Skřeti Útočí (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Jmenuji se Rhun. Jsem jeden z paladinů strážících hrad v Hornickém Údolí. Už to nemůžu vystát. Za pár dní se Skřeti sešikujou, přijdou před bránu a všechny nás pokosí na hromadu a spálí nebo snědí.

Narodil jsem se ve městě v Khorinisu jako syn jednoho obchodníka, bohužel zemřel hned po mém narození. Zabili ho bandité, když šel pro zboží na Bengarovu farmu. Jako malý jsem tedy vyrůstal u jednoho domobránce v kasárnách, jmenuje se Wulfgar. Je to docela fajn chlapík, naučil mě, jak bojovat s jednoroční zbraní i s těžkým obouručákem. Jednou, když jsem dosáhl osmnácti let si mě zavolal do „kanceláře“ samotný Lord Andre. Ptal se mě, jestli jsem připraven vstoupit do služeb města.
„Ale samozřejmě, že jsem připraven“, řekl jsem Andremu.
„Výborně“, řekl Andre, „zajdi za Peckem a on ti dá tvoji zbroj a tvůj první vlastní meč,“ dokončil Lord.
„Moc si toho cením.“ A nelhal jsem. A proč taky, konečně jsem se stal právoplatným domobrancem. Peck mi dal mou zbroj, „užij si ji, je to čest ji nosit na sobě, tak se k ní patřičně chovej.“

Po několika týdnech ve službě městu jsem dostal předvolání do Horní části města za Lordem Hagenem. Nemohl jsem tomu uvěřit, když na mě promluvil jeho starostlivý a trochu mlaskavý hlas. „Dobrý den, vojáku. Předpokládám, že víš, proč jsi tady, u mě v domě?“
„Bohužel ne, můj pane, slyšel jsem doprovod mumlat jen něco o Skřetech a útoku na hrad.“
„Přesně,“ začal Hagen zvolna, „přesně to mí muži měli říct. Snad Ti to dává jisté informace o situaci v Hornickém Údolí, kde náš hrad plný těch nejlepších paladinů obléhají už měsíce Skřeti,“ dokončil smutně.
„Ale pane, jak do toho zapadám já?“ Věděl jsem, jak do toho zapadám já, ale chtěl jsem to slyšet od něho samotného.
„To už víš, ty jim pojedeš na pomoc spolu s těmito novými paladiny, kteří zasvětili svůj život samotnému Innosovi, jako ty. Jsou silní, odhodlaní, ale nezkušení. Potřebuji, abys na hradě našel učitele Kerolotha a svěřil mu tyto vojáky,“ drmolil Hagen hbitě. „Na cestě na hrad je budeš chránit a sám se přihlásíš veliteli Garondovi jako schopná posila.“
„Ano, pane,“ souhlasil jsem, ale moc se mi to nelíbilo.

Tak takhle jsem se dostal na hrad velitele Garonda. Moc velkou radost neměl, Hagen mu poslal jen sedm nováčků, ale aspoň někoho, to musel uznat.
Strávil jsem na hradě nějaký ten měsíc, stal jsem se rytířem jak se sluší a patří. Dokonce i těch ostatních šest chlapů, co šli se mnou, se skoro neskutečně zlepšili. Paladin Keroloth si s nimi poradil, a to velice dobře. Ale najednou, při nějakém tréninku na dvoře, vylezl jeden zvěd, úplně od krve, se zprávou pro velitele Garonda. Skřeti, ty mizerný bestie, se konečně odhodlali nás definitivně zničit.

Tahle zpráva nás docela šokovala, ale taky povzbudila. Aspoň ty hnusný bestie poznají s kým mají tu čest. Ano, čest, ta je teď nejdůležitější, zachovat si v bitvě hrdost a neustoupit před prvním průzkumníkem, který na nás tasí sekeru.
Garond si nás povolal do trůnního sálu a promluvil nám do duše: „Hoši, vy, co jste tady, v téhle zbroji a s pořádným mečem u pasu, jste ti nejodvážnější rytíři, co jsem mohl kdy poznat,“ souhlasný řev se vznesl nad začátkem proslovu, „teď vás asi trochu zklamu, ale vy víte, jakou máme šanci. Skoro žádnou. A tak uděláme jednu věc, postavíme se skřetům s takovou vervou, že než oni pošlou nás k Innosovi, my pošleme je k Beliarovi,“ opět souhlasný řev, „my jim ukážeme, co jsme zač, s hrůzou ty svině poznají, že vyzvali na souboj nás, paladiny samotného krále Rhobara. Zítra jim ukážeme, co jsou lidé zač, že je stále naděje, a že oni už tady nemají místo!“ Všichni v sále se rozkřičeli a tasili zbraně na počest Garondovi.

Pár dní před bitvou nás potkalo pěkné překvapení. Po rozbitém skřetím beranidle šplhali jeden rytíř za druhým v čele s Lordem Hagenem. Hodně z nás vítalo bojovníky, nejen proto, že to jsou naši přátelé, ale proto, že nám přišli na pomoc proti těm chlupatým barbarům a jejich čoklům. Uviděl jsem tam i Wulfgara s jeho domobranou. Okamžitě jsem se k němu vypravil a objal ho jako otce, který se vrátil z bitvy.
Dlouho do noci jsme si povídali a najednou jsme zahlédli velice jasné světlo, které uměl vykouzlit pouze jediný člověk: samotný Pyrokar se svými mágy, Radou i novici, nás přišel navštívit v tuto krušnou hodinu, v noci před bitvou.

Druhý den ráno Garond vyslal několik hlídek, aby zjistili, kdy se skřeti chystají zaútočit. Mezitím chtěl naplánovat strategii: „Pánové, zůstaneme za bránou, tak nás nebudou moci obklíčit a přesila jim bude k ničemu. Do brány se vejdou nanejvýš tři.“
„A teď postavení,“ začal Hagen. „Nejdřív půjdou paladinové, za nimi domoobrana a na konci budou mágové, kteří po nich budou metat ohnivé koule a další kouzla.“
„Rozdělíme jednotky do několika skupin,“ to se ozval zástupce Garonda Oric. „Navrhuji, aby paladinové byli rozděleni do šesti skupin, domoobrana bude rozdělená na dvě sekce a mágové zůstanou celí.“
„A teď,“ začal znovu Hagen, „musíme určit, kdo je bude řídit. Já navrhuji, aby paladiny vedli Andre, Lothar, Keroloth, Tandor, Gerold a Sengrath. Domoobranu povede Wulfgar a Wambo, mágy samozřejmě Pyrokar,“ Hagen dokončil svůj návrh.
„Výborně,“ řekl Garond, „a ještě střelce. Ty povede Udar, náš nejlepší střelec z kuše.“
Zrovna v tu chvíli se vráti zvěd, trochu zjizvený, se zprávou od skřetího stanovistě. „Veliteli, s jedním zvědem, který umí skřetí jazyk, jsme se dorozuměli, že skřeti zaútočí zítra ráno, hned za úsvitu.“ Blekotal vystrašeně zvěd.
„Jděte spát, všichni, ať jsme ráno připraveni,“ řekl Garond, „To je ROZKAZ, vojáci!“