

- “Ne, nemohla… Ale mohla by jsi se znovu narodit ve svém světě.”

“To jde…?”

- “Kdyby to nešlo nenabízel bych ti to.” Cítím jak jsem rozrušená. Připadá mi to celé jako sen. Jako kdybych se měla za okamžik probudit a zjistit, že se nic z toho nestalo. Popravdě by mi ten šok asi způsobil smrt…

“Jak?”

- “Není hranice nekonečna. Smrt není konec. Všechny světy jsou spolu propojeny. Chceš-li provedu tě stezkami vesmíru až do tvé dimenze.”

Jenže já nevím co vlastně chci. Miluji Marka, ale stejně i Ra‘jila. Pro Marka jsem již mrtvá… Ale Ra‘jilovi bych mohla scházet. Pokud se ve své dimenzi znovu narodím, pak bych už s Markem a Adélkou stejně nežila…

“Nevím…”

- “Ale víš…” řekl to tak klidně… Cožpak to nechápe? Já se nemohu jen tak rozhodnout? Cožpak mohu zůstat a doufat v Ra‘jilovu lásku? Jak mohu vědět, že mu na mě záleží?

- “Víš, že to tak je, Evo. Udělal pro tebe snad málo? Zachránil tě, obětoval se pro tebe, pomohl ti psát…” Vím, že má Měsíc pravdu. Jenže…

- “Je to jen na tobě… Nikdo ti to nemůže ulehčit.”

“Zůstanu…” říkám konečně. Nemohu odtud odejít. Miluji Ra‘jila a pokud on cítí totéž… Musím zůstat. Zůstanu…

A tak Eva zůstala v Nebeském Chrámu a stala se novým duchem hvězdy. Žila s Ra‘jilem a učila se stejně jako on. Až po mnoha letech splynuly v jednu rodinu. Vzali se a na obloze začali zářit jako hvězda, jíž lidé na Zemi začali říkat Ra‘jlEva. Jejich příběh se dodnes v tom světě stále vypráví…