Touha a poznání (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Následoval další hlasitý a bolestný nádech doprovázený dalším o nic příjemnějším výdechem. Všechna ta bolest, strach, beznaděj, utrpení a všechno to bylo pryč, nahrazeno lhostejností. Kenty zprudka otevřel oči, chvěl se zimou a myšlenkami tápal po vysvětlení, kterého se mu nedostávalo. Všude kolem byl hluk a panika, spousta vystrašených lidí, co upínali své oči na mrtvé tělo ležící na zemi, ale jeho si nikdo nevšímal, ani mu nepřipadalo divné proč, bylo mu to jedno. Kapky, které dopadaly z nebe na jeho bledou tvář, mu připadaly ledové. Pomalu se zvedl, jeho mokrý kabát byl ušpiněný od krve, ale on si nevzpomínal, že by si jej ušpinil. Lhostejně přistoupil k tělu mrtvého mladíka, kvůli kterému na ulici vládl podivný zmatek.
Jakoby jeho mysl utržila nepříjemný šok, nechápal proč, jen věděl, že muž, na kterého se díval, mu byl dobře známý, ale nedokázal si vzpomenout. V hlavě měl jedinou otázku. Kdo to byl? Ale neměl v plánu po tom tápat. Byl nervozní z lidí, kteří pobíhali kolem, však nechápal proč, ničemu nerozuměl. Nic ho nezajímalo. Prodíral se ulicí, jak nejrychleji to šlo, začínal pociťovat strašlivou bolest hlavy, před očima stále viděl ležet neznámého, který mu byl tak známý a dav lidí, který si všímal jen toho kluka. Zavřel oči v naději, že bolesti uleví, tak se také stalo, bolest začala ustupovat a jeho mysl byla opět prázdná. Zprudka otevřel oči a spatřil před sebou dva neznámé muže, kteří proti němu výhružně pozvedali meče. Nehnutě stál a pozoroval je tmavýma očima, zřejmě si neuvědomoval, že se stal obětí dvou pouličních zlodějíčků, nebo mu to bylo jedno.
„Zlato máš?“ Zeptal se jeden.
„Mám.“ Přikývl tiše a dál nehybně stál.
„Sem s ním.“ Muž natáhl ruku.
„Nedám.“ Opět řekl Kenty tiše. Muži si vyměnili výsměšné pohledy a pomalu přistoupili k němu, on se pořád nehýbal a bystře je pozoroval.
„Chyba.“ Řekl ten samý muž, když byl od Kentyho na dosah ostří jeho meče. Ten lhostejně pokrčil rameny.
Muž Kentymu jedním lehkým mávnutím přeťal tepnu na krku. Nebránil se. Na krku se mu objevil proud rudé krve a on ani slzičku neuronil, hlásku nevydal, jakoby nic necítil. Jen jeho obličej byl vyděšený, ne proto že by se bál, ne proto, že by pociťoval bolest, ale právě proto, že nic necítil. Přejel si rukou po krvavé ráně a zahleděl se na prsty od krve. Potom pohlédl na muže. Oba měli ve tváři vepsaný strach. Kenty cítil a zřetelně slyšel nepravidelné tempo svého srdce, které mu bilo jako o život. Muži s ústy do kořán přihlíželi, děsilo je to stejně jako jeho. Až po nějaké době jeden z mužů pevněji sevřel meč a odhodlal se zasadit Kentymu další ránu. Tentokrát hlubší, do pasu.
On opět nic necítil, tep srdce se mu stále zvyšoval, ale on tu stále stál ušpiněný od krve s tržnými ránami a cítil se fajn.
„Raději jděte.“ Kentyho hlas se chvěl, děsilo to jeho samotného.
Muži příliš nezaváhali a svižně se dali na cestu, co nejdále od podivína.
Nechápal jak je to možné, nemohl najít jediné rozumné vysvětlení na žádnou z podivných věcí, co se mu staly tenhle deštivý podvečer a ani netušil kde hledat. Sáhl do kapsy, odkud vytáhl malou dýku. Palcem přejel po jejím ostří blýskajícím se ve světle měsíce. Na prstě se mu objevila rudá krev, ale on opět nic necítil. Nedokázal se pousmát, jeho tvář ztuhla strachem, který měl sám ze sebe. Děsila ho představa, že by snad mohl být nezranitelný. Představa jak se mění svět, způsob života, ale on pořád zůstává a vlastním osudem je nucen přihlížet.
Zřetelně ucítil pach své krve, začalo to v něm vyvolávat podivné pocity. Chtěl ji, chtěl krev a chtěl ji stále víc a víc. Nechtěl ji pít, chtěl ji jen vidět a cítit její vůni, cítil se jako feťák, který okamžitě potřeboval svoji pravidelnou dávku a pokud se mu ji nedostane, zešílí. Bylo to divné, vždycky se mu krev hnusila a najednou jakoby bez její vůně nepřežil. Rozhlédl se kolem sebe, ale na ulici nebylo nic a nikdo, kdo by mu požitek poskytl. Už ho nezajímalo, proč ho zbraně nezraňují, právě teď ho zajímalo jen jedno.
Uslyšel za sebou kroky, otočil se a na tváři se mu objevil mírný úsměv a především chtíč. Stála před ním mladá dívka v bílých šatech. Zdálo se, že je vyděšena a sama netuší proč.
„Neboj se mě.“ Řekl klidným hlasem, cítil napětí v žilách a touhu, která každým okamžikem sílila. Dívka jakoby se mírně uklidnila jeho bezvýznamnými slovy a pomalu pokračovala v cestě. Ulevilo se mu, že neutíká. Když byla kousek před ním, stoupl jí do cesty a v její tváři se opět objevil strach. Kenty si prohlédl ostří dýky, potom jí pevně uchopil a zadíval se na vyděšenou tvář mladé dívky, která stála proti němu a modlila se, aby jí nechal žít. Beze slova k ní přistoupil a nemilosrdně jí podřízl krční tepnu. Dívka se zachrčením a slzami v očích spadla k zemi, v očích měla ještě chvíli překvapení a strach. Sehnul se k ní, prsty ji oči zavřel a dýkou její ránu na krku rozšířil. Pocítil tu krásnou vůni, najednou se cítil tak uvolněně a opět bezstarostně, napadla ho otázka, proč to všechno, ale cítil se dobře a to pro něj bylo důležité, důležitější než život mladého člověka a čest, která pro něj dříve byla vším. Věděl, že tohle nechtěl, ale nemohl se ovládat, chtěl další, ale tentokrát né kvůli krvi, tentokrát si chtěl pohrávat se svojí obětí, poskytnout ji šanci, i když minimální a chtěl ji pozorovat až do konce. Nechápal co se to s ním děje a neměl v plánu to zjišťovat.
Nohy ho zanesly do opuštěného lesa, kde ho touha po zabíjení začínala opouštět a dala průchod jeho mysli. Před očima se mu objevil obraz těla muže vedle, kterého se pobral. Musel na něj pořád myslet, musel zjistit kdo to je, ale nevěděl jak. Pak si vzpomněl na své bezbolestné zranění, i tomu chtěl porozumět, ale také nevěděl jak. Uslyšel hlasy lidí blížících se k němu. Dobře si uvědomoval, jaké by to mohlo mít následky a raději se dal hlubokým lesem na útěk. Byl neobyčejně rychlý, rychlejší než jakýkoliv tvor, jakého kdy viděl. Zastavil se u opuštěné, dřevěné chaty, otevřel dveře, vlezl si dovnitř, sedl si a zády se opřel o zeď, rukama se chytl zoufale za hlavu a plakal. Ale kde byly slzy? Už toho na něj bylo opravu moc. Lehl si ke straně staré místnosti a ponořil se ho hlubokého spánku v naději, že se ráno vzbudí a všechno bude jako dřív.
Celou noc se budil, nemohl spát, stále ho probouzely vzpomínky a výčitky z večera. Ráno na něj únava dolehla a probral se až v další deštivý podvečer, když se na nebi objevovaly první hvězdy.
Vyšel ven, najednou si všechno uvědomil a zoufale si povzdechl, všechno se to stalo.
Vydal se do pochmurných ulic chudé čtvrti, oproti včerejšímu večeru bylo na ulicích vylidněno. Podrbal se na krku a nechtěně si roztrhl strup, ze kterého mu začala proudit rudá krev, jejíž pach se nedal přejít mávnutím ruky. Opět pocítil ten chtíč. Rozhlédl se kolem sebe, viděl pouze ženu a muže kus před sebou, jak jdou ruku v ruce směrem od něj. Chtěl krev a chtěl si hrát. Vzhledem k schopnostem, které u sebe minulý večer objevil, neexistovala sebemenší překážka, která by mu v tom zabránila.
Rychlou chůzí dohnal pár, poklepal ženě na rameno a šel dál za nimi. Žena se s vyděšeným výkřikem otočila, věděla, že ještě před malým okamžikem za nimi nikdo nebyl. Její přítel se také otočil, Kenty se na ně zadíval nechápavým pohledem.
„Klepal mi na rameno.“ Řekla žena vyděšeně.
„Nechte nás být.“ Muž se výhružně zadíval na nechápavou tvář Kentyho.
„Jste paranoidní? Kdo by na vás sahal?“
Žena vytřeštila oči. Muž se zamračil a vytáhl dýku. „Všímejte si sebe.“ Výhružně ji pozvedl proti Kentymu, který se mu vysmíval do tváře. Cítil, jak jeho touha sílí, už se jenom tak držel, ale cítil, že už se moc dlouho neovládne. Úsměv z úst mu zmizel. Vytrhl muži dýku z ruky, přestože ji držel pevně. Vytrhl mu ji, jakoby mu ji muž podával. Kenty muži podřízl krční tepnu, jako předešlý večer mladé dívce. Jeho přítelkyně vyděšeně zakřičela a dala se do pláče. Sehnula se k mrtvému tělu svého muže. Nenávistně, se slzami v očích se podívala směrem, kde ještě před chvíli Kenty stál. Ale nebyl tam. Jakoby zmizel. Žena vyděšeně vstala, sebrala dýku ze země a rozhlížela se kolem sebe. Přece nemohl být daleko. Opět pocítila poklepání na rameno, věděla, že je to on. Otočila se a dýku mu vrazila do hrudníku. Kenty se slzami v očích podíval na bílou košili, na které se objevovala rudá krev.
„Ušpinila jste mi košili.“
Žena vyděšeně vytřeštila oči, nezmohla se na jediné slovo, na útěk, vůbec na nic. Kenty vzal dýku a beze slova bezbranné ženě podřízl tepnu, jako to udělal už dvakrát před tím. Opět pocítil tu božskou, pro něj nepopsatelnou vůni a cítil se jako znovuzrozený.
Vyrušili ho lidé přicházející k nim. Ne, že by se jich bál, neměl důvod. Obvinili by ho a on by je zabil. Neměl už ale náladu dnes zabíjet. Dva životy mu přišli dost. Raději se rychle vydal od těl, aby nedošlo k masakru. Uvědomoval si, že za poslední den nic nejedl a cítil se sytý, jakoby ho nasycovala touha braní životů a pach krve. Stoupl si do slepé uličky, aby nebyl vidět a poslouchal lidi sklánějící se nad mrtvolami těch dvou ubožáků. Nebavilo ho to, vyšel jakoby nic a kolem davu lidí se prohnal jako vítr směrem k jeho úkrytu v hlubokém lese.
Opět vešel do staré chatky, opět si lehl s výčitkami na zem a chtěl spát, aby se zbavil pocitu viny. Mohl se snažit jak chtěl, ale pohledy na všechna ta mrtvá těla co za poslední dva večery viděl, mu spát nedaly. Nejvíce ho trápil pohled na tělo známého neznámého. Ten pohled mu svíral srdce, jeho tvář viděl stále zřetelněji, jak se mračí, pláče, přemýšlí. Uměl si ho představit v jakékoliv pozici. Pokaždé, když zavřel oči, viděl jeho. Bylo to k zbláznění. Nejvíce ho užíralo to, že tomu nerozuměl. Tu noc neusnul a přesto se po depresivní noci cítil odpočatě.
Venku bylo šero, přesto, že byl den. Počasí bylo pochmurné, chladné a deštivé. Sám nechápal proč, ale vyhovovalo mu to tak.
Opřel se o strom a zadíval se před sebe, viděl srnku, která nehnutě stála a pozorovala ho, jakoby se ptala, jestli ji vidí. V tom ho napadla myšlenka, jestli je vůbec ještě člověk. Nepotřeboval jíst, nepotřeboval spát, nic si nepamatoval, ničemu nerozuměl. Jediné co mu dávalo smysl jeho života, bylo každovečerní zabíjení lidí pro jejich krev a jeho krátký požitek bezcenného pobavení. Zbraně ho nezraňovaly, byl rychlý a silný jako nikdy a jako nikdo. Neměl potřebu se s nikým bavit. Nic neměl, nic nepotřeboval. Copak tohle byl lidský život? Ne. Ale co byl zač, nedokázal říct, jediné, co by mu dávalo smysl bylo to, že se opravdu zbláznil.
Jemně cukl rukou a srnka se dala na útěk.
Upravil si kabát, pod kterým se schovávala košile ušpiněná od krve a vydal se do města. Nebylo tam nic, proč by se tam měl zdržovat, proto pokračoval dál na jih, nevěděl kam, nechápal proč. Bez zastavení šel celý den. Na nebi se objevily první hvězdy a měsíc v úplňku a on to cítil zase. Chtěl se tomu vzepřít, ale to jen pouhý okamžik, pak to bylo silnější než on, ale nikde nikoho neviděl, byl úplně sám na opuštěné louce. Instinkt mu napovídal, ať se vrátí do vesnice, ale on to neudělal. Mysl mu opět zastínil pohled na mrtvé tělo neznámého muže, bylo to silnější než touha po krvi. Jakoby byl v transu. Ne sekundy, ne minuty, ne hodiny, ale skoro celou noc. Ještě za šera se ale touha vrátila. Kenty se dostal do vesnice, v jedné čtvrti na ulici stál malý chlapec, nemohlo mu být víc než dva roky. Ideální oběť. Věděl ale, že tady nemá cenu cokoliv hrát, ale jít rychle k činu. Pokud nechtěl dělat hotová jatka. Přistoupil k malému chlapci. Chlapec se na něj zadíval hřejivýma očima,
„Šau.“
Zašišlal chlapec a usmál se na Kentyho, který byl zmatený, ale neovládl se jako již párkrát předtím, vzal dýku a chlapci podřízl tepnu. Chlapec vykřikl, ale víc nestihl, doplatil na svoji důvěru v cizince. Kentyho už pach jeho krve netěšil, byl mu lhostejný, najednou sám nevěděl proč to udělal. Jeho chvilkové změny nálad ho štvali, ale nedokázal je ovládat. Na ulici propukl chaos kolem těla malého chlapce. Zděšený výkřik jeho matky a volání o pomoc.
Kenty si našel úkryt v jednom hostinci na kraji ulice. Sedl si ke zdi a najednou celý ztuhl. Chvíli si něco prohlížel, na tváři se mu střídaly různé pocity, jako hněv, strach, nechápavost a smutek. Prudce vstal ze židle a vyběhl ze dveří hospody.
Venku svítilo jasné slunce, jeho paprsky ho doslova spalovaly. Měl pocit, jakoby ho někdo hodil do ohně avšak než se stačil ukrýt, slunce ho spálilo na popel i s oblečením a vším, co měl u sebe.

„Co ho tak vyděsilo?“
Ptal se pobaveně jeden mladík v hostinci, který seděl naproti Kentymu. Hostinský se usmál, ale přesto svá slova myslel vážně.
„Řekl bych, že koukal do zrcadla, jakoby tam viděl ducha.“

Konečně znal děsivou odpověď na to, kdo byl ten mrtvý muž na zemi. Už chápal, proč mu byl tak blízký. Byl to on! Kenty! Mnohé to vysvětlovalo, ale dávalo to tisíce dalších nejasných otázek, na které už nikdy nenajde odpověď.