Přízraky na Devíně: Jednohubka jedním tahem (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Tak to konečně přišlo. Ztěžka potlačím touhu zaječet jako správná fanynka „Džejbího“ a s ledově klidnou tváří zběsile klikám na osobní odběr v Brněnském Arrakisu. Přízraky na Devíně jsou tady. Z práce vyrážím o hodinu dřív, cestou zbastlím půl krabičky cigaret a třesoucí se rukou otevírám zaprášená dvířka do země zaslíbené, kde s bušícím srdcem převezmu svou dlouho očekávanou dávku temné fantastiky. Očima přelétnu umně vyvedený přebal a hlavou se mi míhají myšlenky rychlostí hipstera v AppleStore. Co když můj milovaný Juraj zcela nečekaně zklame? Jak mne může po zatraceně skvělé Arkoně ještě něčím překvapit?

Inu, nepřekvapil. A k mému vlastnímu úžasu, kvalitu nové Červenákovy knihy to nijak neovlivnilo. Od samého začátku na nás totiž valí svou typicky drsnou atmosféru slovanské fantastiky, které v současnosti podle mnohých právem kraluje. Černokněžník se svým běsím bratrem Gorjou nadále putují od hradiště k hradišti, kde za pár stříbrných hřiven potírají běsy a síly temna, radí vladykům a hádají se s bohy. Už od první chvíle je jasné, že Rogan s Gorjou prošli určitým vývojem, souvisejícím s nově narozenou dcerkou Rogana a vědmy Milady. Rogan je uvážlivější, obezřetnější a ví, že už nemůže myslet pouze na sebe a svá dobrodružství, byť jsou obvykle šlechetná a hodna příběhů.

Během plnění jejich (již pomalu rutinních) úkolů jsou kontaktováni starým známým a poddaným knížete Radomira z Nitry. Nitranské knížectví je v ohrožení. Nezávislé hradiště Devín zůstalo pod vládou starého Lučivoje bez mužského dědice a je nabízeno spolu s rukou krásné Lučivojovy dcery tomu velmoži, jenž vyžene běsy z Devínských lesů. Příběh se tak opírá o mocenský souboj mezi kněžicem Pribinou, věřícím ve stará pohanská božstva a Mojmírem, vyznavačem křesťanského boha.

Sám Červenák se s uvedením do příběhu příliš nepáře a vrhá naše hrdiny do jednoho střetu za druhým. A oni bojují. Bojují s netvory, bojují s lidmi, ničí a vítězí. O zkušené bijce a hlavní hrdiny příběhu tak čtenář nejeví nejmenší známky obav či strachu, které si naopak šetří pro sympatického Pribinu, padajícího z průseru do průseru a z průseru do bláta.

Politická hra v pozadí se na první pohled zdá být zcela předvídatelná a jasná. Je nám naservírován arogantní, povýšenecký parchant, pro nějž jsou mocenské intriky na denním pořádku. O to větší je čtenářovo překvapení, když poodhalí závoj pravdy. Mou jedinou výtkou tak zůstává, že samotná „velká intrika“ byla na můj vkus odhalena až příliš rychle a nevysála svůj možný potenciál do poslední kapičky.

Obecně mohu říci, že si Červenákovo dílo i po letech udrželo svou kvalitu. Hláškující a cynismem oplývající Gorja opět vzbuzoval na mé tváři pobavený škleb, akční pasáže jsem hltal a (v pokročilé hodiny) proklínal zároveň. Samotná kniha je svým dějem poněkud prosta velkých konfliktů (na jaké jsme si u Juraje zvykli) a přišla mi spíše (především díky poměrně otevřenému konci) jako předkrm k hlavnímu chodu dní budoucích.