Vánoční samota (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Paní Heřmánková zapálila svíčku. Malý pokojík byl zaplaven jejím mdlým světlem, které však už nedosáhlo do koutů. Stíny začaly skotačit. Stařena se usadila do velikého zeleného křesla a povzdechla si. Vánoce - milovala tento sváteční čas. Jenže poslední dobou už pro ni tak veselé jako dřív nebyly. Děti jí vyrostly a měly svoje děti, které už taky vyrostly. Každý slavil jinde a s někým jiným. Manžel ji opustil před dvěma lety a od té doby je sama. Stejně však vždy našla dost síly, aby napekla několik druhů cukroví, pořádně uklidila, ozdobila stromeček a sestavila Betlém, který vyřezal její tatínek. Pod stromeček však dávala už jen jediný dárek. Dárek pro sebe. Tak jako minulý rok, i teď si udělala příjemnou chvilku
se starým fotoalbem, aby se vydala na pěšinku vzpomínek. Otáčela pomalu jednu stránku za druhou a u každé černobílé fotografie se zasnila.
Nikdy si nestěžovala na svou samotu. Nechtěla po nikom, aby se jí věnoval jen proto, že jí lituje. Naopak, každý ji znal jako veselou babičku, která trousí žerty na všechny strany. Nestěžovala si ani sama sobě, ale poslední dobou jí to moc nešlo. Občas se přistihla, že celé hodiny hledí na prázdnou zeď, nebo že strádá hladem, protože nevařila, neměla pro koho. Někdy i plakala.
Právě hleděla na usměvavou tvář svého zesnulého manžela, když uslyšela tiché škrábání. Zaklapla fotoalbum a zaposlouchala se. Jako by po koberci přeběhly malé nožičky, tak tiše a tak rychle. Rozhlédla se po pokoji, ale nic neviděla. Natáhla se pro svou hůl a pomocí jí se zvedla z útrob křesla. Znovu to škrábání. Snad mi sem nenalezly myši, pomyslela si a vydala se na namáhavou cestu k vypínači, aby rozsvítila. Ostré světlo žárovky svedlo vítězný boj se svíčkou. Zalilo místnost a zahnalo stíny do temných zákoutí pod nábytkem. Paní Heřmánková přehlédla pokoj pohledem detektiva, který hledá stopy na místě činu. Vše se zdálo klidné, tiché a mírumilovné. Televize se krčila pod krajkovou dečkou a na ní se tyčila váza s uschlou květinou. Na konferenčním stolku ležela napůl vyluštěná křížovka a vedle ní pouzdro na brýle, se záclonami si pohrával průvan a stará almara se šklebila jako někdo, kdo zná mnohá tajemství, ale nehodlá je vyzradit.
„Marie,“ zašeptal její jméno vysoký hlásek. Stařeně se vyděšením rozšířily panenky a ochablé rty se zachvěly. „Ne, neboj se, Marie.“
„Kdo je to?“ strach jí vehnal do hlasu tichy vzlyk.
„Marie, nemusíš se bát. Přišli jsme ti dělat společnost. Jsi tak sama.“
„Kdo je to?!“ její hlas zněl teď rázně a přísně, plný odhodlání.
„My jsme vánoční skřítkové.“
Zpod gauče vykoukla malá hlavička s velkými oči a ještě větším červeným klaunským nosem. Na hlavičce byla naražená malá pletená čepička s chlupatou bambulí. Skřítek se vysápal po koberci ven a postavil se na své kostnaté nožičky v kamaších.
„Co ty tady? Je vás víc? Panenko Maria, to se mi jen zdá…“
„Nic se ti nezdá,“ ozval se jiný hlásek. Zpod konferenčního stolku se drápal jiný skřítek. Proti tomu druhému byl obtloustlý, ale mnohem roztomilejší. „Jsme skuteční.“
„Co po mně chcete,“ promluvila Marie Heřmánková výhružně a zamávala svou holí jako vojevůdce mečem.
„Klídek, chceme ti jen dělat společnost. Nikdo by o Vánocích neměl být sám. Nemusíš se nás bát. Pojď nám třeba ukázat ty tvé fotky,“ navrhnul skřítek, doběhl k babičce, popadl ji za pantofli a táhl jí ke křeslu. Paní Heřmánková šla spíše překvapením, než z vlastní vůle. Sedla si do křesla a vzala fotoalbum, které jí podával tlustý skřítek.
„Jak… jak se vůbec jmenujete?“ zeptala se opatrně.
„Já jsem Moglik,“ usmál se tlouštík.
„A já Rejnek,“ zamával svou čepičkou druhý. „Kdo je tohle?“ ukázal na fotku s malým chlapcem u sněhuláka.
„To je můj syn Honzík, ale teď už je z něj velký muž, právník.“
„Brrrr.“
„Má se velmi dobře.“
„Asi moc dobře, když tě ani o Vánocích nenavštíví.“
„Má už své děti, slaví je nejspíš s nimi.“
„Mohli přijet spolu.“
„Kam by jsme se sem vešli?“
„A proč tě nevezme k sobě?“
„Nechci jím být na obtíž.“
„A pozval tě alespoň?“
„Mogliku!“ okřikl skřítek svého tlustého kolegu.
„No jo, no… Ale teď jsi s námi. Umíme spousta legračních věcí.“
„Jo, Moglik se umí kutálet jako koule.“
„Ha, ha, tak mám rád cukroví, no a co?“

Paní Heřmánková se brzy uvolnila. Společnost skřítků jí byla milá. Po dlouhé době se někomu podařilo ji rozesmát. Skřítkové kolem ní skotačili, občas se hádali, dělali kotrmelce a kutáleli se. Neustále se na něco ptali jako malé děti. Staré srdce znovu bilo jako dřív a rty se usmívaly. Snědli všechno cukroví a dokonce vylízali mísu. Najednou se skřítek Rejnek zatvářil vážně, dal své malé ručičky za záda, uklonil se a promluvil:
„Paní Marie, děkujeme ti mockrát za pohoštění.“
„Já děkuji vám za společnost, ale snad už nechcete jít?“ odpověděla Marie.
„Musíme, je spousta lidí, kteří jsou sami a nás je málo. Ale můžete jít s námi.“
„Kam bych šla, vždyť bude po Vánocích dřív, než se vybelhám z baráku.“
„Nepotřebujete žádnou hůl a ani belhání. My jsme kouzelní a když budete s námi, poběžíte jako za mlada.“
„Jo, pojď s námi, bude legrace,“ tahal ji za rukáv Moglik.
„Tak dobrá, ale jen na chvilku. O půlnoci bych chtěla zajít do kostela.“
„Hurá!“
„Prosím, tudy,“ uklonil se Rejnek a otevřel okno. Za ním však nebyla světla ulice, ale pěšinka, která se vinula mezi krásně zasněženými stromky. „Vezmeme to naším světem a jsme tam v cuku letu.“
„Mogliku, podáš mi prosím mou hůl,“ otočila se Marie na tlouštíka.
„Zkus to bez ní.“
Marie se rukama opřela o opěradla a zabrala. Postavila se na nohy. Po dlouhé době stála a nebála se, že by spadla. Po dlouhé době šla bez pomoci a tak jistě jako dřív. Vylezla na parapet a skřítkové se usadili na jejích ramenou.
„Tak jdeme!“ zajásal Rejnek.

Vánoce v malé luxusní vilce byly v plném proudu. Jan Heřmánek a jeho žena Iveta právě odložili příbor a zrovna se chystali, že si půjdou rozbalit pod stromeček dárky. Děti s nimi už dávno neslavily. Nalili si sklenku vína a dlouze se políbili, když zazvonil telefon.
„Já to vezmu. Asi to bude nějaký neurvalý klient,“ Usmál se Jan. „Běž zatím ke stromečku a já tam hned přijdu.“ Iveta vzala víno, přešla do vedlejšího pokoje a posadila se ke stromečku. Zvědavě si prohlížela dárky a snažila se odhadnout, co na ní čeká. Nemohla se dočkat. Manžel vedle přestal mluvit. Konec hovoru, pomyslela si, teď už jen nádherný večer. Dveře se otevřely a v nich se objevila bledá tvář Jana Heřmánka. „To byla policie. Maminka spáchala sebevraždu, skočila z okna, asi vánoční deprese ze samoty, musím na identifikaci.“