Rozhodování (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Postavy:
Exitus(Darth Solonus)
Vysoký muž ve tmavém kabátě z pod kterého vyčuhuje jilec dlouhého meče. Za opaskem má zastrčenou mohutnou knihu. Unaveny obličej lemuji dlouhé vlasy.
Sinar(Ixiik)
Malá víla, jež z bájí pochází. Zlaté vlasy, růže na nich, bílá kůže, průhledné šatičky, jež odkrývají krásy křehkého těla...

Situace č.10 - Lesní ráj (Edwin3)
Při putování hvozdem se před vámi naskytl pozoruhodný výjev. Na malé mýtince jako by se soustředila veškerá síla tohoto lesa, aby vyčarovala místo, jež oslepí oči krásou, oněmní ústa užasem a naplní i to nejprázdnější srdce citem a láskou. Hřejivé sluneční paprsky si razí cestu přes husté koruny stromů a tříští se na hladině azurově modrého jezírka, z něhož vyčnívá mechem porostlý kámen s podivnou opalizující mlhou, která jako by nabírala tvar ženské postavy. Celou scenérii tiše sleduje do skály vytesaná tvář prohýbající svá ústa v jemný úsměv. Když se na ni podíváte pozorněji, zjišťujete, že z ničehonic začíná pohybovat očima... A žena na kameni se roztančí.
Darth Solonus se svojí postavou začínal.



Koruny stromů tiše ševelili ve větru kolem. Listy tiše zpívali svojí píseň patří všem a přitom nikomu. Občas se nějaky odtrhl od svch společníků a začal padat. Lenivě dopadl na hladinu jezera hladkého jako sklo. Jen pár vlnek rozvířilo tu krásu než se opět vrátila do klidu. Slunce se odráželo v hladině a nikde kolem nikdo kdo by mohl tu krásu zničit. Místo často nazývané rájem. Ale ten ráj měl někdo narušit. Stranou od jezírka se zvedl vítr, začal rvát lístky ze stromů a odnášel je do okolí. Ve stínech stromů se objevila zvláští černá brána. Temnější než vše kolem a chlad který z ní vystupoval byl nepříjemný. Rostliny se začali uzavírat aby se před chlade chránili ale netrval dlouho. Z temnoty vyšel vysoký muž. Zahalen v dlouhé tmavém kabátě sahajíc mu pod kolena. Vysoké cestovní boty měli už něco za sebou ale tak kvalitní kůže něco vydrží. Levou ruku měl ležérně položenou na jílci meče vedle kterého sídlila mohutná kniha. Přejel pohledem místo. Zde vše začalo. Pomalu k místu zamířil.
Na hrubé skále ozvalo se jemné povzdechnutí. Jakoby luční zvonky zacinkaly zněl ten hlas... Však z té skály dolů sestupujíc mladá dívka přichází. Její krok by se s vánkem mohl přít o tom kdo je jemnější. A kdyby ten dotčený vánek jejím šatem nepohnul, zdálo by se že ani žádný nemá. Zastaví se na kraji jezírka a zacinká "Pane, zde pro vás není dobré místo. Odejděte odkud jste přišel" odmlčí se, ale jen na chviličku jako by o něčem přemýšlela, nebo se přemáhala. "Prosím" dodá jen smutným hláskem...
Muž pomalu přejde kousíšek místa mezi jezírkem a místem kde se objevil. Zde to začalo. Zde jí poprvé potkal a zde se chce rozhodnout co dál, nemá na rozhodování rozhodně dlouhý čas ale pokud se rozhodne špatně zaplatí za jeho chybu celý svět. Ztratí vše co miluje. Jí a jeho svět. Tohle rozhodnutí musí promyslet. Zastavil na kraji jezera a pomalu natočil hlavu aby viděl na zvláštní stvoření co na něj promluvilo. Chvílí dívku sleduje ale žádný pocit by v něm nikdo nenašel. Nedokázal myslet nad tak obyčejnými věcmi jako jsou slova cizích. "Proč pro mě tohle místo není dobré? Vždy pro mě dobré bylo. Od prvního okamžiku co jsem zde byl. Při každé návšetěvě vím, že tohle jí místo kde chci být. Vadí snad má přítomnost někomu?" zeptá se klidným hlasem a brána ve stínech stromů zmizí tak jako se objevila. Chlad opadne a rostliny opět začnou klidně žít.
Tolik zmatení z tak mála slov...Víla ladným krokem popojde pár kroků tam, kde již její chodidla hladí stříbřité vlnky jezera. Má strach. Strach který ji skoro ovládá, ale žene jí něco silnějšího než je ten strach. "Je to tu takové.... Krása přírody se tu jak vlna spřádá s krásou ticha. A z vás pane...cítím tak strašnou bolest... ne.. já vlastně nevím co cítím, ale děsí mě to..." sklopí zrak. "Už jste tu někdy byl...Proč jste tedy odešel?" zeptá se možná trošku překvapivě jasným zpěvavým hlasem...
Bezeslova sleduje krajinu jako by nevěděl co říct. Pravda byla taková, že věděl jen to nechtěl udělat. Ale necítil potřebu té osobě lhát. Neměl z ní strach ani k ní necítil nedůvěru a kdyby se spletl....ne nemohl by jí zabít ani kdyby bylo třeba. Dříve, před několika lety by to udělal hned za to, že ho ruší. Setnul by jí hlavu a její duši by pohltila jeho moc. Ale tomu bylo dávno a trošku se nad tou představou zamračil. "Býval jsem tu hodně a málo. Tak jak doval můj život. Zde jsem se setkal s někým kdo je pro mě vším, zde jsem našel pomoc do zvláštní dívky když jsem jí potřeboval. Zde hledám klid když už nevím jak dál. Ted potřebuji tohle místo tak jako nikdy. Rozhodovat se je složité ale rozhoduje se lépe když je kolem klid než hluk a změť lidí. Omlouvám se pokud tě zde ruším ovšem už jsem nevěděl kam jít." pronese tiše jako by nechtěl rušit to místo kolem, ten klid co tak hledal a konečně ho opět našel.
Víla počne tančit a krok za krokem se zdá jako by se ani země nedotýkala. Zlehka se protáhne kolem muže..snad náhodou se o něj jemně otře. Hraje jí tu k tanci hudba? Ne to jen listoví stromů šumí jí do kroku, kapky vody stékající ze skály rytmus jí nadělí a zpěvaví ptáci vokály zdobí její tanec. *Ten...člověk je zvláštní* pohrává si s myšlenkou, ale rychle ji zažene zpět do kouta. *Ne..je jen smutný. Co tak hrozného se mu asi děje....nebo stalo? Kde končí lidská bolest* její krok se zrychlí a ze zavřených očí jí ukápne první slza. Do orchestru se přidá žába ...
Jeho pohled pronikavě modrých očí sledoval dívku. Ale on v tom tanci neviděl tu krásu kterou by v něm viděla asi většina lidí. Viděl v něm něco jiného. Každý další krok v něm vyvolávaly pocity na to rozhodnutí. Tak jak špatný krok může zničit tenec, stejně tak špatný krok v jeho rozhodnutí může zničit naprosto vše. Mírně natočil hlavu aby jí mohl stále sledovat a mírně se přitom zamračil. Chtěl jí zastavit ale neměl na to odvahu, nebo snad srdce? Nechal jí tančit a uchopil jílec meče. Naklonil ho tak aby mu nevadil a posadil se na zem. Zadíval se na hladinu jezera a složil hlavu do dlaně. Chladný dotek prstů dopadl na čelo a jeho to trošku uklidnilo. Musel se rozhodnout ale nevěděl jak. JEho čekání ho obíralo o drahocení čas ale on nevěděl co dál. V očích se objevila slza. Dostal se tam kam nikdy. Nakonec kdy už nevěděl jak dál.
*To se mu snad můj tanec nelíbí, že tvář svoji skrývá* posmutní víla ještě víc...Proplouvá krajinkou a svůj smutek přenáší do paží, které krouží kolem jejího těla v citu tance. Sepne dlaně, prudce rozpaží a z dlaní jí vylétne motýl. Tvář se jí rozjasní, jako by se zbavila něčeho co jí tížilo. Po očku sleduje muže, zda i on viděl její hříčku. Však tvář v dlaních se ani nepohne. Dle zpěvu střevlíka přitančí před muže . "Smím vám něco ukázat pane?" prolomí tíživé ticho...
Chvíli sleduje zem pod sebou. Poslední dobou sedával na těch nejpohodlnějších židlí vyrobených pro ty nejvyšší a teď mu za zem přišla jako dar. V očích vzplál fialový plamen aby dal zahnat slzám. Chvíli čekal až že tvář uklidní a pak zvedl k dívce pohled. Nechápal tak docela co mu může chtít ukázat. Vlastně vůbec nechápal proč na něj mluví. Co pak jí nenechal tančit tak jak chtěla? Co víc by ještě mohla chtít. Chvíli si jí měřil pohledem ale opět v sobě nenašel sílu jí prostě odehnat a tak se jen tiše zeptal. "Co bys mi chtěla ukázat?"
Dívenka se usměje, možná nad tím, že ho opět slyší mluvit. Strach jí pomalu opouští.."Ráda si hraji a mé hry stojí za to vidět pane." mluví nebo zpívá? Nebo snad hladina jezírka mluví za ní?
Hry? Ona chce ukazovat hry? Nenechal svojí nechápavost aby mu vyplula na tvář ale měl stále větší pocit, že tady ztrácí drahocenný čas. Připadalo mu, že je tady snad naschvál aby ho odrazovala od přemýšlení, od toho co potřeboval vyřešit. Bezeslova na ní hleděl jako by hledal nějakou odpověď a pak jen lenivě přikývl. "Já si nehrál drahně let ale pokud tvé hry stojí za to aby byly viděni. Prosím jen do toho."
Víla odtančí k jezírku..."Strašně ráda si hraji.." při těch slovech smočí jemně dlaně do jezírka a nabere trošku vody. Šibalsky se podívá na muže pár kroků od ní, ale pak zavrtí hlavou a dlaně vymrští vzhůru. Paprsky slunce protnou vodu, které opisuje velký oblouk. Ona však vodu dopadnout nenechá a opět jí chytne. Prudce se zatočí a drží v ruce loutnu. Po vodě ani vidu. "...ale ještě raději hraji" zasměje se jasným hláskem a posadí se kousek před muže. První tón vylétne z loutny a vše nepřirozeně utichne. Po chvilce další a další tón... hraje...vlnky vody jakoby poskakovali s každým tónem...hraje... koruny stromů se vlní do rytmu...hraje...Ne.ona zpívá. Zpívá beze slov příběh o mladém muži. Zpívá.... příběh o muži a jeho dívce..příběh o žalu, tíži. Smutné tóny létají jakoby odevšad. Máš malinko nutkání otočit se, zda někde za tebou nestojí orchestr loutnistů. ne není tam, to jen ona....hraje. Píseň o naději, radosti....hraje.....píseň o smíchu i pláči. Hraje...
Píseň utichne tak rychle jak začala. Ona sklopí hlavu a mlčí. Vyhodí loutnu obloukem k jezeru...ta se těsně před dopadem promění v pár kapek vody...splyne s jezírkem...
Nevěřícně sleduje dívku tak trošku nechápajíc co se vlastně děje. Dlouho je to co nemohl svou tvář ovládat ale teď se tam objevil údiv. Naslouchal její hře a ani nevěděl proč začal tu hru přisuzovat jeho životu. Smutek a radost, dívka a to vše kolem ní. Mírně zavrtil hlavou jako by se toho pocitu chtěl zbavit ale nešlo to. Musel naslouchat dál a tak naslouchal. Ztrácel se v té písni a zvláštně ho to uklidňovalo. Jako by na svůj život hleděl skrz okno. Viděl vše co se stalo ale ne jako účastník ale jako pozorovatel. Konečně našel střípky toho co potřeboval. Na tváři se mu začal objevovat nepatrný úsměv a pohledem upřeným na dívku. V hlavě plán toho co by chtěl udělat a co by měl. Sledoval dívku jako by nikdy nic takového neviděl. "Bylo to úžasné." dostane ze sebe jediné čeho je schopný protože dlouho nebyl takhle překvapený a opravdu zaujatý. Nechápal proč ale ta píseň ho oslepila a ukázala cestu kterou by měl jít. Jen jí zvolit jako tu pravou.
Dívenka lehce zrudne "Děkuji vám pane" zacinká opět její hlas. "Jsem i malíř...sic trošku zvláštní" podívá se tázavě a její pohled říká *Smím?*
"Ale jistě, že smíš. Nejsme na místě kde by měl někdo právo něco zakazovat tomu druhému. Jen do toho." pobídl jí jemně doufajíc, že uvidí další takovou zvláštní věc. Doufal, že ano a věřil, že v ní uvidí další část jeho cesty. Nedoufal v to ale našel zde co potřeboval. Chtěl toho najít víc, mnohem víc a tak očekával co dívka ještě odhalí.
Malou chvilku stojí dívka s upřeným pohledem na muže, však skoro ihned začne opět tančit. Ale tak trošku jinak. Její ruce jakoby k tomu tanci nepatřili. Jakoby držely štětce a do vzduchu jimi malovaly. Ne..nic není vidět. jen trošku podivné pohyby. Závan vzduchu přinese libou vůni jarních květin. V tu chvíli se dívce pod tahy štětcem barví vzduch. Tetelí se, víří. Přibývají další a další barvy. Takové, které lidské oko nespatřilo. Ale ty barvy...ne nezůstávají na místě. Tančí...Proplétají se kolem tebe. Stáčí se do složitých spirál. Ve chvíli kdy se protnou, mění svoji barvu. Maluje...Barvy se najednou ustálí v obraz cesty. Ne ty jsi na cestě. krajina kolem tebe je jiná. Tančí...Na cestě nedaleko od tebe stojí dívka. Směje se. Poznáváš jí? Cesta vede k malebné vesničce na obzoru... Barvy se opět začnou hýbat...Tančí... ze změti barev se stvoří další obrazec... Na kopci stojí muž? Poznáváš ho? Ach ano jsi to ty..Dívá se k zemi...dívá se na kříž zbitý ze dvou větví... Tančí...Maluje...
Obraz se opět rozplyne v barvy, které postupně temnou. Černá, černá všude kolem. Ani to nepostřehneš a je tma. nepřirozená tma. Jiná než po západu slunce. Všude kolem tebe vidíš hvězdy. Před tebou je srpeček měsíce. Pohladíš ho? Tančí...Něco ti říká *otoč se*. Uděláš to? Ano...vidíš zemi...zemi z vesmíru...Strašlivý oheň jí sžírá a kouř zahaluje...Tančí... Modrá moře se vaří a pára z nich stoupá výš a výš. Tančí.. Maluje. ... Začneš padat na tu zemi. Ne to ona se k tobě přibližuje...strašlivou rychlostí. Lehce dopadneš na zem a stojíš opět na tom kopci. Opět ten kříž... Maluje. Zem je v pořádku. Nikde ani kousek toho strašlivého ohně. Poznáváš se? Otočíš se a za tebou opět stojí dívka. Směje se... Barvy se rozplynou a před tebou stojí víla. Nepřirozeně blízko, ale ne tak aby tě omezila. Netančí...dívá se ti do očí..."Jsem dobrá malířka?" zeptá se nervózně...
Nevěřícně na dívku hledí nechápajíc docela to co tady viděl. Neschopen slova si v hlavě přehrává znovu a znovu to co viděl a pak se jen zadívá na vílu. "Bylo to neuvěřitelné." řekne jediné a dál na ní hledí v hlavě plán co to šílené rozhodnutí mění. Smrt, to byl ten kříž. Symbol smrti a jasná ukázka jakou cestou má jít. Bál se toho rozhodnutí ale teď ví, že je správné. Zabít ty dva musí aby se dokázal postavit jedinému a tomu kdo o jeho život stojí. Smrt dvou zachrání životy všech. Ano to je dobrá cena a velmi dobré rozhodnutí. Ulehčeně se usměje na dívku i když se mu tak docela nelíbí představa zabít je oba. Jsou mocní ale musí to udělat. Tak jak to spatřil v té malbě. Pokud to neudělá všemu bude konec, všemu co miluje a ctí. Ne musí to zachránit. "Děkuji ti." řekne tiše. "Za to vše co jsi mi tady ukázala."
"Děkuji já tobě. Ukázala jsem jen to co jsi chtěl vidět" šibalsky se zasměje, rychle tě políbí a couvne dál. "Tohle jsem chtěla udělat dávno. Tak jako posledně..." trošku ztuhne... "Ale to si vlastně nemůžeš pamatovat...Ještě se to nestalo..." šibalsky mrkne...
Dál se na ní dívá a přemýšlí ovšem klid v jeho duši je tak příjemný. Vědět co má udělat a co ho čeká. Nevědět a přemýšlet je tíživé ale vědět a být připravený je tak jiné. "Jsi zvláštní. Opravdu zvláštní a já jsem rád, neskutečně rád, že jsem tě tady potkal. Nevím co bych dělal kdyby jsi mi neukázala to co jsem potřeboval vidět."
Hlasitě se zasměje a její smích rozezpívá trylka v koruně nejbližšího stromu. "To se pleteš. Potkal jsi mě, protože jsi chtěl mě potkat. Konečně. Tak dlouho jsem na to čekala. Naše poslední setkání nebylo tak veselé jako dnes. Trošku jsem se dneška bála...." posmutní... trylek utichne. Najednou si ale opět uvědomí: "Ale to si vlastně nemůžeš pamatovat. Zatím si nedokážeš pamatovat budoucnost. Musím tě teď opustit. Až se uvidíme příště, buď na mě prosím milejší než tehdy" poprosí tajemně...
Nechápe její slova ale zřejmě to má nějaký smysl i když ho zná jen ona. "Slibuji, že budu milejší. To ti slibuji." pronese klidně i když neví o čem je řeč mluví pravdu. Její zavázán ať už je to kdokoliv.
Jen přikývne. Začne opět tančit..zrychluje. V tanci se přiblíží k tobě...Natáhne paži, snad tě chce pohladit po tváři, ale dřív než se tak stane, ona se změní v motýla, jež se ti jen křídlem otře o tvář. "Žij blaze" slyšíš už jen hlas v dáli "a dlouho, můj milý..." hlas utichne. Teprve teď si uvědomíš, že ač jsi tu byl několik hodin, slunce se z místa nepohnulo...
Sleduje motýla. "Sbohem." dostane ze sebe a zadívá se na slunce. Tohle celé bylo jako šílený sen ale pomohlo to v rozhodování. Už ví co by měl udělat. To co zde hledal opravdu našel i když jinak než čekal. Pomalu se začal zvedat ze země a upravil si kabát. Ještě chvíli hleděl na krásu jezera a pak se otočil a zamířil do stínu stromů kde se objevila černá brána. Vešel do ní pomalým ale jistým krokem připravený na to co mělo přijít na druhé straně. Vešel a brána i s ním zmizela.