Právo milovat a být milován (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Nuda, slíbila jsem holkám, že tu budu co nejdéle a pokusím se bavit. Trapné, oni tu provozují něco jako tanec. Netančím, neumím to a nemám na to figuru. Jsem jak želé pudink, cvrnknete a ještě půl hodinku poté se třesu. Bylo tu pár týpků, co se snažilo, aby mě vytáhli na parket pro všeobecné pobavení. Zdvořile jsem je odmítla, jiné jsem ze slušnosti strpěla a poslouchala jejich lichotky a přemáhala nutkání zvracet. Nemyslete si, že nemám ráda lichotky, to ano, ale jen ty opravdové a upřímné. Tihle ti frajeři a bossové, mno, nemám je ráda. Myslí si, že když se sladce usmějí a rádoby udělají nějaké šlechetné gesto, že každá půjde do kolen. Nejsem každá a nejsem naivní kráska, ke komu se přirovnávám? K malé velrybě či tuleni. Příroda ke mně byla krutá a tak nosím pěkných pár kilo navíc, ale zvykla jsem si. Když ty špíčky sešněruji do korzetu, mám aspoň pěkný ňadra. Korzet nosím od svých patnácti a je mi příjemnější víc, jak obyčejné tričko, a dle počasí a období nosím spodní části oblečení: kalhoty či sukni. V pozdních dnech podzimních to řeší kvalitní punčochy či teplejší legíny a můžu mít sukni. Teď sedím v nejnovějším korzetu se sukní nad kolena. Tvář, vlasy a nohy od kolen dolů jsou jediné věci, za které se doopravdy nestydím a troufám si říct, že jsou opravdu pěkné. Sedím a pozoruji okolí. Líbající se přiopilé páry staré tak pět minut, kámošky, jak tančí či flirtují. Baví se, já ne. Pro samou otrávenost jsem si nevšimla kluka, co vešel. Zato on si všiml mne.

Pátek večer, co to kurva dělám? Opravdu se chystám do toho šílenýho klubu, kde se tančí a zpívá karaoke? Jsem vážně na dně. Nic lepšího mě nenapadlo, lidi, co znám, se rozjeli na nějaký fesťák a mně se nechtělo. Byl jsem na něm vloni a zklamalo mě to, kdyby vlastně zklamalo, odjížděl jsem nasraný. Nějakej ožralej debil mi pozvracel boty a kus kalhot. Semlelo se to tak rychle, že jsem nestačil ani uskočit. Kámoška mi to sice očistila, ale už i tak jsem měl po náladě. Stojím před klubem a hledím. Vyhazovač vypadá nebezpečně, pracky má, že by mě zmuchlal a ani by se moc nepředřel, kontroluji zda mám vše, co potřebuji, to jest klíče, abych se dostal domů a peněženku s penězi. Konečně jsem uvnitř, rozhlížím se a jsem překvapen, exteriér je příjemný, je to vážně karaoke-disco klub. Dost místa pro tanec i sezení, ani tu není natřískáno, je tu kolem šedesáti lidí. Směs různých stylů od discantů po pár drsně se tvářících metaláků.  Mno co, každýho věc, kde je a jaký styl má rád.  Já se také oblékám v metal shopech. Nejsem sice ověšen řetězy a náramky s pyramidami či bodci, ale tak, některé kusy hadrů tam maj pěkný. A když je nemůžu sehnat jinde, tak si připlatím. Rozhlédl jsem se kolem.  Chtěl jsem zjistit, co tam chodí za stvoření té jemnější a občas i hezčí stránky lidstva. Všiml jsem si mnoha holek, nejvíc mne zaujala jediná. Seděla opřená a hleděla do sálu, skoro vypadala jako by měla toužebné přání splynout se zdí. Poměrně vysoká, pěknou tvář, jíž dominovaly oči, krásný tvar zvýrazněný řasenkou a tužkou, jak jsem zjistil později. Zaujala mě tím, že to, co mnohé považovaly za něco nemyslitelného, ona si z toho udělala přednost. Byla silnější postavy. A když říkám silnější, myslím silnější. Ne holka, co váží šedesát i s postelí a fňuká, že je tlustá. Tahle své křivky a vnady skryla a zároveň zvýraznila pomocí korzetu. Málem jsem se nedostal ani ke stolu jak jsem byl zaujat. Neodolal jsem a poté, co jsem dosedl ke svému stolu, jsem se sklonil a pohlédl pod něj. Měla sukni nad kolena, spíše do půlky stehen. Získala tak obdiv za odvahu. Nohy měla krásné a neskutečně bílé, že jsem chvíli přemýšlel, zda nemá nějaké punčošky. Neměla, vstala a šla, cestou zavadila o sedačku a ani se nepozastavila, zda si neudělala oko, tak jsem poznal, že je nemá. Pozoroval jsem ji notnou část večera. Kráčela s jakou si dávkou elegance jenž čišela z pohybů. Svým nohám propůjčila délku i botami, co nosila. O něco později jsem zjistil, že kamarádky ji málo znají. Snažili se dostat ji na parket, jak jsem pochopil z jejich pokusů zvednout ji ze židle. Se smíchem či úsměvem ve tváři je odmítala a vrtěla hlavou. Nebavila se, občas si upravila vlasy, které měla sepnuté skřipcem či se protáhla a upila ze sklenice víno. Po nějaké době se naše pohledy střetly.

Cítím jak mi rudnou tváře, jak dlouho tu je a jak dlouho mě pozoruje? Bože, doufám, že nezakopnu až  půjdu na záchod. Asi bych umřela studem. Je pěkný, hádám, že má tmavě hnědé vlasy, v tom osvětlení zde se nedá nic určit přesně. Stažené v culíku, který končí kdesi pod jeho košilí. Musela jsem se napít aspoň trochu, abych zamaskovala rozpaky. Nevím, kam s očima, dokonce doufám, že tu nebude na karaoke část. Slíbila jsem ztrapnit se tím, že zazpívám, když už netančím. Vím, vystupují  tam lidi s různým nadáním i bez něj. Já budu další ovce v řadě.

Ona jde zpívat. Jsem překvapen a šokován. To nesměle se tvářící stvoření s očima srny, jde zpívat. Znám karaoke kluby z vyprávění a vím, co tu občas vystupuje, jsem zvědav.

Byl jsem překvapen, nebyl to profesionální zpěv, ale zpěv to byl. Alt, hluboký a krásný. Vybrala si skladbu Seeman v podání Niny Hagen a Apocalypticy. Pozoroval jsem snad každý její nádech, každé slovo, jenž vyšlo z úst. Skončila, potlesk byl skutečný a živelný. Sestoupila z podia a byla na rozpacích, vracela se na své místo. Dostal jsem šílený nápad a doufal, že tu skladbu, kterou jsem měl na mysli, nebudou mít v repertoáru. Vstal jsem a jako ve snu došel k ní.

„Ahoj, mám prosbu, zazpívala by jsi se mnou duet?“

Nevěřil jsem sám sobě, že ji o něco takového žádám. Chudák, překvapeně zamrkala a chvíli trvalo, než odpověděla.

 „Já nevím, tak zkusit to můžeme, aspoň bude sranda. A co by jsi rád?“

Opět se usmála a oči jí zajiskřily a já se musel usmát.

„Pokud znáš píseň Mistr a Markétka od Třináctého století.“

Pozvedla obočí

 „Jistě, že znám, pokud to domluvíš, nebude problém.“

Chvíli jsem mlčel a sledoval její výraz. Utahovala si ze mě, nevěřila mi ani slovo z toho, oč jsem ji požádal. Jen jsem se pousmál a šel se podívat do play listu. Říkal jsem si, jen počkej, ty malá potvoro. Malá není pravé označení pro ni, je vysoká stejně jako já, to je asi šest stop, možná o kousek míň, protože měla boty na klínovém podpatku. Řekl jsem, že to tedy domluvím a ať mi nikam neutíká. Jen se zasmála a šla si sednout.

Zazněly první tóny písně, překonala jsem první šok, zařídil to a přišel si pro mě. Šla jsem, slíbila jsem to. Druhý šok se dostavil po té, co zazpíval první sloku, z jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech a naskočila husí kůže. Ani jsem nedošla ke konci mé sloky a oči se střetly. V ten moment mi mozek explodoval a kolena podlomila. Byly modré, jeho oči byly modré, ale tak modré že ani da Vinci tuto modrou na své paletě neměl. Vnímala jsem zpěv a jeho oči.

Kdybych ji nezastavil a nepozval na skleničku, utekla by mi. Líbilo se mi, jak je na rozpacích a trochu jsem nechápal. Až později se přiznala, že ji ti nagelovaní frajeři nezajímají. Od puberty má slabost pro kluky s dlouhými vlasy. Přestal jsem litovat svého rozhodnutí sem jít, byla milá a docela se snažila i komunikovat a tak trapné mlčení nastávalo jen na chvíli, než ji napadlo nějaké téma. Chvilkami se ptala zda mě nenudí, že klidně půjde za holkami. Musel jsem se pobaveně usmívat. Její kamarádky byly střeštiprdla. Přišly a dělaly si srandu, koho, že to sbalila, odvětila jim docela vtipně.

 „Balí se dárky a to, co již nechci vidět.“

Smál jsem se a ona nechápala, vysmekl jsem jí poklonu za ostrovtip a po zbytek večera se nadále bavil tím, že jsem ji uváděl do rozpaků a rozesmával. Chvílemi se smála a dokonce hihňala, což bylo docela roztomilé.

Smála jsem se, až mě bolelo břicho. Byl zábavný, drzý a milý zároveň. Nesnáším, když mě někdo uvádí do rozpaků. On se tím královsky bavil. Chvilkami jsem přemýšlela,  že jej pošlu kamsi, ale nešlo mi to. Bylo mi s ním dobře, až jsem zapomněla na čas. Už jsem se pomalu loučila, když mi navrhnul, pokud se nebojím, ať jdu k němu. Chvíli jsem na něj koukala jak z jara a pak jsem řekla proč ne. Nechtělo se mi trmácet taxíkem přes celé město.  A kdyby se něco semlelo, mno co, nejsem zadaná, takže v tomto ohledu mé morální zábrany jsou někde u bodu mrazu. Cestou jsme se pošťuchovali, sebral mi skřipec a rozpustil mou nepoddajnou hřívu. Zcela typicky holčím způsobem jsem jej drapla za culík a stáhla jeho gumičku. Vlasy pod lopatky a poloviční objem mých vlasů ale i tak to bylo dost. Protřepal si je se slovy.

„Pak mi je učešeš, potvoro.“

Rozesmála jsem se a šli jsme dál.

Rozpustila mi vlasy, nemohl jsem tomu věřit. Dostala mě, myška vystrčila drápky a změnila se v predátora. Jo, zasloužil jsem si to, já první jí sebral skřipec a rozpustil její. Pod ramena dlouhé a za to doslova lví hříva. Koutky mi cukaly, když si je zas uhlazovala a smotávala, aby je zkrotila, snažila se tvářit nazlobeně, ale jiskry v očích ji prozradily. Už jsme se blížili k bytu, kde jsem s ostudou prohlásil, že bydlím ještě s rodiči. Řekla jen, že mám být rád, a dál to nekomentovala. Ve výtahu se neubránila zívnutí. Nabídl jsem jí sprchu, vděčně se usmála a poděkovala. Jediné štěstí bylo, že rodiče nebyli doma, tak jsme zůstali ušetřeni kázání o slušném chování a tak dále. Jen, co shodila botky, požádala ručník co největší. Rozesmál jsem se.

„Máme standardní osušky, ale pokud se spokojíš se županem.“

Zahihňala se.

„Myslíš, že by jsi našel něco většího na spaní? Pro mě?“

Kývnul jsem, ukázal koupelnu a pak šel hledat ty věci, musel jsem jí je podat přes škvíru dveří. Komentář, že bych neviděl nic nového, byl odpálkován slovy.

„Važ si zraku, jenž ti slouží.“

Vyšla asi po patnácti minutách, stahujíc si triko co nejníže, a s ručníkem ve vlasech.  Nenabízel, prostě jsem jí sdělil, že se podělí se mnou o mou postel. Chvíli na mě divně koukala a pak pokrčila rameny a oznámila mi, že spí na levé straně postele. Po té se lehce předklonila a vysoušela si vlasy, prohlédl jsem si aspoň její nohy.  Již jsem chápal, za co se stydí, ale zamyslel jsem se víc a došel k závěru, že mi to nevadí.  Ze zamyšlení mě vytrhl ručník, jenž na mně přistál a její smích.

„Odnes jej prosím někam, kde je sušíte, a pověz mi, kde máš pokoj, než tu usnu ve stoje.“

A zívla, že kdyby si nezakryla ústa rukou, viděl bych její mandle, řekl jsem, kam má jít, a šel jsem odnést ručník.

Byt, ve kterém bydlel s rodiči, byl pěkný a veliký, i jeho pokoj byl větší, než ten můj, kde jsem bydlela v podnájmu. A ta postel. Přiznám se, že jsem se bála, že se bude jednat o nějaké jednolůžko, ale tohle bylo letiště. Pokoj měl pěkně vybaven, všimla jsem si plakátů jeho oblíbených kapel na jedné stěně, nad pracovním stolem. Nad postelí měl pověšené směsi fantasy obrázků a obrazů, od Roya, přes  Gigera, po Frances, a další mně neznámé fantasy obrázky. Jak jsem tam stála fascinována tím, co vidím, připlížil se a vybafl na mě. Já zaječela a on se smál. Vzala jsem polštář a praštila jej. Pak jsem se zavrtala pod deku a dělala uraženou.

Zaječela jak siréna, skoro jsem brečel smíchy, i po té, co ulehla a dělala, že se nebaví a je uražená. Lehl jsem si těsně za ní a foukl na ucho. Jak jsem očekával, ošila se a otočila se na mě.

„To bylo pěkně podlé, co kdybych byla nějak nemocná? Hmm?“ 

Teď nevím zda jsem jí hleděl do očí nebo na rty, ale odpověděl jsem, že by nesměla s epilepsií na diskotéku, kde to bliká a o slabém srdci nemluvě. Zašklebila se a dloubla mě prstem do žeber, prý jsem nějak chytrý. Místo odpovědi jsem ji políbil a pak dál líbal. Zamručela a naše rty se spojili ve hře a jazyky v tanci. Chvíli jsem přemýšlel. Jak to, že líbá jinak? Než holky, co jsem zažil. Odpověď byla jednoduchá jako facka. Užívá si to. Každý polibek a každý pohyb si vychutnává, není to zběsilý závod kdo koho spolkne. Byl jsem fascinován tím klidem, lehce jsem se zachvěl, když jsem pocítil její ruce na svých zádech, dotyk tak lehký a jemný. Být kocourem a ona mě hladit, předu celé dny.

Políbil mě a líbal. První vlna šoku odezněla a pokus odstrčit jej, upadl v zapomnění. Líbal s vášní a citem, nechtěl mi vykousnout mandle jako jiní. Další myšlenka byla, že bych jej mohla líbat celé věky. Usmáli jsme se oba, když jsme se odtrhli, abychom nabrali dech. Byla jsem vděčná za možnost si aspoň vypláchnout pusu rozpuštěnou pastou. I on si vyčistil zuby, měl bod k dobru. Musela jsem to ticho prolomit.

„Ne, že by to byla má běžná praxe, každý večerní pátek v jiné posteli, ale nijak nemám potřebu tohohle rozhodnutí litovat, a ty?“

Sledovala jsme jej, jak on si prohlíží mou tvář a pak vydechl.

„Ne, nemám důvod litovat.“

Chtěla jsem něco říct, ale nedal mi možnost. Opět přitiskl své ty k mým a umlčel mne polibkem. Jedna z jeho rukou zbloudila na mé tělo, zatím přes triko, toužebné přání umřít nabíralo intenzity.

Jednou rukou jsem sjel na její bok, i přes polibky jsem cítil, jak lehce ztuhla. Na jednu stranu mi ji bylo líto. Asi neměla moc štěstí s kluky. Ale já ji chtěl. A dokud jsem ji nepolíbil, ani jsem nevěděl, jak moc. Přestal jsem ji líbat, promnula si rty a bylo vidět, že je na rozpacích.

„Dnešní noc patří jen nám dvěma, tak na nic nemysli, nad ničím nepřemýšlej, a když říkám nad ničím, tak nad ničím.“

Mé přání umřít se odvolává, leda umřít rozkoší a spokojeností. Marně přemýšlím, kdy jsem si užívala nijak uspěchaný sex. Asi nikdy, smutné. Hladila jsem jej ve vlasech, aspoň myslím. Můj mozek byl zahlcen rozkoší.

Po tak nádherné noci jsme usnuli v objetí. Svíral jsem ji jednou rukou kolem ramen a druhou hladil. Věděl jsem, že tato noc nebyla poslední.