S úsměvem na tváři (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Proč si to udělal, ptám se znovu a znovu.
Odpověď.
Neslyším.
Je ticho.

Sedím na studené zemi, nohy stažené pod bradu a rukama je jen tiše objímám. Cítím jak mi po tvářích stékají slzy, jak jsou slané, když mi nějaká zabloudí přes rty a já jí občas slíznu jazykem. Cítím tu potupnou bolest, která mě tak ničí, ale proč?
Kvůli ničemu…kvůli lidské blbosti a rozmaru.
Kvůli někomu, kdo mi zato nestojí. Už zase ty myšlenky, které mě stahují z kůže. Cítím se tak stísněná.
Jako v malé místnosti, kde se zdi přibližují blíž a blíž až mě úplně rozmáčknout mezi svými hrdelními stěnami a ze mě nezbude nic. Jako obrovské paže, jenž mě uchopí a už nepustí ať se zmítám jak chci.
Místnost je temná, bez oken. Jen stará postel v rohu, která je natolik špinavá, že bych si raději ustlala na zemi, kde stejně nejspíš skončím. Ani nevím kde to jsem, natož abych věděla proč a kdo mě tady uvěznil. Jinak se tomu říkat snad ani nedá.

Pomalu vstanu a přemístím se k špinavejm mohutnejm dveřím. Opřu se o ně zády a tiše po nich sjedu.
Začínám si vzpomínat…

Jsem doma, slyším dětský smích. Dnes mám narozeniny a ještě ležím v posteli. Je sotva osm hodin a já už jsem nedočkavá, co dostanu. Přestože mi je už patnáct, nemůžu se dočkat jak nějaký prtě. Vím, že bych ještě z postele vstávat neměla, ale moje touha po dárcích je tak velká. Vím, že je budou mít rodiče připravené a třeba, kdybych šla potichoučku- neslyšeli by mě.
Nedočkavě otevřu dveře kuchyně a na stole vidím plno krásných dárků- sou zabalené, což mě malinko rozesmutní, ale stejně se na ně musím jít podívat blíž.
Leknutím naskočím. Slyším dětský pláč- Lucinka je vzhůru. Ten pláč mě tak otravuje, nechtěla jsem sourozence a přesto ho mám. Od té doby na mě maminka s tatínkem nemají čas a já si už hraju jen sama.
Sama.
Ošklivé slovo, kamarády žádné nemám. Prý sem zvláštní, ale nechápu jak. Ve škole mám samé dobré známky. Paní učitelka mi říká, že sem na svůj věk velice inteligentní, ale taky zvláštní. A taky říká, že bych si měla najít kamarády, ale já je nepotřebuji. Vystačím si sama a když ne, je tu tolik věcí s čím bych si mohla hrát.
Přesto se cítím, tak podvedená. Tak využitá…dříve jsem měla tolik pozornosti a teď nemám žádnou. Nebaví mě to. Neustále poslouchat jak je Lucinka hodná, jak poslouchá.
Lucinka támhleto…
Lucinka tohle.
Nejraději bych to skoncovala, ale jak?
Dnes je mi 15, a tak mě to ničí…
Nesnáším je, nesnáším! Chtěla bych křičet, ale nejde to…nejde. Chci něco udělat, ale nevím co. Jak to mám zastavit? Jak mám ovládnout ten pocit, který mě nutí jít nahoru a umlčet tu malou uřvanou nánu?
Jak?

Rychlé kroky po schodech nahoru. Dveře se rozletí a úsměv se mi na tváři rozhostí, uši mě však bolí od toho křiku.
Musím jí umlčet, hledím s nechutí na to malé dítě, které řve a řve a nechce přestat. Chytnu polštář a pevně ho uchopím do rukou. Krok za krokem mířím k postýlce, tam..odkud se dere ten křik.
Naléhavěji a naléhavěji tisknu polštář přes obličej toho nevinného tvora, neuvědomuji si co dělám, ale líbí se mi to.
Nejspíše adrenalin, který se mi začne mísit v těle. Hněv, který ze mě odchází. Potěšení, které mi to přináší. Je to opojný pocit. Na tváři mám zrůdný škleb. Cítím jak se přestává zmítat.
Konečně, pomyslím si.
Usměji se a pak už je ticho. Tělíčko sebou přestalo znenadání cukat…posmrtné křeče ustali a já tam stále jen tak stojím. Hledím nato, co sem právě teď provedla.
Domem se rozlehne hlasitý smích.
Smích plný triumfu, plný spokojenosti, plný radosti.

Jediné, co si dál pamatuji jsou nechápavé pohledy mých rodičů a pak už jen houkání sanity, která mě znovu tak rozhněvala, ale na kom bych si teď mohla vybít zlost?
Nikdo…
Nikdo bezbranný se tu nenachází…někdo, kdo by mému vzteku ulevil.

Místo slz je spokojenost na mé tváři. Stále sleduji tu podobiznu mého vězení a už si začínám uvědomovat proč tu sem, ale kde…to mě však vůbec nenapadá. Přeci jen nějaké nápravní zařízení či vězení nebo tak něco by asi vypadalo daleko útulněji. Je mi to však jedno. Jediné, co vím jistě- Chci pryč!!!
Zvuk klíče mě probudí ze zamyšlení, rychle odskočím od dveří a s nepatrným zachvěním hledím na mého navštívitele. Malý vozík, který zprvu vjede a za ním plešatý mladík, velké okuláry na mě vyhlížej zpoza velkých očí. Vypadají tak bláznivě, celý je takový jiný…
Bláznivý.
Můj pohled spadne na vozík, zděšením div nevykřiknu. Malými, ale zato rychlými kroky mířím do jednoho z rohů.

Je pozdě. Pár minut a potom dech brající výkřik…
Ticho.