Vězeň Nicoty (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Všude je jen tma. Nekonečná, neprostupná tma. Přesto nepůsobí jako obyčejná tma. Zdá se ti, že za ní nic není. Jako by tě jen zakrývala. Co to jen může být za místo? Kde se nacházíš? Chceš se rukou poškrábat na čele v gestu usilovného přemýšlení. Je tu ale jeden háček. Zjišťuješ, že nemáš ani rukou ani čela. Jak je to jen možné? Co se to děje? A co jsou to vlastně ty ruce? Vzpomínka na ně je tak rozmazaná...

Zamyslíš se nad tím, jak dlouho už jsi v tomto místě, jak dlouho to celé trvá, ale nenacházíš odpověď. Vypadá to, že nevnímáš tok času, jako by se vše dělo naráz a zároveň se to nikdy nestalo. Všechny tvé myšlenky se k tobě sbíhají dohromady v jednom zamotaném uzlu, ve kterém se zvládáš alespoň trochu orientovat jen s maximálním vypjetím. Cítíš ohromný zmatek svého slabého vědomí, jak kolem není vůbec nic. Jsi v Nicotě...

Přemýšlíš znovu a nevzpomínáš si, kým jsi dříve byl, či snad byla, nebo kým ještě stále možná jsi. Možná, že je ale tohle tvá jediná existence, která nikdy nebyla, a nikdy nebude, jiná. Nepamatuješ si vlastně vůbec nic, jen si tak „sedíš“ v prázdnu a čekáš ani nevíš na co. Což je samo o sobě relativní, jelikož zde nevnímáš u ničeho začátek ani konec. Jak můžeš tedy čekat? Nevíš. Ale přeci se ti zdá, že opravdu čekáš, ani nevíš jak. Nebo snad jde jen o to, že nemáš nejmenšího ponětí o tom, co jiného můžeš dělat? Jakou aktivitu vyvíjet?

Přitom stále ani nevíš, zda jsi muž či žena. Na druhou stranu v tomto místě pozbývá rozlišení pohlaví významu. Jenže jak si máš tedy říkat? To?

Vlastně se zdá, že ani nejsi schopné souvislého uvažování, každá myšlenka jako by byla od tebe vzdálena na míle a když už se k ní pozvolna blížíš, protáhne se pomyslná cesta donekonečna. Samotné přirovnání je přitom značně zcestné, protože se nejspíše vůbec nepohybuješ, přestože to nejsi schopné určit. V oné černé prázdnotě kolem tebe není žádný bod, kterého by ses mohlo chytit a orientovat se podle něj. Přesto se ti nějakým způsobem daří sem tam jednu z myšlenek jako by polapit, i když většinou ne tu, po které pátráš. Spolu s ní se ti však v mysli vynoří nové poznatky. Je to celé tak matoucí, jak se děje vše naráz a přitom to trvá nekonečně dlouho. Tolik to bolí celou tvou zmučenou existenci, tolik ji to bolí.

Zachytáváš další myšlenku. Vždyť ani nic jiného necítíš. Strach, smutek, vztek, lítost, to vše pro tebe pozbylo významu. Všechna tato slova, o nichž sice mlhavě víš, že se používají a co označují, jako by se stala jen pouhou neuchopitelnou a nepochopitelnou zmínkou. Jediné, co vnímáš, je ona bolest, která vyvěrá ze samotné podstaty tvé prapodivné existence v tomto místě, ze tvé bezradnosti a ztracenosti. Jsi Nic, Nic uprostřed Nicoty. Jen hádáš, kolik dalších takových Nic se tu může kdesi v nekonečné prázdnotě této Nicoty ukrývat? Kolik z nich si pokládá stejné otázky? Když se tak nad tím pozastavuješ, možná to ani nechceš vědět.

Vlastně se tebou s dalším z podivně náhlých návalů pocitů rozlévá jakási smířenost s tímto prazvláštním místem a jeho těžko pochopitelnými pravidly, jakkoliv jsou absurdní. Již nechceš zjišťovat více o sobě ani o svém možném okolí. Však kolem není nic, jsi v Prázdnotě, co bys tam mohlo hledat? Co by se tam dalo odhalit? A k čemu by ti to vůbec bylo?

Myšlenka apatie opět odplula kamsi do neznáma, ale ty víš, že tam někde je a že tě nakonec celá stráví. Ostatní nadějné myšlenky zaniknou až zbude jen jediný, absolutní, klid. A potom, potom možná přestaneš zcela existovat a splyneš s Nicotou.

A vtom, opět se vším najednou a přitom zcela samostatně, zaslechneš jakási slova. Jakoby jen volně proplula kolem a tys jim náhodou vlétlo do cesty: „Bavíš se dobře, můj drahý příteli?“ naplní tvé vědomí posměšný sípavý hlas. Kdyby to tu něco znamenalo, jistě bys ho označilo za krajně nepříjemný.

Snažíš se zjistit, odkud ten hlas přišel. Že by od někoho jiného, kdo se jako ty nachází v tomto nekonečném prázdnu? A pak si uvědomíš, že ten hlas nepřišel zvenčí. Je v tvé hlavě, je přímo uvnitř. Což je legrační přirovnání, protože žádnou hlavu ve skutečnosti nemáš nebo o ní alespoň nevíš. Jako řádnému Nic ti chybí jakákoliv fyzická podstata či se ti to tak alespoň zdá. Ovšem jak tedy můžeš mít někde uložené své myšlenky? Jakto, že tvá duševní podstata přetrvává? Tak jako tak, hlas byl jasný a pochybuješ, že by se jednalo jen o pouhý přelud.

Odkud se tedy bere? A odkud jsi ty? Kdo jsi? Kde jsi? A jak jsi se sem dostalo? Staré otázky se vrací s přesností bumerangu. Vlastně máš stále ten pocit, že se vše točí dokola. Jak v tomto místě neexistuje čas, prožíváš stejnou chvíli stále znovu a znovu, stejně tak poprvé i naposledy. Přitom ale jako by se pokaždé přidalo něco nového, další střípek zamyšlení. Nebo už v tom byl obsažený předtím a uvědomuješ si ho vždy nově? A jak může být vůbec nějaké předtím? Jsi zmatené, velice zmatené Nic.

A přesto, zdá se, že hlas se vrátil, pokud se tomu zde dá tak říkat: „Přeji ti mnoho zdaru, poražený. Vím, že tvá otupělost ti nedovoluje chápat, co ti tu vůbec říkám, tím méně cokoliv o sobě a důvodu proč jsi zde. Pochybuji, že bys byl schopen vůbec vnímat, že k tobě mluvím. Ani nevíš, jak ti to přeji. Jen se dobře bav, poražený, bude to pro tebe trvat navěky.“ Posměšný hlas se svými slovy zřejmě velmi baví.

A s těmito slovy se již hlas znovu neozval s dalším projevem, přestože to již vyřčené se ti s myšlenkami několikrát vrátilo jako nekonečná ozvěna spolu s dalšími myšlenkami. Nic více, nad čím by se dalo uvažovat. A tak jsi zase samo.

Otupělost. Ano, tak by se dal tvůj stav nazvat. Velice výstižné označení. Celková a naprostá otupělost. Vždyť ten hlas má pravdu, sotva ho dokážeš se svou unavenou myslí vůbec vnímat. Na druhou stranu, dokážeš to. A to již hlas přeci neočekával.

S tímto poznáním, jakoby se něco v tobě změnilo. Nepřipadáš si již tak bezmezně ztracené. Či snad ztracený? Přeci jen, ten hlas tě oslovoval jako muže. A to je další kamínek do mozaiky. Nyní již víš něco málo o sobě a to, ač jde jen o titěrnou informaci, je v tvém stavu ohromný pokrok. Naráz znáš cestu, odkud začít se svým pátráním po tom, kým vlastně jsi. Nestojí již před tebou ohromný mrak chaoticky propletených myšlenek. Ve světě bez začátku i konce jsi nalezl začátek. A tak si pomalu, pozvolna začínáš dávat jednotlivé události i myšlenky do souvislé posloupnosti. Jedna za druhou se skládá do sebe, mezery se zaplňují a čas, který byl dosud beztvarou mlhavou vzpomínkou, má najednou pevné obrysy. Pociťuješ, jak z tebe tvá otupělost odeznívá. Možná to zní bláznivě, ale někde tam, v místě, kde je umístěno právě tvé podvědomí, se začíná ozývat tichý bezeslovný hlásek...

A díky němu sílíš. Zprvu jen nenápadně, prakticky neznatelně, ale s postupem nově nabytého času je to stále výraznější. Přestáváš být pouhým Nic, stává se z tebe Něco. Ještě pořádně nevíš co, ale jsi si jistý, že to bude jistě mnohem lepší než tato prapodivná existence. Cítíš, že mříže tvé klece ti začínají být malé, jak tvá duše přesahuje toto chaotické místo. Nepatříš sem. Tvůj osud i původ musí ležet někde jinde a je čas to vypátrat. Ano, čas. V tomto slůvku nacházíš novou zálibu, nasáváš tok času plnými doušky. Myšlení je pro tebe stále snazší a celistvější a beztvará tma kolem tebe se rozjasňuje. Stále v ní nedokážeš nic rozeznat, zdá se, že se zde prostě nic nenachází. Ostatně, co se dalo také čekat, že? Během několika dalších okamžiků se však původní temnota změní v šero a z šera přechází ve stále ostřejší světlo, které tě nakonec zcela oslní oslepující září...

Rozhlédneš se kolem sebe a zjišťuješ, že stojíš v lese. Les... kolem je les! Žádná Nicota, žádné nekonečné prázdno, kolem vidíš skutečný svět! Stromy, spadané listí. Konečně jsi venku.

Zhluboka se nadechneš a do nozder tak nasaješ těžkou kořeněnou vůni zavlhlé půdy, doplněnou o nápadný akcent tlení... Kolem se k zemi neslyšně snáší pestrobarevné lístky zkrabatělé v nejrůznější tvary. V dáli slyšíš jemné cupitání nějakého zvířete. Vnímáš podzimní les po vydatném dešti, rozbahněná země pokrytá seschlými zbytky a pouhé smutné skelety stromů, jež pozbyly svého zeleného ošacení. Tento výjev se může zdát mnoha lidem smutným a bezútěšným, pro tebe je ale nyní pohledem na rajskou zahradu překypující životem a optimismem.

Nedá se ani říci, že by se tvé smysly najednou zostřily, ony se totiž povětšinou v podstatě znovu vytvořily. Po chvíli odtrhneš svůj zrak od okolí a pohlédneš na své ruce, které ti vyjdou v ústrety, a spatříš na nich těžké kožené rukavice černé barvy, které tlumeně vržou při každém pohybu. V tu chvíli tvé tělo teprve pocítí váhu zbroje, ve které je tvá nově nabytá tělesná schránka umístěná. Letmé stočení zraku od rukou ti potom odhalí precizně zpracovanou plátovou zbroj doplněnou o kůži v místech, kde je třeba ohebnosti. Záda ti nepatrně tlačí k zemi hutný plášť z drahé látky. Vše je vyvedeno opět v černé. Stejně tak na hlavě vnímáš tíhu mohutné helmy, vlastně až teď si uvědomuješ, že celý svět vidíš skrze průzory v ní.

To, co vnímáš, je pro tebe stejnou měrou zcela cizí i důvěrně známé. Vzpomínka, která čekala po dlouhou dobu bezpečně uložena hluboko v tvé paměti na svůj čas. A ten právě nastal.

S tím se ti dostává nových pocitů, nyní mnohem osobnějších, které byly po celou dobu potlačené. Zničehonic pociťuješ, jak v tobě nezřízeně roste vztek, šílená, zuřivá nenávist, která se hladově natahuje po své oběti. A vzápětí se jí i dočká. Tím, kdo si vyslouží tvou nehynoucí zášť je onen hlas, který jsi zaslechnul v Nicotě, hlas zrádce. Netrvá to dlouho a hněv je následován druhým pocitem, který se chápe otěží. Je jím nadřazenost, povýšenost nad všemi a vším, koho můžeš potkat. Jsi přeci jedinečný, není druhého jako jsi ty a všichni, kdo by o tom pochybovali, zhynou tvou rukou. To tebe se obává celé okolí. Před tebou vesničané zamykají zoufale svá chatrná obydlí a doufají, že je jen mineš bez povšimnutí. Před tebou zavírají města své železné brány a vytahují mosty v pošetilé snaze izolovat se od tvého vlivu. Ale nikdo z nich se neschová. To tobě je předurčeno vládnout, rozkazovat těm tupým masám lidí, které si nezasluhují nic lepšího, než zhynout pod tvým praporem a tak dát svému životu alespoň nějaký smysl.

Jsi Temný, jak se necháváš s oblibou oslovovat svými pohůnky. Magie koluje v tvých žilách silněji než krev a dělá tak z tebe strašlivého soupeře pro každého, kdo by byl snad tak pošetilý, aby ti vzdoroval. A přeci se jeden takový našel, jedna krysa, která tě málem dokázala navždy vykázat do Nicoty, aby dosedla na tvůj trůn. Tvůj bývalý učedník, kterému s mocí narostlo sebevědomí. Jenže to se přepočítal, velmi přepočítal, jsi příliš mocný, aby tě něco takového mohlo zastavit.

Přišel čas odplatit mu jeho zradu a znovu se chopit vlády nad tvou říší, posvěcenou krví mnohých, přišel čas splacení účtů. Již brzy se svět znovu naplní strachem, pokorou a křikem umučených obětí.

Tvář ti zvlní spokojený úsměv. Všechna právě prožitá muka jsou rázem pryč. Sevřeš pevně jílec svého mohutného meče, který ti visí u pasu a kráčíš vstříc nevyhnutelnému osudu. Jen hluboké stopy okovaných bot, které zničehonic začínají uprostřed lesa, zůstávají v rozbahněné půdě jedinou památkou na tvé uvěznění...