Proč ještě žiji? (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Strach.
Bojím se.
Bojím se, že budu sama. Že zůstanu sama samotinká, bez někoho, kdo by mi naslouchal. Kdo by mi rozuměl.

Bezmoc, kterou dnes a denně cítím jak mě do sebe uzavírá.
Nejím, nemluvím a už ani nespím. Jen sedím schoulená v rohu, poznamená osudem. Bez svojí hrdosti, pýchy, kterou sem dříve tak sršila.
Ano, byla sem na sebe pyšná, hrdá. Ale měla sem proč. Tolik, co sem toho dokázala…

Těžce vydechnu, slzičky se mi pomalou derou z očí a proráží si svojí cestu po tvářích.
A pak pád. Padají a zároveň umírají- tak jako teď já.

Nevím za kým jít. Nikdo si mě nevšímá. Nikdo nehledí na mé problémy, jako bych byla vzduch.. Na oko dělám, že se nic neděje. Snažím se to vše v sobě držet, ale jakmile sem sama.
Hrůza, děs a trápení.

„Tolik nocí sem proplakala, ale proč?“ otázka, jenž zůstane chvíli vyset ve vzduchu.

„Protože sem jim věřila, protože sem doufala, že na to vše nezůstanu sama. Ale jakmile to přišlo…jakmile přišel můj pád, nikdo okolo mě nebyl. Nikdo, o koho bych se mohla opřít. Jakoby všechny přitahovalo to, co sem měla a když už to nemám sem pro ně nic, a tak mě už nepotřebují.“ Řeknu tiše a vůbec nechápu, kde se to vše ve mně bere. Připadám si jako blázen. Jako blázen, který mluví sám se sebou a je mu to úplně fuk.

Zrada.
Zrada, tak trpká a hořká, jak podivné víno ze severu.
Tolik neochvějná, a tak bezútěšná. Tolik mě zasáhla, že sem neměla chuť ani už žít.
A tak se ptám,

„ Proč ještě žiji?“ jen ticho, které nastane, znovu se ponořím do tichého pláče, ale pak náhle jak to přišlo, tak taky přestanu. Zvednu ubrečené líčka, tvářičky se otřu.

„Naděje?“ řeknu tiše s otázkou v očí.

„ Snad naděje je to, co mě drží? Naděje, která by měla vždycky být, ale to se jen vždy říkávalo. Doufat v něco, co je bláznivé a zároveň nemožné, ale v co tedy doufám já?“

Ticho.

„ Možná,“ váhavý ton v hlase.

„ Možná doufám v to, že si někdo jednou povšimne, co se mi stalo. Vyslechne mě a mně se tolik uleví,“ usměji se nad tou představou a náhle sem opravdu i veselejší.

„ Ale co když do té doby… Co když až někdo takový přijde… Co když už prostě bude pozdě?“ zarazím se, úsměv z tváře rychle zmizí.

„ A já už budu jiná.“

„Nepřístupná jak tvrdá skála. Už nebudu stát o společnost, které zase budu věřit a budu doufat, že mě snad už nezradí,“ Pokrčím rameny, sem unavená. Jsem unavená z toho, co právě prožívám, tak dlouho sem nespala a teď sem snad dostala na chvíli klidu.
Možná.
Uvidíme, ale kdy?
Kdo ví.

Víčka se mi lehce snáší dolů jako kvítek květiny, který plouží vzduchem. Lehkým vánkem, kterého unáší. Má ho ve své moci, tak jako mě teď spánek.

Usínám…
A jen doufám, že zítřek bude lepší den.