Svět v plamenech I. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Shledání
Píše se rok 675 nového věku podle elfského kalendáře. Náš příběh začíná v Ordeku, v jednom z největších měst v říši a hlavním městě Nanarského kraje. Bylo asi sedm hodin ráno, když z malé uličky vyšli dvě postavy. První byla vyšší, měla modrý plášť s kápí v tehdejším stylu kouzelnických kadetů. Do tváře jí nebylo vidět a za tmy vypadala tajemně až hrůzostrašně. V této době lidé neměli kouzelníky nijak v lásce, nevzbuzovali důvěru a většinou s nimi i přišla tajemství a nebezpečí. Tady v Ordeku však byla kouzelnická akademie a lidé si už na mladé začátečníky zvykli. Druhá postava měla též kápí, ale byla menší, a měla ladnější pohyb. Šla v klasické hnědé košili a kalhotách stejné barvy. Avšak nosila na nohou velmi dobré a pevné boty. Všechny věci nasvědčovali tomu, že druhá postava je hraničář.Za pět minut došli k malé hospůdce U starého groše. Vešli dovnitř. Uvnitř byl docela lehčí vzduch a i ticho, protože většina ještě spala nebo byla již v práci. V místnosti stál pult a v okolí asi deset stolků. Naše dvojice se otočila ke stolu, který byl přímo na druhé straně. Seděl u něho kudůk a trpaslík. Kudůk byl asi 165cm vysoký a docela i při těle , ale bylo vidět, že na jeho věk, asi 15 let, je jistě velmi obratný. Obličej měl kulatý se zelenýma očima, kulatým nosem a lišáckým úsměvem na rtech. Vlastnil krátký černý plnovous a vlasy svázané do culíku na nichž svítila alchymistická čepička. Na ruce mu hrála popálenina. Oblečení klasické avšak jeho záda zdobil tyrkysový plášť se znakem alchymistů prvních zkoušek. Trpaslík byl o něco menší než kudůk, avšak na jeho těle hrály svaly i šlachy. Jeho vlasy a vousy se podobaly kůře starého dubu. Oči podobny barvy kaštanů a nos, jenž vypadal že byl již třikrát zlomený, neukazoval zrovna na nejmilejší povahu svého nositele. A i ústa dokazovala, že trpaslík je nervózní a nevrlý. I když nevypadal, že je o moc starší než kudůk, bylo vidět ve světle vycházejícího slunce, pár vrásek. Tento muž byl i tak velice divný – nosil helmu s býčími rohy, pevnou koženou zbroj, kalhoty a boty ze stejného materiálu jako jeho brnění. Naše dvojice došla ke stolu.
Kudůk šibalským hlasem oslovil kouzelníka: „Ahoj Jerline“
kouzelník si shrnul kápi a odpověděl zvučným, ale přívětivým hlasem: „Ahoj Brey, jak se máš?“
Jerlin byl asi 13tiletý elf a jeho uši to jasně dokazovali. Žluté vlasy spuštěné ke krku mu dodávaly eleganci. Byl velice pohledný. Vyšší čelo a modré oči, které dokazovaly jeho moudrost mu dodávaly autoritu. Nos úzký a podlouhlý, avšak pod ním se skrývaly úzké rty ukazující, že muž hodně přemýšlí.
„Dobře , dobře,“ odpověděl kudůk. „Jerline, dovol abych ti představil Glifa. Ten právě udělal první zkoušky jako my všichni.“ Pak se obrátil na trpaslíka: „Příteli dovol, abych ti představil Jerlina a jeho sestru Liel.“
Teď i hraničářka shodila kápí z hlavy. Byla přibližně o rok mladší než její bratr. Vlasy jí spadaly do poloviny zad a jejich zlatožlutá barva jakoby začala osvětlovat místnost spolu se sluncem.Čelo bylo malé, krátké obočí a oči barvy letního nebe v nichž se zrcadlila láska a porozumění. Nos se podobal bratrovu, ale byl o něco kratší. Ústa plná radosti a štěstí. Zanedlouho si všichni dali snídani a podle dopisu, který poslal Jerlin Breovy se měli vydat na cestu dobrodružství. Alchymista byl nejlepší přítel mladého elfa, i když Liel ho neznala tak dobře . Glif byl nevlastní bratránek Breje a tak i přes určité neshody se rozhodli kam vyrazí. Ale ani jeden z nich netušil. Že je někdo sleduje. Byl jsem to já. Mé jméno je Tyky. Jsem člověk zloděj a můj otec má velmi dobré známosti s městským podsvětím. Moje postava je hubená a i svalů na ní moc není vidět. Obličej se podobá vajíčku, na němž rostou hnědé vlasy podobné ptačímu hnízdu. Čelo normální, avšak pod ním se skrývá husté obočí. Moje oči se podobají dvěma černým uhlíkům, které dokážou vidět mnoho věcí. Na hlavě si nevšimnete jedné důležité věci a to jsou mé uši s kterými slyším trávu růst.Avšak co nedá skrýt je můj nos podobný zobáku. Já sám jsem však velký šprýmař a rád si z lidí dělám legraci. Mám však i jiné výsady. Mojí obratnosti se vyrovná málokdo . Ať je to hobit, elf či člověk. Teď však zpátky k našemu příběhu. Celá skupina v hospůdce se po další hodině zvedla a vyšla z ní. Mířila na náměstí a já za nimi s úmyslem připojit se k nim. Po chvíli jsem na ně zavolal. Družina se otočila. Jerlin se na mě zpytavě podíval a zeptal se sice zvučným , ale ne zrovna milým přízvukem, který byl spíše podobný hlasu soudce.
„Co si přejete pane?"
"Já bych se k vám chtěl připojit“ odpověděl jsem po pravdě svým chlácholivým tónem. Trpaslík si mne prohlížel tak jako by mu na mně něco vadilo. Začínal jsem mít strach, že zjistí, že já jsem zloděj.
„K čemu byl nám byl?“ Otázala se Liel.
„Umím bojovat a dokáži leccos vyzvědět.“ Na to Glifovi vše došlo a sáhl po své válečné sekeře. Když řekl svým kamarádům, co jsem za vykuka, Brey vytáhl kuš, kouzelník sevřel pevně svou hůl a hraničářce zmizela radost ze rtů. V tom jsme uslyšeli strážníkův hlas:
„Co se tady děje?“
Všichni se otočili. To byla ta pravá chvíle kdy je dobré zmizet a taky jsem to udělal. Glif se svým mrzutým a navztekaným tónem řekl strážníkovi: „Ale. Jen jsme chtěli chytit tohohle……. HOLOBRÁTKA.“ Po tomto incidentu jen všichni zakroutili hlavami a po koupení zásob šli zpátky do hostince s myšlenkou, že zítra vyrazí směr dobrodružství.

První dobrodružství
V pět hodin se naše družina už balila. Já sám jsem byl čilý již od čtyř. V šest vyšla a já se svými věcmi za nimi. Po dvou hodinách se dostali k řece a tam si odpočinuli. Já však tak klidný nebyl. V okolí se totiž potulovala banda lapků. Nikdo se o to nezajímal a tak byl průzkum na mě. Po další půl hodince jsem zahlídl asi tucet mužů, kteří se blížili k mým budoucím přátelům. Doběhl jsem k tábořišti a potichu vzbudil družinu. Po té co všichni stáli na nohou jsem na ně tísnivě, ale potichu promluvil.
„Přijde za vámi nemilá návštěva asi 12 lidí. Mějte se.“
A můj stín zmizel v nedalekém křoví. Celá družina si připravila zbraně. Vzduchem zasvištěli dva šípy. Liel klesla k zemi. První šíp trčel z nohy a ten druhý z ramene. Kouzelník zlostí švihl dva blesky do míst kde tušil střelce. Ozval se křik,bolest a žuchnutí. Podle toho co jsem se později dozvěděl se opravdu trefil do dvou střelců kteří trefili nešťastnou hraničářku. Za chvilku zpoza kopečku vyběhlo deset mužů. První dva to dostali od Jerlina ale teď jejich křik zmizel v hluku dusajících nohou. Další okusili kudůkovu kuš a trpaslíkovy házecí sekyrky. Já sám ze zálohy jsem jednomu prostřelil bok. Zbylo jich jen šest a skupina se připravila na tvrdý náraz. Trpaslík se hned postavil dvěma najednou.Jejich rány sekerou tvrdě odrazil a potom máchnul po jednom z útočníků. Ten však rychle uskočil a druhý využil této nekryté chvíle a sekl po Glifovi. Ozvalo se zaskučení ve chvíli kdy se na trpaslíkovo hrudi objevil dlouhý, krvavý šrám. Bojovníka to však ještě víc rozzuřilo a útočník to schytal tvrdou ránu přímo do obličeje. Protivník padl mrtev k zemi. Druhý zaútočil mečem mezi oči, avšak hořejšek sekery odrazil náraz a koncem topůrka uhodil lapku do kolena. Nepřítel zaskučel a klesl též k zemi držejíc bolavé koleno třesoucími prsty. Trpaslík z posledních sil se rozmáchl ukončíc utrpení nepřítele. Alchymista na tom nebyl o moc lépe. Vytáhl dvě šavle. Kotoulem sklouzl mezi útočníky při tom jim způsobil nemalé problémy. Jeden klesl k zemi, avšak ten druhý sekl neblahého Breje do zad. Než však nepřítel stačil své vražedné dílo dokončit, můj šíp ho prošmikl skrz na skrz. Kouzelníkovi se však dařilo ze všech nejlépe, protože nepřátelský útok nejen odrazil svou holí, ale i tu samou chvíli prosekl oba dva nešťastníky svým mečem. Teď jsem již mohl ze svého úkrytu vylézt a pomoc Jarlinovi odnést zraněné do nedaleké budovy, kterou jsem dobře znal. Elf vzal svou sestru do náručí a já Breje kolem ramen. Trpaslík se za námi belhal. Asi po pěti až deseti minutách se před námi objevila velká budova, která neúplně splývala s nedalekým lesem. Byla asi dva metry vysoká, dvanáct metrů dlouhá a sedm metrů široká. Celá vyrobena z borovice. Jedna jediná místnost s dvaceti okny a deseti postelemi zaplňovala dům. Na nejbližší z lůžek jsme položili Glifa, Liel a Breje. Po pěti dnech se již skupina mohla vydat na cestu a taky jsme to udělali. Podle toho co se proslýchalo, byl dům něco jako ubytování pro hraničáře a poutníky cestující na západ. Po dalších dvou dnech byli již vidět hory u kterých mělo naše dobrodružství začít. Příštího rána tj. 29. června se naše družina vydala křivolakou cestou k horizontu nevelkého horstva. Odpoledne cesta pokračovala úzkou proháklinou v horách. Navečer byla před námi již poslední překážka a to skalní římsa dlouhá pět metrů a široká sotva dvacet centimetrů. Musel z nás někdo jít první a tak já znalý lezení jsem se nabídl. Pomaličku se moje tělo sunulo centimetr po centimetru držejíc skály abych nespadl do kaňonu. Přešel jsem. Další byl alchymista. Po čase též přelezl. Kouzelník s tím též neměl problémy. Teď nastala řada na Glifovi. Asi v polovině cesty se však stala nemilá událost. Pod Trpaslíkovou nohou se uvolnila část římsy. Přítel zavrávoral a spadl, naštěstí se v poslední chvíli zachytil skály konečky prstů. Musel mu jít někdo na pomoc. Liel to sama nemůže zvládnout. Nikdo nevěděl co dělat a tak to zůstalo na mě. Moje zkušenosti se tu hodili i když moje statečnost nesahala tak daleko. Soukal jsem se zpátky a každá vteřina se vlekla dlouho, dlouho jak samotné zrození matky Země...jedna...dvě....tři..sto...pomalu jsem počítal. Konečně jsem se k němu dostal. Po dalších strastiplných chvílích se Glif dostal nahoru. Poslední minuta bylo peklo. Ten čas byl neuvěřitelně pomalý. Se štěstím se skupina zachránců dostala na konec římsy. Klesl jsem vyčerpán k zemi celý spocený a moje tělo se třáslo, že by si lékař myslel, že mám nějakou hroznou nemoc. Usnuli všichni. Ráno se vzbudil celý kolektiv a znova se vydal k horizontu. Druhého dne se ukázalo rozcestí. Kam se půjde? Doprava nebo doleva?
„Rozhodne tedy mince,“ozval se hlas Breje, který zrovna vytahoval z vaku zářící stříbrnou *konši. „Pana doprava, orel doleva,“ pokračoval a vyhodil minci.
„Pana,“ usmála se Liel.
Dalšího rána můj zrak zahlídl tu postavu. Ihned byla informována hraničářka. Ta pokrčila ramena:
„Sledují nás již od římsy. Tam začalo jejich území.“ Navečer se družena utábořila v údolí. Nepostavili jsme hlídky a to byla chyba, což se také prokázalo.
*konše je stará měna království (původem skřítků) která je pomalu nahrazena novými gurgamosy (vyráběny orky)

Hraničáři
Ráno nás čekalo nemilé překvapení. Před námi stál asi třicetiletý mladík s hubenou postavou, hnědými vlasy, oprýskanou tváří a ohnivýma očima. I místo bylo jiné. Leželi jsme na kamenném skalním výklenku, na kterém stála malá chatka splývající s okolím. Všichni byli rázem vzhůru chňapajíc po svých zbraních u pasu.
„Myslím, že se můžeme dohodnout i beze zbraní,“ řekl mladík sice jemným, ale ne zrovna příjemným hlasem.
Ze stínu vyšlo deset hraničářů s nataženými luky. Jsme v pasti. Odtud není úniku, pomyslel jsem si.Všichni odložili zbraně.
„Co od nás chcete,“ zeptal se zamračený Glif. „Proč jste tady,“ odvětil mladík teď již přívětivějším tónem.
„Je dobrý čas na piknik,“ odpověděl Brey svým veselým hlasem a pokračoval: „V létě se dobře lenoší.“
Hraničář se zamračil: „Proto jste po zuby ozbrojení, proto jste přelezli římsu? Nedělejte ze mě hlupáka.“
Do toho se vložil již i kouzelník: „Jsme dobrodruzi. Mé jméno je Jerlin syn Nylanův, Toto je má mladší sestra Liel. Můj přítel Brey a jeho nevlastní bratranec Glif. Nakonec je tu ………
:Tyky,“ dodal jsem s hlubokou poklonou.
„O vašem otci už jsem samozřejmě slyšel je zastupitel kouzelnické rady v tomto kraji,“ usmál se mladík.
Jerlin jen přikývl a hraničář dal znova otázku: „Proč jste sem přišli?“
Konečně promluvila Liel: „Jsme dobrodruzi mladý pane. Abychom složili další zkoušky potřebujeme praxi. Proto jsme se rozhodli pro hory, které jsou plné potvor. A také myslím, že by jste se měl představit.“
V této chvíli hraničář mluvil příjemným hlasem: „Mé jméno je Slich. Nemohli jste si vybrat méně nebezpečné místo. Je válka a nás, co hlídá území hor, je málo a mi se nemůžeme postarat o jejich bezpečí.“
Nakonec vypadala jeho tvář utrápená, ale znovu začal povídat:
„Musíme se rozloučit. Další cesta vede do bitvy,“ ukazujíc schody z římsy. „Tam bych vám neradil jít. Druhá cesta vede skrz hory na jih,“ a jeho prst směřoval k jeskyni na druhé straně. „Potom je cesta zpátky a je za vámi, ale myslím, že tudy nepůjdete. Sbohem nebo spíše nashledanou, protože doufám, že se brzy setkáme.“
Otočil se a s přáteli odešel do bitvy. Po pěti minutách si vzal slovo Brey:
„kudy půjdeme? Do války se mi moc nechce.
"Mě taky ne,“ přikývl Jerlin.
„Myslím,“ odvětila Liel: „Že válka ještě pro nás není.“
Souhlasil jsem. Trpaslík jen něco zažbrblal o zábavě a vynikající praxi a šel s námi do temné a vlhké jeskyně. Pochodeň v mé ruce zaplápolala jasným světlem. Celá skupina šla v pořadí – Liel, Glif, Brey, Jerlina já. Den se všichni proplétali labyrintem chodeb, schodů a výběžků. Nohy se nám sotva vlekli. Ulehli jsme ke spánku hned jak to šlo a ani nám nevadilo, že zase nemáme hlídky. Ráno, pokud se tomu dalo tak říct, bylo normální. Všichni vstali. Pochodně se zapálili, a po malé snídani znova na pouť přes tunely neznámých hor.........