Před světem na útěku - Peklo (2.kapitola) (1. strana) | Články - Aragorn.cz

          Elénia vzpomínala na to jak to všechno začalo. Jak se probudila ve skřetím vězení a na všechno to, co následovalo. Byli to tíživé vzpomínky, které ji naplňovaly zoufalstvím, ale zoufalství bylo pořád lepší, než ona podivná prázdnota, která jí hrozila pohltit.

***

          Tma. Nic než ta podivná tma a dívka, která ležela stočená do klubíčka na jedné z postelí. Vlastně to nebylo vše. Ještě někdo sdílel onu temnou kobku. Mladý elfí muž, který seděl s rukama opřenýma o kolena a díval se do dívčiny líbezné tváře. Ona slečna byla taktéž elfka. Mladší než on, to poznal. Mladší, ale krásná. Bezděky se dotkl rukou pravé tváře.

          Elfka se pohnula. Celé tělo jí bolelo. Poslední vzpomínky, které jí vytanuly na mysli, než se odvážila otevřít oči, byly hrůzné obrazy ničení a řádění skřetů v její rodné vesnici. Chtělo se jí plakat. Vlastně nechtěla vědět kde je…

          Chladný kámen, na kterém ležela, jí však připomínal, že by měla vstát. A tak snad ze strachu z nastydnutí, pomalu otevřela do teď sevřená víčka. Chvíli trvalo, než její oči přivykly přítmí malé kamenné cely. Ale když se tak stalo, uviděla že na protější posteli někdo seďět.

          “Áááá…!” vykřikla. Prudce se odtáhla do nejtemnějšího koutu své postele a nohy si objala rukama. Dotyčný se však ani nepohnul. Jen tak tam seděl. Elénia jej neviděla jasně. Do místnosti proudilo jen slabé plápolavé světlo z chodby, které naznačovalo, že někde na chodbě bude zřejmě zavěšena pochodeň. Vchod do místnosti tvořily mříže, které toto malé světlo propouštěly. Elénia vlastně neviděla více, než jen siluetu svého spoluvězně.

          První kdo ji napad byl samozřejmě skřet. Ale kdyby to byl skřet, tak by tam jen tak neseděl, uvědomila si. Snad bratr?, ale i toho vyloučila, ten by ji probudil, a kdyby ji nechal spát tak by ji alespoň objal, a nebo šel utišit, kdyby se ho takhle lekla. Je to tedy někdo cizí, na otce to nevypadá a na matku jakbysmet…, konečně se přiblížila pravdě a věděla to. Pomalu si pustila nohy: “Kdo jste?” tázala se. Její otázka se však nedočkala odpovědi. Elénia měla vlastně obrovskou radost, že tu není sama, ale chtěla vědět kdo to je. Měla neukojitelnou potřebu si povídat..

          “Vy… Vy jste skřet?” hlas se jí mírně zachvěl.

          “Ne…” vydechl neznámý. Jeho hlas zněl spíš jako povzdech. Mladý elfí muž původně nechtěl nic říkat. Věděl až příliš dobře, kdo je ona dívka a svůj postoj k ní zaujal ještě v době, kdy spala. Vlastně ještě dříve…

          “To je dobře,” vydechla dívka. Hrozně se jí ulevilo. Strach ji náhle téměř opustil. Ano stále se bála skřetů a celkově pobytu ve vězení, ale už to nebylo takové. Cítila že si potřebuje povídat a vedle ní seděl někdo ke komu mohla mluvit. Zdálo se, že toho moc nenamluví, ale ona si myslela, že je to vlastně pro to, že by si povídat chtěl. Tušila, že se bojí, i když nechápala proč.

          “To je dobře,” řekla mu s úlevou v hlase a posadila se naproti němu. Obdařila ho jedním líbezným úsměvem a pokračovala, “já se vás hrozně lekla. Kdo teda jste?”

          Chvíli čekala, ale on neodpovídal. Řekla jsem něco špatně…?

          Mladík tam seděl a díval se na ni jako na obrázek. Styděl se před ní. Když se na něho usmála, zabolelo ho u srdce.

          “Jste elf?”

          Muž si znova povzdechl. Copak musí být tak neodbytná? : “Jo…” odpověděl nakonec.

          “To je skvělý. Jak se jmenujete?” ptala se Elénia, která rázem nedokázala zastavit svou pusu, “A nemohli bychom si tykat?”

          - “Nemám jméno,” vypravil ze sebe ztěžka. Copak musí pořád mluvit? Pořád se na něco ptát? Nedokáže snad pochopit, že si nechci povídat?

          “Ale no tak, každý má jméno… Tak třeba já. Já se jmenuji Elénia Arhún. To znamená Půvab úsvitu, víš? A ty? Ty máš taky jméno. Pokud mi ho nechceš říct, je to jiné, ale myslím, že bys mi ho mohl říct… Jak se tedy jmenuješ ty?” Dívka byla skutečně neodbytná. Potřebovala si povídat. Hlas toho muže jí uklidňoval. Chtěla se o něm dozvědět co nejvíce. Cítila že potřebuje někoho, kdo jí porozumí, kdo bude jejím patronem.

          - “Nero,” řekl tiše, “Nero Welcher,” dodal, když se jí zadíval do lesklých očí.

          “Ty toho moc nenamluvíš, viď?” ptala se ho plna zmatku. Připadalo jí zvláštní, že si s ní nepovídá. Potřebovala si povídat…

          - “Ne.” Jeho hlas zněl věcně. Přesto dívka cítila jakýsi zvláštní hluboký smutek v něm ukrytý.

          “Proč?” Nero ale hned neodpověděl. Kolem jejich cely zrovna prošel ráznými, malými kroky jeden skřet. Elénia se zachvěla strachem, když se jí vybavily vzpomínky na to, jak tito ohavní tvorové vtrhli do její rodné vesnice. Byl to kratičký záchvěv, který se rychle vytratil, ale přesto jí to otřáslo. Když kroky skřeta utichly, Elénia se vzpamatovala a na tváři jí opět vykvetl tradiční nevinný úsměv.

          - “Tady ve vězení se to moc nehodí…” Nero nechápal jak se někdo může chovat tak lehkovážně. Připadalo mu, že si dívka vůbec neuvědomuje, v jaké je situaci.

          “Ale prosím tě,” začala Elénia, “Jsme přece jenom ve vězení, ne? Proč by se to nehodilo?” Dívka vůbec nechápala, proč by zde mluvení vězňů mělo někomu vadit.

          - “Protože když někdo moc mluví a skřeti ho slyší tak si ho většinou odvedou na hraní!” řekl Nero přísně aby dívce nahnal strach.

          “Na hraní?” Elénia se však nebála. Jediné co v ní Nero vzbudil byla zvědavost, “Oni si s vězni chodí hrát? A co hrají? Šachy? Ty třeba docela umím….” Ponořila se do svých úvah. Nero ji sledoval v přítmí vrhaném z chodby pln směsice pocitů. Tak mladá… mladá a krásná. Milá, hodná, naivní… Proč ona? Proč zrovna ona musí být se mnou v cele? Věděl moc dobře, proč mu ji dali skřeti do cely. Jen si nikdy nepředstavil, že by zde ve vězení mohl být někdo tak naivní, jako dívka, s níž měl od nynějška sdílet celu. U srdce ho zabolelo. Nikdy se jí nesmí nic stát… Jí ne! Nikdo jí nesmí ublížit. Ochráním jí, musím ji ochránit. Přísahám že udělám všechno pro to, aby se jí nic nestalo…

          - “Ne! Jak může být někdo tak naivní jako ty?!” rozčilil se na ni: “Skřeti nehrají šachy!”

          “Tak na co si s vámi hrají?”

          - “Oni si s námi na nic nehrají…” To už byl Nero téměř zoufalý, “Oni si hrají s námi!”

          “Ani na schovávanou, nebo tak?” zeptala se, ale vlastně ihned poznala, že tato otázka nebyla z nejvhodnějších, “Tak co s vámi dělají?” To bylo poprvé co se zeptala zcela vážně. V očích měla stále ty zvědavé jiskřičky, ale úsměv se jí z tváře vytratil. Beztak jí nebylo v té tmě příliš vidět do obličeje.

          Nero byl mírně udiven tou změnou. Nečekal, že by kdy snad byla schopná mluvit zcela vážně. Jenže snad právě pro tento úžas spolkl to, co chtěl říct. Nedokázal jí říct, že se jedná o mučení. Jednou to pozná sama… vlastně doufal, že ho zabijí dříve než jí stihnou poprvé odvést na mučení: “Nic, coby?” odmlčel se, “Hrajeme si!” dodal sarkasticky.

          “Vždyť jsi říkal že s vámi nic nehrají…” dívka to nechápala. Něco jako sarkasmus nikdy neužívala a vlastně to ani neslyšela použít někoho jiného. To už se Nero málem chytal za vlasy. Pro něho to bylo jako ta nejhorší noční můra, kterou kdy měl.

          - “To byl sarkasmus…” vydechl smířeně.

          “Co je to sarkasmus?”

          Nero si znovu povzdechl. Nechtěl jí nic vysvětlovat, ale bylo pro něho pořád lepší povídat o sarkasmu, než kdyby se měli dále bavit o mučení. Měl s tím své zkušenosti. A tak raději opravdu vyprávěl o tom co to sarkasmus je a i kdy se používá. Elénia mu pozorně naslouchala. Ráda se dozvídala něco nového. Věřila, že vzdělaný elf je moudrý elf a že by se měl jedinec snažit za svůj život poznat co nejvíce věcí. Úplně během vyprávění zapomněla na to, že je ve vězení a že je zde třeba mluvit tiše. Už chvíli kolem neprošel žádný skřet a dívka se cítila docela uvolněně, když poslouchala hlas svého spoluvězně.

         “Páni, to zní zajímavě…”

          - “Pšššt!”

          Dívka se ztišila: “Proč?”

          - “Říkal jsem ti, že oni nemají rádi, když vězni moc mluví!” odsekl.

          Nastalo tíživé ticho. Ticho rušené jen občasným sténáním z ostatních cel. Někdy se sténání proměnilo v bolestný výkřik. Pokaždé když se to stalo se Elénia lekla. To ticho jí připadalo nesnesitelné.

          “Kolik ti vlastně je?” zeptala se aby přehlušila ono mlčení. Silueta jejího spoluvězně se nezměnila, ale malé povzdechnutí bylo i tak slyšitelné.

          - “Devět set padesát let.”

          “Páni, to je ti vlastně devatenáct viď? To jsi starší, mě je teprve sedm set padesát, takže vlastně patnáct.” Dívka byla opět ve svém živlu. Chápala Nerovi náznaky, kdy se jí snažil ukázat, že ho to obtěžuje, ale ona nedokázala přestat mluvit. Ne na moc dlouho.

          Zase kolem prošel jeden skřet. Elénia čekala chvíli potichu, ale Nero nic neříkal.

          “Proč si se mnou nechceš povídat?” zeptala se ho smutně a zamyšleně. Možná že kdyby mluvili moc nahlas by je skřeti odvedli na hraní, ale když budou mluvit tiše? Vždyť ona teď mluvila tiše…

          - “Nechci o tobě nic vědět. Nechci si s tebou povídat.”

          “Proč,” naléhala.

          - “Protože se s tebou nechci sblížit.”

          “Nechápu,” zeptala se zmateně.

          - “Jsme ve vězení. Tady je přátelství na obtíž…” Nero nevěděl jak vyjádřit, že se bojí mít za ni odpovědnost, i když už ji přijal. Nechtěl, aby mu na ní zaleželo víc, než bylo nutné. Nechtěl vědět nic o ní, ani o její rodině. Ne víc, než už věděl.

          “Přátelství není nikdy na obtíž…” snažila se mu to vymluvit, ale on ji zarazil: “Opravdu? Tady může každou chvíli někdo zemřít. Ty, nebo já. Když se s někým přátelíš tak ti na něm záleží a když ti na někom záleží nechceš ho ztratit… Ale co když ho ztratíš?” odmlčel se. Ač bylo šero a do tváře jí příliš neviděl, poznal z lesku jejích očí, že přemýšlí, “Ztráta někoho blízkého je velice bolestivá, proto je zde lepší nemít přátele.”

          Elénia naslouchala a ač nechtěla, musela uznat, že na jeho slovech něco pravdy je, ale ona si odmítla připustit, že by zde mohla zemřít. Že by zde mohl kdokoliv zemřít: “Ale no tak. Ani skřeti nejsou tak zlí, aby jen tak někoho zabíjeli.”

         Nero si odfrkl.

        - “Jsi hrozně naivní.”