Sněhulák (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Padá sníh. Malé, bílé vločky se pomalu snášejí k zemi, tu a tam je popostrčí studený, hravý vítr. Stojím na světlé sněhové pokrývce a dívám se na ně téměř celou věčnost. Dívám se na ně, ale můj zrak míří dál. K malému dřevěnému stavení, přikrytému nádherně třpytivou závěji. Tam kde mrazivou, zimní nocí proniká hřejivé, žluté světlo domova. Bráním se tomu, ale mé oči vidí až k tomu oknu a přes bledé kresby mrazu na něm i dovnitř.
Okolo stolu sedí všichni společně a ačkoli tabule není nijak bohatá, úsměv nechybí. Hospodyně je spokojená, protože dům je čistý a uklizený. Večeře se podařila a všichni spokojeně mlaskají. Hospodář se mírně usmívá při pohledu na svou hezkou ženu se vzpomínkou na hromadu dřeva, kterou naštípal a nyní sloužila jako potrava nenasytnému, horoucímu ohni v krbu. Děti rychle nabírají jídlo, jak jim velí bříško, opomíjené při celodenní hře na sněhu a zároveň vědomí překvapení čekajícího po večeři.
Dívám se z dáli a koupu se ve zlatavých odlescích jejich životů. Bílý závoj je stále hustější a postupně ukrývá jediné světlo v mém životě. Mrazivý vítr mi proniká pod kůži a mění ji na neproniknutelný pancíř. Vhání mi do očí hořké slzy lítosti, snad při vzpomínce na dětské ruce formující mé tělo. Snad protože se mě už nikdy nedotknou a už neuvidím jejich spokojenost, když mě dokončili. Možná také protože se nemohu hýbat, nemohu projít bílou stěnou a znova alespoň pozorovat teplo, které by mě zahubilo.
Stojím sám v bílé, mrazivé noci a poslouchám neutichající naříkání větru. Nemohu změnit svůj osud a tak jen čekám a doufám.

Možná zítra, než skončí krátká pouť ostrého, zimního slunce po obloze, možná pak tu nebudu stát sám.