Speedrun (1. strana) | Články - Aragorn.cz

8:00:00 Pomalu vstávám z postele.
8:05:00 Dívám se z okna a čekám, až se uvaří voda na kafe a usmaží vajíčka.
8:10:00 Stojím pod proudem horké vody ve sprše.
8:12:00 Váhám nad tím, jakou kravatu si ten den vzít.
8:15:00 Zvolna se oblékám do kalhot, košile a kabátu.
8:18:00 Obouvám si boty a chystám se odejít do kanceláře. Zvoní telefon a já ho zvedám.
8:19:15 „Máš přesně pět minut najít svou snoubenku držící dynamit v klíně; pak vyletí do vzduchu,“ řekne mi hlas.
8:19:30 „Pomož mi!“ ozve se ve sluchátku její zoufalý hlas.
8:19:40 „Uklidni se…“ řeknu. „Co vidíš nebo co mi pomůže?“
8:19:50 „Jsme v domě naproti… někdo nás vyfotil na chodbě…“ vzlyká z telefonu.
8:19:55 „A dost,“ ozve se opět muž. „Odpočet ti začíná…“
8:20:00 „…teď!“
(A čas se na chvíli jako by zastavil, jako při obrovském nádechu, sluchátko vracím na telefon a celý můj svět se smrskává na události od 8:20 do 8:25.)
8:20:04 Beru rychle pistoli, odznak a hodinky a strkám si je do kapes.
8:20:10 Opouštím byt, sbíhám schody a překonávám dvůr mezi budovami.
8:20:13 Předbíhá mě jakýsi policista, vniká do domu přede mnou.
8:20:16 Jsem v domě. Míjím se s dědou, co jde ven a nese zahradnické nůžky.
8:20:19 Srážím se s chlapem, co nese foťák a jde také ven.
8:20:20 Všímám si, že fotograf dveře svého přízemního bytu nechal otevřeny.
8:20:22 Vbíhám do otevřených dveří. Shora se ozývá bušení na nějaké dveře.
8:20:25 Dveře za sebou zavírám.
8:20:28 Jsem v ateliéru, probíhám kolem vyvěšených fotek.
8:20:31 Dobíhám do černé komory, na stole je rozmotaný negativ.
8:20:34 Beru negativ a spěchám si ho prohlédnout na denním světle na balkón.
8:20:37 Na negativu jsou fotky parku a pak ještě pár tmavých nerozpoznatelných.
8:20:40 Na zahrádce za domem vidím dědu okopávat záhon.
8:21:42 Kousek od něj je fotograf, bere cosi, co mu asi spadlo z balkónu a vrací se.
8:20:43 Vstupuji zas do černé komory.
8:20:46 Zhasínám světlo a zavírám dveře.
8:20:49 Promítám negativ – vidím jen šero, jakýsi obrys dveří.
8:20:50 Do dveří vtahuje násilím jedna postava druhou – obličeje se jim ztrácí v nejasnosti.
8:20:51 Otevírám dveře.
8:20:52 Šroubuji do objímky červenou žárovku, která ležela na stole.
8:20:53 Zavírám dveře.
8:20:55 Vybírám na snímku místo, které vypadá jako tvář únosce, házím fotku do zvětšováku.
8:20:58 Vybírám dané místo, zapínám průsvit.
8:21:01 Nalévám do misky ustalovač.
8:21:04 Házím fotku do vody a pak do ustalovače.
8:21:07 Slyším klíče v zámku – fotograf se vrátil.
8:21:10 Přikrývám nádobku s ustalovačem. Slyším kroky po ateliéru.
8:21:13 Šroubuji žárovku zas ven a vracím ji na stůl.
8:21:16 Schovávám se do rohu místnosti.
8:21:19 Fotograf otevírá dveře, jde dovnitř.
8:21:22 Něco vytahuje ze skříňky.
8:21:25 Proklouznu mu za zády ven.
8:21:28 Probíhám tiše ateliérem.
8:21:31 Jsem zas v přízemí.
8:21:34 Z prvního patra se ozve ženský křik.
8:21:37 Běžím po schodech.
8:21:40 Křik se ozve znovu a je umlčen – bylo to z bytu napravo, už před ním stojí policista.
8:21:43 „Běžte pryč, tady není bezpečno!“ říká mi.
8:21:46 „Jsem taky od policie,“ mávnu plackou.
8:21:49 „Aha, promiňte, pane…“
8:21:52 „Tak co je?“
8:21:55 „Volal nějaký soused, že slyší rány a křik.“
8:21:58 „A na co čekáte?“
8:22:01 „Zvonil jsem a bušil…“
8:22:04 „Vykopněte to!“
8:22:07 Policajt kývne a vyráží dveře.
8:22:10 Tasím zbraň a vstupujeme dovnitř, kde je náhle ticho.
8:22:13 „Ložnice,“ ukážu policajtovi a sám jdu do kuchyně.
8:22:16 V kuchyni nic není, jen nějaké rozbité nádobí.
8:22:19 Slyším tři výstřely z ložnice a hned tam spěchám.
8:22:22 Vidím chlapa v zakrváceném tílku s pistolí, zastřelím ho.
8:22:25 Na posteli je mrtvá holka – naštěstí ne má snoubenka.
8:22:26 Policajt klečí v koutě a silně krvácí.
8:22:27 Ve zdi je díra. Musel minout, chlap ho střelil a pak oddělal tu ženu.
8:22:28 Utíkám z bytu.
8:22:31 Sbíhám schody dolů – ve dveřích stojí fotograf.
8:22:34 „Slyšel jsem střelbu,“ říká vyděšeně.
8:22:37 „Ano, hledám doktora…“
8:22:40 „Ve třetím patře, pan Modřanský,“ řekne fotograf.
8:22:43 „Je internista, ale je invalidní…“ dodává, ale už sotva slyším – běžím zas nahoru.
8:22:46 Vystupuji do prvního patra – fotograf se řítí za mnou.
8:22:49 Běžím do druhého – už za mnou nejde, asi vstoupil na místo činu.
8:22:52 Dobíhám do třetího.
8:22:55 Prohlížím zvonky.
8:22:58 Zvoním na Modřanského.
8:23:01 Přivolávám výtah.
8:23:04 Výtah přijíždí a otevírá se.
8:23:07 Strkám do dveří výtahu rohožku.
8:23:10 Konečně se otevírají dveře bytu, je v nich nějaká stará žena.
8:23:13 Není čas na řeči. Odstrčím ji a vbíhám dovnitř.
8:23:16 Ocitám se v obýváku – v kolečkovém křesle tam sedí postarší muž.
8:23:19 „Pane Modřanský, potřebuji hned vaši pomoc,“ řeknu.
8:23:22 Všimnu si lékařského kufříku ve vedlejší kuchyni.
8:23:25 Běžím pro něj.
8:23:28 Vracím se s kufříkem a házím ho Modřanskému do klína.
8:23:31 Tlačím protestujícího invalidu chodbou, stařena zatím volá policii – nechám ji být.
8:23:34 „Nechte ho!“ křičí pak ženská a běží za námi, když opouštíme byt.
8:23:37 Nastupujeme do výtahu, odkopávám rohožku. Stará paní nastupuje také.
8:23:40 Výtah se rozjíždí.
8:23:43 Výtah je v druhém patře. „Paní Modřanská, jsem od policie a potřebuji doktora.“
8:23:46 Výtah je v prvním patře. „Mám tu postřeleného policistu.“
8:23:49 Tlačím Modřanského do bytu.
8:23:52 Dotlačím vozík k mrtvole, tu už fotí fotograf.
8:23:55 „Dělejte, co bude říkat,“ kývnu na fotografa a nechávám je tam.
8:23:58 Vybíhám zas na panelákovou chodbu.
8:24:01 Běžím do přízemí.
8:24:04 Vykopávám tentokrát zavřené dveře fotografova bytu.
8:24:07 Probíhám ateliérem.
8:24:10 Vrážím do temné komory.
8:24:13 Vytahuji fotku z ustalovače, házím ji do vody.
8:24:16 Vytahuji ji z vody.
8:24:19 Běžím ateliérem.
8:24:22 Opouštím fotografův byt.
8:24:25 Srážím se s dědou, co se vrací ze zahrady domů a nese nějaké růže.
8:24:28 „Nevíte, kdo to je?“ ukazuji mu zvětšeninu.
8:24:31 „To je pan Heming přece, bydlí v třetím patře.“
8:24:34 Vybíhám do prvního patra.
8:24:37 Několika skoky se dostávám do druhého.
8:24:40 Konečně jsem ve třetím.
8:24:43 Vzpomínám si, že Heming byly první dveře nalevo.
8:24:46 Vykopávám je.
8:24:49 Vidím jakéhosi muže a mou snoubenku, jak se mi smějí.
8:24:55 Hledám zuřivě bombu.
8:25:00 Nic nevybuchlo, smějí se dál.
„Co to má znamenat?“ ptám se rozezleně.
„Dobrý den,“ představuje se mi muž. „Jsem psycholog Heming. Tady slečna se mi nedávno svěřila, že míváte časté problémy s nerozhodností a váhavostí, tak jsem se rozhodl na vás experimentálně ověřit domněnku…“
„Obstál jsi na výbornou,“ vskočila mu do řeči ona a obtočila se mi kolem krku.
Podívám se na hodinky. Tikají… V jejich tikání je vše… Jsou tím jediným, na čem záleží, celým světem, všemocným božstvem…  Vědoucně se usměji.
8:25:55 „Mám dole raněného,“ řeknu psychologovi.
8:25:57 „Musím ho dostat rychle do nemocnice.“
8:25:59 „Rozcházím se s tebou,“ řeknu jí a odstrčím ji.
8:26:01 Běžím zas do druhého patra.
8:26:04 První patro.
8:26:05 U raněného.
8:26:06 Zvedáme ho.
8:26:07 Neseme ho.
8:26:08 Opouštíme byt.
8:26:15 Přízemí.
„Proboha…“ vydechne psycholog po chvíli, když opět najde řeč. „Ono mu to zůstalo…“