Proč ráda hraji ženy (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Cirka před měsícem jsem vypustila do jedné hráčské komunity dotazník, který se zabýval právě postavami opačného pohlaví a zdatností jejich hráčů. Z výsledků dotazníku jsem částečně čerpala a některé názory citovala. Pokud by někoho zajímala konkrétní čísla, mohu je vložit do komentáře pod článek.

Hrozně ráda hraji za ženy. Jsou nádherně iracionální, nelogické a chaotické. Mají asociace, nad kterými zůstává rozum stát. Do jednoduché věty, kterou slyší, si vloží celý román skrytých významů, které tam ve většině případů ve skutečnosti ani nejsou. Zeptejte se ženy, zda neví, kolik je hodin, a místo kýžené informace se vám dostane kyselého ujištění, že ženu není potřeba popohánět. Zeptejte se na totéž muže: místo toho, aby přestal zdržovat, vám s okouzlující přímočarostí oznámí aktuální čas.
Ne, že bych hrála výhradně za vztahovačné potvory, ale jsem toho názoru, že tyhle pohlavně specifické (a na nervy jdoucí) povahové prvky jsou vynikajícím kořením pro hru. Postava je o to uvěřitelnější.

„Došla jsem domů a zamířila rovnou do koupelny. Ani jsem nekoukala, jestli moje spolubydlící doma je, nebo ne. Nechtěla jsem teď kolem sebe lidi. Nebo možná chtěla. Nevím. Jsem ženská. Je mou přirozeností chtít zároveň dvě protichůdné věci.“
~ hra Strážci času, má postava Mairwen

Nedokážu si představit, že by byla má drahá Mairwen chlap. Kdyby byla mužem, určitě by nevyhlásila tichou válku nejmocnějšímu představiteli dobra – což se stalo tak, že si z několika nevhodně podaných poznámek vybájila ohromný příběh o bezohlednosti a zradě, kterou hodlá ztrestat, a kterýžto vůbec nemá nějaké dokázané podklady. Nebýt Mairwen ženská, asi by se jejímu blízkému příteli velice ulevilo, jelikož by neměl na krku dvě vlezlá sladká koťátka – což se opět stalo tak, že si z několika náznaků dala dohromady smutnou story o tom, jak musí být její kamarád osamělý.
A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Jak muži tak ženy mají vlastní způsob myšlení, nějaké předpoklady na reakce v určitých situacích, jisté vzorce chování. Příběhy na to téma existují od dob, kdy pračlověk zjistil, že grafit je i k něčemu jinému než k ubití nepřítele.
Já se za chlapy bojím hrát. Když mám pocit, že jsem jako vypravěč vložila do příběhu příliš mnoho žen, tak tam rychle nějaké neurčitě mužské CP vrazím; ale jako hlavní postavu bych uvěřitelného muže neutáhla. Neumím myslet jako oni. Mohu popisovat reakce, které vidím na mužích okolo sebe, ale nebude to mít prostě ten správný šmrnc. Na to se příliš bojím toho, že bych - ve snaze nemít postavu plochou a bezcharakterní - vytvořila nadměrně všímavého, fantazírujícího, alespoň jednou měsíčně popudlivého, vztahovačného, urážlivého, dramatického... taky už vidíte ten průšvih?

Když jsem s rpg začínala (tehdy mi bylo třináct a kluci pro mě byli jen ošklivými uhrovitými věcmi, které se mi smály a ve volných chvílích pěstovaly ekosystémy na svých svačinách pod lavicí – prostě nic, co by stálo za to zkoumat), byla jsem názoru, že je jedno, jestli je herní postava mužem nebo ženou. Že je to jen otázka vzhledu a přitažlivosti.
Z této víry jsem naštěstí vyrostla a přestože vím, jak hloupý je to předpoklad, doufala jsem, že mé okolí vyspělo také. Jenže okolí se proměňuje, vstupují do něj nové elementy a není to dlouho, co mi můj starý názor zamával, když zrovna projížděl kolem:

„Charaktery jsou u každého jedinečné, podle mě tolik na pohlaví nezáleží.“
~ anonymní názor z dotazníku

Zkuste si vzít nějakou oblíbenou knihu/film/seriál – prostě příběh s prokresleným charakterem postav – a zkuste v něm změnit pohlaví hlavnímu hrdinovi. Nebo hlavní trojici postav. Nebo víte co? Buďte dostatečně zvrácení a změňte pohlaví všem! Odehraje se příběh stejně? Povedou k výsledku stejné cestičky? Opravdu? A neměli jste pocit, že je ta hraničářka z Pána prstenů nepřirozeně drsná a přímočará? A nebyl ten křivozubý kudrnatý a zázračně chytrý kamarád Harryho Pottera trochu teplej (pozor, neplést s homosexualitou!)? A pokud se po té ošklivé chirurgické změně jednání postavy ani trochu nezměnilo, jste si jisti, že je vaše postava uvěřitelná a propracovaná?
Takové příběhy pak dostanu zcela jiný rozměr, jiný náboj a ukážou hráči, že na povahových rysech pohlaví docela záleží. Ano, každá postava má jedinečný charakter. Ale součástí charakteru je určitá mužská/ženská část. Takový malý démon. Jsou rozdíly v chování horlivého muže a horlivé ženy. Tajnůstkářského muže a tajnůstkářské ženy. Fakt že jo.

Ne každý má ten strach/respekt vůči hře za postavu opačného pohlaví, jaký mám já. Věřím, že každý z vás, kdo už nějakou dobu hrajete, se s tímto fenoménem setkal. Motivaci k tomu zvolit si za svou hlavní herní postavu opačné pohlaví, bych rozdělila hrubě na dva tábory. Může se stát, že hráč postavu opačného pohlaví po někom zdědí; pokud se má zachovat celistvost příběhu a světa, tak změna není moc na místě. Většinou se ale motivace točí okolo zvědavosti: hráči si chtějí zkusit, jaké to je, lákají je nové možnosti, užívají si, že mohou prostřednictvím hry zažít něco, co ve skutečnosti jde jen stěží. A některým se taková hra zalíbí natolik, že už jim hra za stranu, kterou důvěrně znají, připadá nudná.
Výrazně častěji se setkávám s dívkami, které hrají chlapce; určitě jsou herní kruhy, kde je záměna pohlaví opačná. Některým slečnám to šlo, až jsem byla sama příjemně překvapená. Já nechci být ošklivá (opravdu nechci), ale ve více než polovině případů to prostě chlapi nebyli. Mělo to mužské jméno, víceméně mužský vzhled, v hovoru to o sobě mluvilo v mužském rodě, ale postrádalo to ten mužský element. Respektive ten skutečný mužský element.

„Väčšina mladších hráčiek si z chlapčenskej postavy robia to, čo by ony samy chceli mať, čiže to skončí pri uzavretom romantikovi, ktorý je až nepríjemne precitlivení, alebo pri homosexuálne orientovanej a frustrovanej postave. Starší hráči (česť výnimkám), čo k tomu pristupujú viac rozumovo, sa dokážu odosobniť od hrania si len pre svoje potešenie, ale hrajú pre potešenie okolia a vtedy to vyzerá reálnejšie.“
~ anonymní názor z dotazníku

„Dle mého názoru, hrají občas ženy lépe za chlapy, než praví chlapi za chlapy...“
~ anonymní názor z dotazníku

Když ženy hrají muže nebo chlapi ženské, hodně to svádí k tomu hrát takový protějšek, jaký by se nám líbil. Idealizovaný. Nebo naopak se hráči natolik snaží, aby bylo poznat, jakého je postava pohlaví, že reakce přehánějí, přehrávají a ve výsledku se z postavy stává hořce směšná karikatura. Problém takového hráče je, že svou idealizaci nevidí. Věří, že hraje dobře, protože se mu taková postava líbí a protože se taková postava může líbit i jejímu hernímu okolí. Když jsem se v dotazníku ptala, jak by hráči ohodnotili vlastní hru za opačné pohlaví, drtivá většina tvrdila, že to zvládá. Když jsem o stránku později položila otázku, zda se setkali s hrou za opačné pohlaví jako diváci a jak by ohodnotili hru takových hráčů, výsledky už tak pozitivní rozhodně nebyly.

Hráči rádi nechávají na své postavě vlastní otisk. Řekla bych, že je to jeden z důvodů, proč vůbec hrajeme. Promítáme do postav naše povahové rysy, zkoušíme druhy charakterů, které zase naopak sami nemáme, ale něčím nás lákají, občas prezentujeme prostřednictvím postavy vlastní názory a životní postoje. To je všechno o.k. Ale tohle promítání probíhá i když (hlavně když) nad tím zrovna nepřemýšlíme. Hrát za chlapa je určitě zábava. Ale nikdy nevíte, kdy se do vašeho drsňáka v zápalu hry promítne ženský element. Je to větší zodpovědnost a vyžaduje to větší kontrolu nad vlastní hrou. Čest těm, kterým se to daří.

A na úplný závěr přidávám ještě jednu krásnou citaci z dotazníku:

„Ženský by se neměly s*át chlapům do práce.“

„A naopak.“