Víra (1. strana) | Články - Aragorn.cz

V co vlastně věřím? Věřím, že je bůh? A nebo věřím, že něco zapříčinilo vznik světa, ale bůh to nebyl? Kdybych přemýšlela podle vědy určitě bych boha nikde neviděla, ale mysl mi nedá spát a já přeci jen nemohu uvěřit, že svět vznikl jen tak bez něčí pomoci.
Že ptáci, který mají tak líbezný hlas, že zvířata, která se prohání po lesích…loukách…polích vznikla tím, že se živočichové měnili po staletí a tohle je jejich výsledek. Přeci jen vtom něco musí být, ne?
Člověk má mysl tak spletitou, že už si ani nerozumím. Přemýšlím…přemýšlím nad myšlenkami, které mi občas letí hlavou aniž bych věděla jak se tam vůbec objevili.
Nerozumím…
Nerozumím věcem, které cítím.
Nerozumím lidem, kteří mě obklopují…chtivý a podlézavý moci. Chtějí jen peníze a moc, ale přitom jsou nepoznalí. Nic nevědí o světě okolo, o lidech, o nad přirozených věcech, které vidím stále častěji, ale proč zrovna já? Proč já musím mít tak chmurné myšlenky o vzniku světa, o andělích, ďáblech či jiných věcech, o kterých nemám ani páru. Copak se nenajde už nějaký člověk, který by mi rozuměl? Asi ne…

Bloudím lesy, věčně pochmurná nálada. Je mi zle…
Je mi zle z toho, co vidím. Z toho, co se doslýchám, když stromy šumí, ptáci zpívají či jen tak vítr si pohrává. Lidem se už raději vyhýbám. Nechci je potkávat. Ty jejich zkažené tváře, které si myslí, jak sou na tom špatně. Jsou ukřivdění, ale přitom by měli býti rádi, že jsou…že mají rodinu, střechu nad hlavou, kus žvance do huby. Ale jim to mnohdy nestačí…zdraví, láska, spokojenost…toho by si měli vážit a né jít za nějakými špinavými penězi, které krmí mysl a kapsy.
Už nevím jak dál. Přemýšlím, že svůj život jednou skončím, tak abych nechcípla jako nějaká stará babka, která usnula a už se neprobudila. Ano, byla by to krásná smrt…tichá a bezbolestná, ale takovou já nechci. Myslím, že bych se ani tolika nedožila.
Nemyslím, jelikož já to vím.
Nemohla bych tu být tak dlouho mezi těmi špinavci. Mezi těmi zrádci vlastní krve, mezi vrahy a zbabělci, jenž se bojí podívat se pravdě do očí. Já se nebojím: ale co vidím? Nic…prázdnotu, kterou přináší tento svět. Občasné uspokojení z rozkvetlého kvítí, které však nosí útěchu jenom mě a ne nikomu jinému. Přitom je to tak jednoduché a lidi si myslí čeho je moc , toť tu vždy bude a nemá cenu se tím nějak zabývat či si toho dokonce vážit a brát v potaz.
To je k smíchu. Všeho bychom si měli vážit. I lístečku, který plouží k zemi ze stromu, který ho opustil ze své moci, náruče a utíší. Vždyť to je jen cyklus přírody, který přichází stále znovu a znovu, ale co kdyby už nepřišel? Každý lísteček na stromě, který tam skví je jedinečný. Je jen jeden a navždy jedním zůstane…ať je v koruně se svými bratry a sestrami či ať leží uschlý na zemi.
Tak jako květina je každá jiná. Jedna krásná…vypadajíc důležitě a majestátně a druhá obyčejná, ale přesto nádherná…obě jsou krásné a to, že jedna vypadá pro někoho lépe ještě neznamená, že je lepší než ta druhá…ba naopak. A já dál přemýšlím jestli má cenu na tomto světě být. Cestou, která pomalu zapadá ve všebarevném listí, které voní po celém lese a značí o příchodu podzimu spolu se sychravým počasím-uspokuje mě to. To ticho a jen občasné zašustění korun stromů a dopadnutí dalších listů na zem.
Slunce už taky pomalu opouští ta moc, která v něm byla ještě před několika měsíci, když bylo horko až se to rozmíhalo v horizontech a vzduch byl tak dusný až běda. Teď přicházejí studené noci a chladná rána, která po čase vystřídají mrazy a sníh, který vše okolo schlamstne, tak nenasytně jako ty ubožáci peníze za špinavou práci., kterou vykonávaj kvůli někomu komu říkají šlechta či co to má být. Je to ubohé, aby se dělo to co se děje.
Denně se v ulicích zabije tolik nevinných lidí, jen kvůli pár penězům, které mají pro svojí rodinu…na kterých dřou dnem i nocí, aby si pak nějaký zloděj nabažil jen tak pro nic za nic kapsy. Denně se znásilňují ženy chtivými prasaty…místo aby si došli do nějakýho nevěstince a zaplatili si zato, že jí obnaží… Jak je to nechutné..celý svět je nechutný. A děti zato trpí. Trpí za své chyby rodičů. Trpí zato, že oni jim jdou příkladem tak špatným, že se mi z toho zvedá žaludek.

Začíná se stmívat, cestičku opustím a jdu hlouběji do lesa. Tma přináší útrapy a láká lupiče, které okrádají pocestné v lesích. Toho se můžu ušetřit. Mohu se ušetřit krve na svých rukou, tak proč to neudělat. Krok za krokem brodíc se v listech a popadaných větvích od vichřice, která tak poškodila mnoho stromů. Chci se usadit, ale musím nejdříve vytvořit tábořiště.
Pomalu na jednom místě položím svojí brašnu, kde mám vše co sebou nosím, nohou odhrabu listí, abych tam mohla dát několik kamenů a později přinesu dříví s chroštím, abych si mohla udělat oheň a noc přečkat v teple a klidu lesa.
Oheň je rozdělaný a já dál mohu nechávat myšlenkám volný průchod, přestože vím, že se budu zase utápět v sebelítosti nad tím, že žiji v tomhle doupěti zkaženosti a ne někde, kde by mi bylo určitě líp.
A je to tak, co vlastně vidím, když se rozhlédnu?
Svět?
Ale jaký? Co je tak krásného na světě, že by zato stálo žít? Možná láska? Hm, nevím…možná, ale co to vůbec láska je? Jen pouhé slovo, bláznovství či pouhý rozmar přírody? Ať je to jakkoliv láska je dar. Dar, který je k nezaplacení, ale k čemu lásku, když mnohé opravdu zajímají jen bohatství, které je v penězích, pozemcích a já nevím v čem dalším. Přeci láska je touha po někom jiném, láska je oddávat se, být ať je jakkoliv. Láska je sen a bohatství. Takové bohatství, které si může dovolit kdokoliv. Ale taky je bolest a trápení., věrnost a nevěra, důvěra a váhavost. Je to všechno, co může být jednou důležité. Osvětí vám to celý život, když tu pravou lásku najdete, ale když ne…kdo ví.

Chmurnost přechází v podrážděnost. Už mě to nebaví. Nebaví mě tyhle myšlenky, pocit samoty, přestože mi to tak vyhovuje. Myšlenky, které však nemají konce a já bych ten konec tak hrozně ráda viděla, ale on nepřichází. Les se halí do tmy, která houstne a houstne a já si připadám stále více sama, přestože si nemohu stěžovat na zimu není to dvakrát příjemné. Neustále cestovat odloučen od ostatních, ale jinak to nejde. Malichernost a chtíč dovádí lidi k šílenství-prohnanost a lstivost lidi klame a oni se tomu díky strachu poddávají víc a víc.
Únava na mě doléhá a já si užívám ten pocit malátnosti, kdy mě klame spánek a víčka se mi klíží dolů s tichým oddechováním, které se mi řine z plic. Usínám a noc se noří dále do své temnoty.
Tiché zakřupání větviček, avšak já ho neslyším. Natolik zadumaná do svých snů, jenž jako jediný mi dávají naději na krásný svět. Svět bez válek, útrap, chtivosti a marnosti…svět, kde bude vládnout spokojenost, láska a štěstí.
Ticho.
Po chvíli zahoukání sovy, která vzlétne z korun stromů a pak jen opět to ticho, které narušuje tichý šepot kdo ví koho. Ať je to kdokoliv a ať chce cokoliv já o tom nevím a tomu se on těší. Náhlé kroky, které se ke mně blíží stále rychleji a rychleji. Tak naléhavě, ale proč? V uhlících, které dohořívají se odleskne čepel dýky, která mi utkví na hrdle. Měsíc má podivně nafialovělou barvu a stíny stromů se tiše ztrácejí v jezírkách mlhy. Chladný dech, jenž mi doléhá na zátylek stejně tak jako dýka na hrdlo. A pak už jen neochvějná křeč, která projde tělem stejně jako dýka hrdlem, se zašustěním zmizel v krvi potřísněném kapradí. Ještě brašnu, která ležela u mého těla a neznámí, který po sobě zanechal mojí zkázu mizí pryč-tam odkud -přišel.
Kapičky krve stékají ze zahnuté dýky. Potůčky krve stékají mi po krku. Už necítím, nedýchám, nevnímám. Tolik sem chtěla zemřít až se mi to vyplnilo a pro mě už nekonečná pouť končí. Chlad začne mé tělo polévat s přílivy paprsků, když přichází rozbřesk a stále je ticho…už jen nerušeně odpočívám v kaluži krve, která mě obklopila a stále se naplňuje a naplňuje.