Smrt po smrti (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz



Články

Smrt po smrti

Autor : Danimorth   1. prosince 2008   Povídky
Moje zamyšlení nad smrtí a nad životem.

A jeho zvony se rozezněly do daleka. Boj byl ukončen, avšak on sám tam zůstal ležet mezi těly s prostřeleným krkem. Krev drala se otvorem po kulce z jeho těla ven. Jeho poslední naděje zůstávaly v dotyku jeho vlastní ruky. Držel ránu pevně a dodával si odvahy, zda ho někdo z jeho přátel přijde zachránit. Jenže pomoc nepřicházela. Po dlouhých minutách se obloha rozjasnila a on spatřil čiré světlo. Zavanula ho vlna blaženosti. Cítil jak jeho tělem prostupuje poslední, čirý, sluneční paprsek. Pak nastala tma. Byl mrtev. Jeho zohavené tělo zůstalo ležet bez povšimnutí, mezi tou valnou hromadou. Nastal konec dní, on však mrtev odmítal být. Duše z těla drala se ven, seč jen mohla, jenže jí cosi drželo a nehodlalo jí to pustit. Něco temného, tam uvnitř vlastního srdce. Byl to poslední nádech toho, co zůstalo z jeho lidskosti. To něco, jenž sám odmítal pustit, aby se vyprostil. Po dlouhá léta ho ta věc učila a byla mu pomocníkem, jenže nyní zrazena vlastní duší, chtěla pomstu. Démon, unášen tím lidským pudem strhl duši zpět do těla, započal vnitřní souboj.

Mraky zde pluly svévolně. Unášeny vlastní vůlí, jemně čechraly koruny dubů v lese. V lese, kde byla nemalá mýtina. Sytě bílé kameny zde trčely mezi zelenavou trávou, s kterou si hrál místní větřík. Květy zrovinka rašily a okolím se proháněla vůně třešní, které tu nejspíše někde kvetly. Jak však mohlo něco takového být bez slunce, které by svítilo na obloze? Přesto tu však bylo hřejivě a jemné paprsky čehosi, osvětlovaly zemi i oblohu. Takový byl tedy onen vlastní vnitřní svět. Byl to ten vytoužený ráj? Jestli ano, kde je tedy Adamova Eva, kde je to hojno jídla a kde je ta láska? Už to bylo zvláštní. Voják stál na mýtině, obklopen vší tou krásou přírody, ale sám, bez společníka, bez společnosti. V jeho nitru, rozprostřel se pocit chladu. Věděl, že si může jít kam se mu zlíbí, ale za jakou cenu? Ať by šel, kam by šel. Nikde a nikdy by na svých cestách nepotkal nic živého, nic s čím by si mohl vyměnit názory. Nic co by mohl obdivovat, natož mít rád.

A proto, znenadání, objevil se na bílém kameni další člověk. Byl však jiný, než ty, které on znal až doteď. Bílá pohublá tvář se skláněla zle proti němu a on viděl, jak se na něj upírají jeho vlastní oči. Jeho vlasy, jeho tělo. Byl to on. Oba, jenž o sobě věděli naprosto vše. Ti jenž spolu trávily celý život, a ti kteří spolu i umřeli. Tak proč je zrovna on sám sobě v posmrtném životě společníkem. Člověk jemuž může říci vše, ale zároveň člověk, jenž bude vždy vědět o čem chce mluvit již dopředu.
„Já nejsem ty, my jsme rozdílní.“
Promluvil znenadání něco, co však on nečekal. Pomalu k němu z kamene pozvedl svůj ukazováček, jako by snad němě vykřikoval, že je to právě on. Na tváři se mu objevil výhružný a nebezpečný úsměv. Pohled, který by patřil leda tak démonovi, ale jak by mohl být tady a co je to vůbec démon?
„Ano, možná jsme na pohled stejní. Není to však vizáž co nás rozlišuje, ani naše pocity, ale naše zkušenosti! Ty jsi jako červ strávil svůj život v temné jeskyni. Nikdy jsi nevyšel na světlo, aby jsi se podíval jak vše ve skutečnosti vypadá. Vždycky jsi byl ovlivňovaný společností a jejich názory, které ti oslepovaly mozek. Neměl jsi tu možnost poznat to co jsem poznal já. Tu skutečnost, jenž tu je. A to je přesně to co nás rozlišuje, to v čem se lišíme od sebe.“
„Kdo jsi? Démon?“
„Pcha! Jsi jiný. Vidíš svět jenom ve dvou barvách. Barvách dobra a zla. Celý tvůj život ses dělil jenom na tyhle části. A proč? Přesně proto, že nic nevíš. Byly to jenom ostatní, kdo ti říkali: Tohle je zlé, tohle je dobré. Pravda je však jiná. Není žádné nebe, není žádné peklo. Není nic z toho co jsi znal a co ti ostatní říkali. Bylo to jenom mámení života. Lež, kterou na tebe uvrhla tma tvé vlastní jeskyně, ve které jsi byl zavřený.“
„…nechápu, kde…“
„Je příliš pozdě se mě na to ptát. Jsi již příliš jiný. Oba jsme jiní. Za svůj život jsme měli jiné kvality a byli jsme v jiné společnosti, která měnila náš pohled a svým způsobem nás i klamala. Odtrhla nás od sebe natolik, že jsme se již nikdy nesetkali. Dokonce ani já sám nevím, která z těch cest je teď ta pravá, ale… oba jsme součástí jedné duše, která se nyní dere z mrtvého těla ven. A já odmítám jít stejnou cestou s tebou. Proto se teď a tady rozhodne.“
„Bojoval jsem celý svůj život a teď mi říkáš, abych svedl boj sám se sebou, abych se mohl dostat do nebe, které mi bylo zaslíbeno?“
„Už to tak bude. Ironické, ne? Ale je to jediná možnost, jak vyjít z jeskyně a zahledět se do slunce.“

A dořekl, načež jeho obličej zesmutněl. Prst, s kterým ukazoval na své já se pomalu rozechvěl, jako by ho již nemohl udržet. Voják na něj však koukal bez hnutí. Odmítal bojovat. Bojoval přeci celý život a již neměl dosti sil. Ale on neměl pravdu. Zde žádné síly nebyly. Nic, co by mohlo ovlivňovat jejich mysl a úsudek, byli již mrtví. Duše, které nemohly vstřebávat nové informace, jelikož neměly těl, ve kterém by byl mozek, natož jejich životní síla, která už dávno vyprchala. Onen démon, jak ho předtím voják nazval, začal se ze smutku usmívat. Na jeho ukazováčku, objevil se prsten energie, jako by to byl jakýsi mág.
„Je konec.“
Pronesl poslední větu a ze svého prstu vystřelil proti svému já paprsek, kterým ho ve vteřině zahubil. Byl konec, bylo po souboji a všechny vzpomínky rázem vyprchaly. Již nebylo nic z toho co onen voják znal. Již nebyl on. Mýtina i prostor se začali hroutit a jako plavoucí desky se od sebe vzdalovaly až nezbylo nic, jen prázdnota. Duše, ač poražena – konečně našla klid. Bylo to ale to, co celý život hledala?

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Smrt po smrti?
Amthauer, Amunak, anuvin, Mr.Frost, Systy

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1 2

Amthauer - 1. prosince 2008 23:05
Amthauer

Zdařilá úvaha, celkem i pěkně napsaná, dával bych si jen větší pozor na shody v koncovkách podmětů a přísudků ("mraky pluly" apod.), nebál se víc používat souvětí pro vyjádření některých komplexnějších myšlenek, které jsou zbytečně roztrhány do krátkých vět.

****
- What is a life devoid of strife?

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)